SEDÍCÍ LEV V ČESKÉM STŘERDOHOŘÍ
Název je možná zavádějící, ale osamělý znělcový vrch Bořeň v Českém středohoří, strmící jižně od Bíliny téměř z roviny do výšky 539 m, může z některého úhlu připomínat sedícího lva. Poprvé mě napadlo toto přirovnání při rozhledu z Doubravského vrchu u Teplic. Bořeň, na rozdíl od ostatních středohorských kopců, má téměř kolmé svahy, hluboké skalní průrvy. Je pokládán za největší znělcový masiv v Evropě. Kromě sopečné činnosti se na jeho utváření podílelo i mrazové zvětrávání, kdy vznikly skalní sloupy, věže a jehly, puklinové jeskyně a sutě. Další podíl na tvarování tohoto vrchu má samozřejmě i eroze.
Bořeň se může pochlubit velmi bohatou květenou. Zahrnuje asi 500 druhů rostlin, z nichž mnohé jsou vzácné a chráněné, například hvězdnice alpská, hvozdík sivý, tolita lékařská, kosatec bezlistý, tařice skalní, bělozářka liliovitá, len rakouský, kozinec dánský, lomikánen trsnatý a další.
Rozmanitá je i fauna tohoto vrchu. Zmíním alespoň lišku, jezevce, zajíce polního, kunu lesní i skalní, lasici kolčavu, rejska, výra velkého, krahujce obecného, žluvu hajní, dudka chocholatého, krkavce velkého, kavku obecnou, ještěrku, slepýše, užovku obojkovou, zmiji obecnou, mloka skvrnitého, několik druhů střevlíků, z motýlů otakárka fenyklového, několik druhů modrásků a baboček.... Bořeň byl vyhlášen v roce 1977 státní přírodní rezervací.

Tento osamělý kopec nás už delší dobu lákal k výletu, a tak jsme se na Bořeň vypravili jednoho letního dne před několika lety. Výlet byl krátký, ale dramatický tak, jako je sám Bořeň. Cesta začínala na severním úpatí po zelené značce smíšeným lesem s převahou borovic, které nás přivítaly intenzivní vůní. Fascinovala nás divoká scenérie kamení, v němž se uchytily stromy a další rostliny. Skalky s kvetoucím čistcem přímým, hvozdíkem sivým a lomikamenem trsnatým, nad nímž poletovalo několik modrásků.
Přicházíme k odbočce, odkud je krásný rozhled na Želenický vrch a Zlatník, na obzoru se tyčí lounské koopce, zahalené v silném oparu. Ani svit slunce není tak intenzivní, obloha je potažena záclonou, vytvořenou řasami (cirru), je dusno. Nevěstí to nic dobrého, ale my po chvilce odpočinku pokračujeme ve stoupání, které začíná být ještě strmější. Byla by škoda výstup vzdát, když se nic neděje. Tolik se těším na vrcholové království kamení, které už je téměř na dosah - ráda bych si něco z toho alespoň naskicovala. Je zvláštní ticho, jen někde v dáli na severu se ozývá slaboučké zahřmění.
Zatím jsme celou cestu nikoho nepotkali. A najednou proti nám shora sbíhá několik asi šestnáctiletých chlapců, kteří nás varují, abychom dál nepokračovali, protože to tam vypadá hodně zle.... Váhavě postoupíme o několik metrů výš, kde jsme ještě chráněni posledními stromy, a před námi se otevírá pohled na království světle šedých znělcových balvanů, jimž kontrastuje temná šeď mraků, zakrývajících Krušného hory. Hrozivý pohled, navíc umocněný občasným zablesknutím a slabým zahřměním. Ti chlapci měli pravdu.
Moji spolupoutníci se ihned obracejí a nabádají k návratu, zatímco já, očarovaná tímto děsivým přírodním divadlem tu stojím jako přimražená a po chvilce dokonce postoupím o několik metrů výš a vylezu na kámen, který už je mimo dosah stromů. Jsem si vědoma hrozícího nebezpečí, ale je tu něco silnějšího než strach, něco, co mě doslova přitahuje.... “Jano, neblázni, to není žádná legrace!”, ozvalo se za mnou. Teprve teď se vzpamatuji a rychle se vracím k ostatním. Všichni přidáváme do kroku, abychom byli co nejdál od vrcholu, bouře se zlověstně blíží, hřmí stále častěji.

Slunce se schovalo za mraky, obloha celkově potemněla. Zatím spadlo jen pár kapek, takže kameny na cestě jsou pěkně kropenaté. Nevnímáme nic jiného než cestu, běžíme a ani se nechceme zdržovat vytahováním pláštěnek z batohu. Intervaly blesků a hromů se zlověstně zkracují. Nevím, kde jsme přesně byli, když se najednou rozsvítila obloha a současně s ní ozvala strašná rána a já jsem měla pocit, že se zachvěla i země - přímý zásah! Zároveň se protrhl těžký baldachýn mračen a spustila se taková průtrž, že jsme byli všichni okamžitě jako vodníci. I to patří občas k výletu.
Se vzácnou hvězdnicí alpskou jsme se už nesetkali, ale zažili jsme velké přírodní drama. Kdybych neuposlechla kamarády a zdržela se nahoře o pár minuté déle, asi už bych vám tuto příhodu nevyprávěla.
Jana Haasová - Vesuvanka