Parťák Každý se může stát majitelem psa,
ne každý se může stát dobrým psovodem.
Je hodně, hodně po půlnoci a já se svým parťákem nadskakujeme ve služebním autě po mizerných pohraničních silnicích. Vracíme se domů. Pracovní den nám začal už včera, vlastně skoro před dvaceti čtyřmi hodinami, když nás oba z klidného spánku vytrhl telefon. Šéf mi položil otázku, která měla navodit společenskou konverzaci s člověkem, jehož jste právě probudili: Spíš? Odpověděl jsem, že nespím, když konverzace, tak konverzace. Po zdvořilostním úvodu přišla strohá stať, totiž že máme „vozidlo ke státní hranici“. Šéfův hlas zněl unaveně. Věděl jsem, že je zbytečné se ptát na další, jen jsem si upřesnil místo nasazení. Na otázku, „Do kdy?“ přišla očekávaná odpověď: „Do odvolání.“ Jestli vám to zní skoro jako úvod ke špionážnímu románu, tak ono to něco podobného skutečně je.
Pomalu a potichu jsem vstal, abych nevzbudil rodinu. Potichu, ale rychle jsem se oblékl a vyrazil k autu. Parťák už na mne čekal, lehce přešlapoval a jen vrozená slušnost mu nedovolila podívat se na hodinky. Jen na mne pohlédl, jako by si říkal, že přibývajícími léty mám stále horší mezičas. Mlčky jsme usedli do auta. V duchu jsem žehral na jeho intuici, kterou vždy vytuší, že se něco děje, dřív než se tak stane. Taky mi občas vadí jeho optimismus, a ta permanentní chuť do práce je taky k naštvání. Jedeme. On snad ví, a já tuším, že nás čeká dlouhý den.
Nemýlili jsme se. V podvečer přišlo to, proč jsme si oba museli zkrátit noc. Šéfovo „vozidlo ke státní hranici“ označil můj do té doby celkem nevšímavý parťák jako „naše“. Má to v sobě stejně jako onu chuť do práce a ty svoje indiánské instinkty. Zkrátka došel k autu a jasně mi řekl: Tohle to je naše! Vůbec se o nic nestarej, nevšímej si, jak se chová, nebo nechová posádka, odkud a kam jedou, nebo co mají v těch svých příručkách. Já ti prostě říkám, že tihle ti to vezou, a za to dám ruku do ohně!
Říkám to nerad, ale zase měl pravdu. Posádka vozu koukala jako vrána, když jí kolegové z palivové nádrže, na kterou můj parťák ukázal, vytahovali osm kilo heroinu. Měl zase pravdu. Pro nás tím práce končila a pašeráky převzali do péče kolegové z protidrogového oddělení celní správy.
Sbalili jsme se a vyrazili k domovu. Auto nadskakuje i při pomalé jízdě. Je tma a jen tu a tam ji prosvěcují okna chaloupek roztroušených ve stráních. Šumava. Někdo také touto dobou vstává. Jsou skoro čtyři ráno, a to už je pomalu nejvyšší čas být ve stájích. Jezdím raději těmito místy, kde tmu prosvěcují okna chaloupek než po lepších silnicích, kde ji prorážejí neóny erotických salónů. Okresky jsou v tuhle dobu skoro bez provozu, a já mám trochu času přemýšlet.
Narodil jsem se tu skoro před čtyřiceti lety. Co se od té doby změnilo a jak mne život tady ovlivnil a tvaroval? Kladu si tuhle otázku často, čím častěji, tím víc cítím, že žít jinde, byl by ze mne i jiný člověk. Především jsem tady získal velmi blízký vztah k přírodě. Jeho součástí je vzdáleně i moje práce. Bystrý čtenář jistě pochopil, že mým parťákem není drsňák typu filmového detektiva, ale speciálně vycvičený služební pes. A to ne ledajaký. Služební pes na vyhledávání omamných a psychotropních látek a jedů. Zní to honosně, ale ono to také honosné je. Jde o psa s elitním výcvikem a elitními výsledky, ale ty se nedocílí jen tak a ze dne na den. Rozhodujícím aspektem je nejen povaha psa, ale i povaha psovoda a jejich vzájemný vztah. Tato označení užívám nerad, mnohem raději hovořím o sobě a svém psu jako o partnerech ve službě, ale tak zní oficiální titul.
Vztah psa a jeho psovoda jsem měl odmalička na očích. Náš dům stál totiž necelý kilometr od drátů železné opony. Jako kluk jsem neměl naprosto ponětí o její nenormálnosti. Viděl jsem všední život, jehož součástí byla tehdejší pohraniční stráž a její psovodi se svými patřičně vycvičenými pomocníky. Přiznám se, že mi vztah člověka a psa postavený na bázi vzájemné závislosti v těžkých podmínkách, učaroval. Bohužel, nebo možná dnes bohudík, mi kádrový profil neumožnil splnit si svůj klukovský sen a stát se jedním z mužů v zeleném, kteří procházeli kolem našeho domu se psem u nohy.
Doba se změnila, a co bylo dříve nemožné, je dnes realitou. Stal jsem se příslušníkem celní správy a po čase jsem se propracoval i ke kýžené funkci psovoda psa určeného k vyhledávání narkotik. Při nástupu nám říkali: „Budete chránit vnitřní trh, budete sahat lidem na peníze, a za to vás možná nebudou mít rádi. Jestli se dostanete k protidrogovému, budete lidi chránit před nimi samými, a na to mohou být někteří, v návalu pocitu absolutní svobody, obzvláště hákliví, tak bacha!“
Přiznám se, že jsem mnohem raději, že můj pes nepracuje po povelu „zadrž“, ale „hledej“! Postavil jsem způsob vedení psa na bázi vzájemného respektu a vzájemné důvěry. Tohle povolání totiž s sebou nese nutnost vzájemné důvěry. Měl jsem možná trochu štěstí a jako svého prvního psa jsem obdržel psa takzvaně hotového. Tedy psa, který už absolvoval výcvik a věděl, co to je, být v činné službě.
Před jeho odchodem do „zálohy“ jsem měl na vybranou. Buďto mi bude přidělen nový pes, který teprve bude muset projít samostatným výcvikem, nebo dokážu sám sobě, že mám v práci se psy na víc, a že jsem schopen vychovat od štěněte dobrého psa sám. Vzal jsem to jako výzvu, a šel jsem do toho. Cítil jsem, že je pro mne výhodnější pracovat se psem od štěněte, jen tak totiž důkladně poznám jeho vlastnosti a udělám si svou představu.
Je-li náhoda Bůh, tak jsem si náhodou v době výcviku zlomil ruku. Nic příjemného, ale na všem špatném je něco dobré, jak se říká. Díky své pracovní neschopnosti jsem se v době lékařem povolených vycházek mohl po dobu dlouhých třech měsíců maximálně věnovat svému „nováčkovi“, abych jej co nejlépe připravil pro službu. Vydatným pomocníkem byl pro mne můj dosud přidělený pes, který v roli starého mazáka ledacos nováčkovi po svém psím způsobu vysvětlil. Pomáhal vydatně, a já jsem později, už zase ve službě, pochopil proč. Při společných nasazeních totiž tenhle starý mazák pouštěl svého mladšího kolegu takříkajíc před sebe a umožňoval mu dát průchod dravosti mládí. Sám stál jaksi v pozadí a vše následně „profesorsky“ kontroloval. Teprve v okamžiku, kdy si byl jistý, že na nového kolegu je spolehnutí, přestal dohlížet a víceméně si řekl o psí důchod. Tehdy jsem pochopil, že jsem to nebyl jenom já, kdo výcvik vedl. Pochopil jsem, že můj „důchodce“ byl rád, že měl komu předat štafetu. Dodnes mi ve svých patnácti letech při společných procházkách dává najevo, že nebýt toho, že si vychoval důstojného nástupce, nikdy by do důchodu neodešel. Má pravdu, jeho následovník se povedl. Máme za sebou hodně. Dlouhé, nekonečné služby ve psím počasí. Zásahy proti lidem, pro které se stalo kšeftování s neštěstím druhých obživou. Soudem nařízené prohlídky bytových prostor v místech, které byty připomínají opravdu jen názvem.
Všude tam jsem se svým parťákem nacházel na různých místech ukryté drogy. Parťák odvedl svou práci vždy perfektně, bez ohledu na překážky. Zvládl i všechny útoky proti citlivému psímu čenichu. Přemohl zápach nafty z motorů kamionů, pach výfukových plynů, nevábně vonící, horkem rozpálený asfalt. Přemohl i různé vůně, které člověk vymyslel, aby psí nos zmátl. Různé směsi koření a jiné ostře vonící látky. Naštěstí parťák má svůj „čuchometr“, a tak jako princ pozná svou Zlatovlásku, pozná i on tu „svou vůni“ mezi všemi a nepotřebuje k tomu ani kouzelnou mušku. Zkrátka na to má. Ptáte se proč? Odpověď najdeme v odborné literatuře, která se zabývá smysly zvířat. Tak jako my dokážeme rozpoznat odstíny barev, dokáže pes rozpoznat odstíny pachů a přesně zařadit každou zachycenou molekulu, správně ji vyhodnotit a následně i reagovat. Je naprosto nesmyslnou fámou, a sám jsem se s ní několikrát setkal, že jsou služebním psům na vyhledávání narkotik podávány omamné látky, a ti si pak prý „hledají“ svou dávku, aby se znovu nadopovali a dostali z „absťáku“. To je holý a bohapustý nesmysl. Pes, je-li dobře veden, pracuje pro svou a pánovu radost. Podstata výcviku tkví v hledání aportu, který tvoří většinou jeho oblíbená hračka.
Touto hrou jsme se postupně propracovávali různými soutěžemi až na mistrovství Evropy služebních psů celních správ na vyhledávání drog v Liberci v roce 2001. Účast byla hojná. Deset států Evropy vyslalo své nejlepší borce. Družstva Francie a dalších států s dlouholetou tradicí v boji pro drogám slibovala těžkou konkurenci. A také jí byla. Vzorky omamných látek se vyhledávaly v různém prostředí a na nejrůznějších místech. To všechno za bohaté účasti laické veřejnosti. Pro mého parťáka to byla úplně nová zkušenost. Zprvu se na všechno díval trochu přezíravě, asi jako – „Snad nebereš tenhle cirkus vážně?“ Pak ovšem pochopil opravdovost situace, vcítil se do role reprezentanta a hravě strčil do kapsy svých pomyslných kalhot všechny své chlupaté soupeře. Při slavnostním vyhlašování vítězů hrdě vykráčel na nejvyšší stupeň určený pro absolutního vítěze – mistra Evropy. Poprvé jsem viděl, jak dokáže pes pochopit a vážnost a sílu okamžiku. To když při zvucích státní hymny v podání Hudby Hradní stráže, vysekl parádní psí Pozor! Zlatá medaile ze závodů však nijak nepošramotila jeho sebevědomí. Dál vstáváme do služby. S medailí – jako bez ní.
Prudce brzdím, srna a za ní další dvě. Budu muset začít víc myslet na řízení, vždyť jsem to málem neubrzdil. Přemýšlet a rekapitulovat za volantem je pěkné, ale může to směřovat k jakémusi pocitu lehkosti, a odtud je už jen krůček ke spánku, a ten může být za volantem osudný. Zastavuji, cítím, že si potřebuji chvilenku vydechnout. Je jasná podzimní noc. Protahuji se a dopřávám plicím čistý vlhký vzduch. Jeho ostrost mne probrala. Sedám znovu za volant a v duchu počítám kolik to ještě máme domů. Dlouhý pracovní den, osm kilo heroinu. Kolik je to vlastně peněz? Přes osm milionů korun. Všechno jsme si zvykli přepočítávat na peníze, na tzv. „vejvar“. Znamená to ovšem i přes čtyři sta tisíc dávek. Dávek pro narkomany. Pro někoho poslední. Pro někoho první, ale ve své konečnosti opět a neodvratitelně poslední. Vím, že kurýři rychle nahradí ztrátu osmi kilogramů drogy na trhu, ale třeba se k té nové nedostane někdo, pro koho by se bývala mohla stát osudnou. Možná že ten jeden jediný člověk, a třeba ještě dítě, už nikdy nezačne. Pokud existuje tahle sebemenší naděje, pak práce mého parťáka nebyla a není zbytečná.
Přijíždím před dům, je to víc než dvacet čtyři hodin, co jsme spolu odtud odjížděli. Únava je znát na nás na obou. Odcházíme spát, každý na svou stranu plotu kotce. Tuhle stranu máme každý svou. Zato barikádu máme jednu a stojíme na ní bok po boku. Mít na barikádě vedle sebe parťáka, na kterého je stoprocentní spolehnutí, to je v dnešní době po čertech hodně, to mi věřte!
Milan Dibďák
Milan Dibďák se narodil v Jindřichově Hradci. Vyrůstal společně se starším bratrem v malém městě Českých Velenicích na samých hranicích České republiky s Rakouskem. Již na základní škole ho okouzlila příroda, nejvíce si oblíbil psy a ptáky. U nich doma se objevily první andulky a také pejsek – kříženec velšteriéra. Vyučil se elektromechanikem a deset let pracoval v Železničních opravnách a strojírnách. I nadále se potom věnoval výcviku psů a chovu papoušků a neustále čerpal nové znalosti a zkušenosti.
V roce 1991 nastoupil k Celní správě ČR. Po dvou letech se mu naskytla příležitost pracovat jako psovod se služebním psem na vyhledávání omamných a psychotropních látek. Tímto se mu splnilo přání pracovat se psy a zaměstnání se mu stalo koníčkem. Tuto činnost vykonává dodnes a se svým „parťákem“ mají na kontě mnoho úspěšných záchytů drog, ale i několik úspěchů na vrcholných kynologických soutěžích, kdy se stal v roce 2001 mistrem Evropy.
* * *
Z knihy Václava Židka a Blanky Kubešové „Kolja...to neznáte mého psa!“
Všechny článkyz knihy "Kolja... to neznáte mého psa"
Každý se může stát majitelem psa,
