Bye, bye, Baghdad! Toto je předposlední část řady historek z Iráku a je vzpomínkou na vzrušené poslední týdny před ukončením mého téměř pětiletého života v té zemi a na okolnosti, za nichž jsem ji opouštěl.
Jak jsem se zmínil v úvodním článku „Irák málem můj osud“, byly terénní práce v Západní poušti ukončeny a mapy a další dokumentace byly zpracovávány v Praze. Tím také končila moje úloha a měl jsem se vracet domů i já s manželkou. Protože ta ale musela stihnout nástup do školy 1. září, měla let zajištěn u Iraqi Airways na 15. srpna 1980.
Připravili jsme tedy všechny své osobní věci do tří beden, které odvezla rakouská spediční firma Trans Alpine do svého skladu, odkud měly být o čtyři dny později odeslány do Prahy. Druhý den Lenka odletěla domů a já měl zůstat ještě dva týdny. Irácký ministr totiž pozval předsedu Českého geologického úřadu, ředitele pražského Geologického ústavu a ředitele naší společnosti s vedoucími pracovníky projektu k oficiálnímu uzávěru průzkumné činnosti.
Spolu s obchodním oddělením našeho velvyslanectví jsem zajistil odpovídající ubytování pro oba ředitele a předsedu Úřadu (ten měl tehdy postavení ministra) a připravil čtyřdenní program s návštěvou místních zajímavostí.
Než budu pokračovat, musím připomenout dobu pár týdnů předtím. Mezi Irákem a jeho sousedem Íránem již delší dobu panovalo napětí, živené hlavně vládou prezidenta Saddama Hussaina. Jeho cílem bylo získání některých naftových území a ovládnutí toku Shat el Arab, zajištění poloostrova Fao a tří malých ostrovů v Zálivu. Nechyběly ani důvody náboženské, hlavně pak nepoměr počtu Šíitů a Sinnitů v zemi.
Ze strany Íránu pak k tomu přispělo i neustálé podněcování Kurdů na severu proti vládě v Bagdádu. Na hranicích mezi oběma státy docházelo často k incidentům, hlavně k sabotážním akcím iráckých diverzantů na íránském ropovodu a k přestřelkám. Zkrátka a dobře, ozbrojený střet byl na spadnutí a já byl rád, že moje Lenka už bude v bezpečné Praze. Pak už jsem jen čekal a těšil se, až to bude všechno za mnou a odletím domů i já.
V den, či lépe noc (ve 4,00 hod.) příletu delegace z Prahy vše proběhlo hladce. Šéfové si po tom letu trochu odpočinuli, v 10,00 hod. byla na velvyslanectví malá porada a v poledne oběd u obchodního rady. Odpoledne panstvo znovu zalehlo a já také. Po dvou hodinách jsem se přivedl opět k životu sprchou a usedl k TV zprávám. A hned po té první mi vstala na zádech všechna srst: „Dnes, počínaje 12. hodinou byl nad celým územím Irácké Jamhurie uzavřen vzdušný prostor a všechna cizí letadla ho již opustila!“ a byl jsem zvědav, jak se všechno teď vyvrbí, jak se delegace vrátí domů a do jaké míry je situace vážná i pro nás.
Na večeři s ministrem jsme byli pozváni do jednoho typického arabského podniku v bankovní čtvrti při Al Rashid Street na 19 hodin a hosty jsme měli vyzvednout v hotelu v 18,30. Byli jsme tam přesně, páni nasedli a odrazili jsme s rozsvícenými reflektory. Jenže policisté na nás divoce mávali rukama s posunky, které jsem hned nepochopil.Vezl jsem „jen“ generálního ředitele našeho podniku a vedoucího projektu Dr. Budaye, takže jsem si dovolil zastavit a poptat se strážníka, oč jde, a dostalo se mi vzrušeného příkazu zhasnout světla, protože začala válka a je nebezpečí leteckých útoků. Přirozeně jsem poslechl, ale musel jsem se přitom usmát, protože na obloze zářil měsíc v úplňku na celé kolo.
Dojeli jsme bez problému na místo pozvání a opulentní hostina mohla začít. Jídlo i pití bylo opravdu na úrovni, jen hlavnímu tématu, právě úspěšně dokončenému geologickému projektu, byla věnována toliko slabá půlhodinka. Dál už ho současná situace úplně změnila a nemluvilo se o ničem jiném, než o válce.
Překvapilo mne, že ze strany našich hostitelů nezazněly obavy o životy lidí, či z potenciálních hmotných škod, ale spíše jakési nadšení, jak z toho vyjde Irák vítězně a naplní se jeho poslání stát se vedoucí silou v arabském světě. Až mne z toho zamrazilo, jak ti lidé netušili, co válka znamená. Nikdy na svém území žádnou nezažili a navíc si byli jisti silou své skutečně mohutné armády, vedené geniálním Saddámem. Celý večer ale skončil dřív, než se asi čekalo, protože státní rozhlas přinesl další zprávy a pan ministr ten přátelský večer s omluvou ukončil.
Celá naše společnost ještě chvíli poseděla v hotelu a po rozboru situace a závěrečném „šláftruňku“ jsme se my ostatní rozjeli do svých domů. Já jsem ještě stihl noční zprávy státní televize a pak zapadl spokojeně do svého prázdného lože. Protože po odjezdu našich hostů domů už nebude žádný důvod zdržovat se v Bagdádu déle, těšil jsem se, jak odtud vypadnu také a to dříve, než se ta válka opravdu nějak projeví. Jenže člověk míní, ale…
Druhý den, kolem šesté hodiny ráno, mne a celé město probudil ohlušující hřmot íránských bitevníků Mirage letících v padesátimetrové výšce nad domy. Na modré obloze se křižovaly dráhy raket země-vzduch a ze všech stran zněl nepochopitelný rachot z kulometů a samopalů, ačkoliv letadla už byla dávno mimo dostřel. Asi to byl projev „bojové statečnosti“ a hlavně příležitosti si konečně vystřelit. Jenom mne napadlo, zda si střelci uvědomují, že střely, které nezasáhly cíl, musí také někde spadnout s téměř stejnou energií jako při výstřelu a trefit místo nepřítele nějakého bagdáďana (také se tak na mnoha místech stalo a jedním postiženým byl i jeden slovenský krajan, kterému způsobila spadlá kulka lehké zranění na noze).
Později jsem se v Baghdad Observeru dočetl, že „…neúspěšný útok na vojenský objekt v jižní části města byl odražen, aniž se nepříteli podařilo cíle jakkoliv poškodit a naopak ztratil tři své stroje.“ Nu nevím, ale nad mým domem jich přeletělo pět a pět se jich také po deseti minutách stejnou cestou vracelo. A z jihu slabý větřík hnal nad město celé dopoledne oblaka černého, naftou páchnoucího dýmu. Jenže mne můj soused, vysoký oficír irácké policie, poučil, že je to kouř ze sestřelených letadel.
Tento první hlasitý projev války samozřejmě vzbudil téměř paniku a všichni cizinci toužili ihned a okamžitě ze země zmizet, jenže nebylo zatím jak. Letecký provoz neexistoval a nejbližší letiště byla až v 900 kilometrů vzdáleném jordánském Ammánu, nebo o něco blíže v Damašku v Syrii. Naše ambasáda spolu s obchodním oddělením zorganizovaly evakuaci žen a dětí najatými autobusy přes poušť do obou těchto států. A to včas, protože o dva dny později nebyl už v Bagdádu jediný volný autobus.
Prvním z nich odjeli naši hosté a první skupina žen a dětí. Ostatní rodiny následovaly dalšími dvěma autobusy a všichni muži museli pro případ potřeby ze strany zastupitelského úřadu až do odvolání zůstat. Byl jsem tomu zatím docela rád, protože jsem mezitím zjistil, že zástupci speditérské firmy Trans Alpine opustili Bagdád hned první den a naše zásilka ležela na chodbě před jejich kanceláří, nikým nehlídána, takže jsem ji musel co nejdříve odeslat jinak.
Následovalo ještě několik náletů a hned ten druhý mohl být pro mne osudný. Když jsem ráno právě přicházel ke kanceláři, přiletěla další skupina íránských letadel a přivítaly je opět rakety a divoká střelba ze samopalů pánubohu do oken. Vyskočil jsem z vozu a, maje na mysli déšť střel z kalašnikovů, běžel přikrčen k domu. A právě v té chvíli jsem uslyšel ten podivný bručivý zvuk a do koruny datlové palmy, rostoucí vedle vstupních vrat, tak tři kroky ode mne, dopadla část protivzdušné rakety a uťala z ní u samého kmene jako ruka tlusté řapíky několika listů.
Vpadl jsem do kanceláře a děkoval Bohu za ty darované dva metry. Udělalo to na mne značný dojem, protože nebýt jich, mohla být ta rachejtle pro mne osudná. A tak, když jsem psal první z těchto iráckých příběhů, přiměla mne ta neblahá vzpomínka vložit ji do jeho názvu. Naštěstí mi zbývala už jen jedna úloha, vyexpedovat naše bedny z Bagdádu.
Podařilo se mi najít jiného speditéra, společnost Levant Express Company, ale nebyla, bohužel, jiná možnost dopravy než po železnici. Naštěstí byl k dispozici jediný nákladní vagon a k mému údivu nákladní ČSD (!) a tedy také jediná možnost přepravy. Bůh suď, kde se tu vzal. Byl to ubohý, dvounápravový vagon s děravou střechou i stěnami a vrstvou spečeného ovčího hnoje na podlaze. Když jsem toho ubožáka viděl a představil si, že jeho cesta povede přes Turecko, Bulharsko a ještě pět set kilometrů po našem území, v duchu jsem se s nákladem loučil a to tím smutněji, že obsahoval i dárky připravené k Vánocům. Naštěstí se přepravce perfektně postaral o zabezpečení proti vlhku, vagon vybavil zámkem a dostatečně pojistil.
O několik dní později jsem i já opouštěl město, v němž jsem prožil téměř pět let, a tak jsem se naposledy ohlédl a v duchu zvolal „Bye, bye, Baghdad, I really loved you!“, a po únavné dvanáctihodinové cestě dorazil do Ammánu a krátce nato už linkou ČSA konečně odletěl domů.
A k mému štěstí s torsem rakety přibyla ještě jedna radost. To když jsem dva dny před Vánocemi převzal v nuselském celním skladu zásilku zcela neporušenou.