Irák, málem můj osud (1) ahle blízkovýchodní země leží, jak se každý může přesvědčit nahlédnutím do zeměpisného atlasu, mezi pohořím Taurus na severu, Íránem na východě, Kuvajtem a Saudskou Arábií od jihu po jihozápad a nakonec Jordánskem, Syrií a Tureckem od západu po sever.
Má bohatou a dlouhou historii, i když se ještě nejmenovala Irák a byla původně omezena řekami Eufrat a Tygris a známa jako Mezopotámie.
Byla součástí Osmanské říše až do první světové války, kdy ji obsadili Britové a zůstala pod jejich správou až do roku 1932, kdy se stala samostatným státem. Za druhé světové války ji obsadili Britové, kteří ji po jejím ukončení opustili, a vlády se ujal jimi dosazený král. Ten byl v roce 1958 svržen a nahrazen islámskou republikou a, jak už bývá v těchto krajích (a v posledních letech i jinde) zvykem, došlo k mnoha bojům o moc a krvavým převratům.
Vyvrcholením pak byla deset let nato revoluce socialistické strany BAAS, jež nastolila režim vyškolený sovětskými poradci, pod vedením prezidenta Mubaraka. Ten byl ale po třech letech tiše odstraněn mladším, bezskrupulózním diktátorem Saddámem Husainem, protagonistou událostí, které nedávno poznal celý svět.
A právě v této době jsem byl do tohoto prostředí vyslán svým zaměstnavatelem k plnění úkolů vyplývajících z kontraktu uzavřeného s tamějším ministerstvem průmyslu a jeho State Organization for Minerals. Předmětem a úkolem naší strany bylo geologické mapování severní části země při íránské hranici. Je to území obydlené většinou Kurdy, tedy Kurdistán, známý m.j. také z knih Karla Maye.
Bylo to pověření dlouhodobé, tedy spojené s mým nárokem na pobyt celé mé rodiny. Protože náš syn už nebyl v té době žádné dítko, ale ženatý muž, představovala moje rodina pouze mne a moji manželku Lenku.
Tak jsem tam tedy jednoho únorového večera roku 1976 usedl spolu s pracovníky pražského Geologického ústavu, vedoucím projektu RNDr. T. Budayem a RNDr. J. Hakem, který ho měl po čase vystřídat, do letadla ČSA a těch několik hodin letu prospal. Jednak byla noc, tedy čas k tomu vhodný a jednak pro mne nebyla tato cesta ani Bagdád ničím novým. Absolvoval jsem ji předtím několikrát v souvislosti s jinými úkoly a posléze právě s přípravou tohoto projektu.
Bagdádské letiště nás přivítalo za slunce východu vlhkým horkem a atmosférou leteckého benzinu, pečícího se kebabu a horké kávy. Každá z těch vůní je příjemná, ale ve společné směsi – no, prostě vůně orientu.
Za doprovodu našeho delegáta z obchodního oddělení naší ambasády jsme po čtyřiceti minutách dorazili do hotelu St. George, který se stal na deset dnů naší základnou.
Stačili jsme v té době vyřídit všechny záležitosti se zákazníkem, za jeho pomoci i potřebné formality s jinými úřady a najmout i vhodné projekty pro kancelář projektu, základnu pro tým geologů a moji rezidenci.
V Kuvajtu jsme později nakoupili flotilu čtrnácti terénních Toyot Landcruiser a jedné malé osobní Corony pro mne, a tak se projekt pomalu rozběhl, aby po dvou měsících už jel na plné obrátky ke spokojenosti obou stran. Pracovalo tam v průběhu akce celkem 50 až 60 geologů, včetně několika Iráčanů ve dvou stanových táborech, o nichž se ještě později zmíním.
Jenže asi po roce došlo v oblasti k incidentu, kdy Kurdové, k nám jinak velmi přátelští, zajali nějaká francouzská a snad i jiná rukojmí a irácká vláda ihned z bezpečnostních důvodů projekt zastavila. Oba týmy geologů se přesunuly na nové základny v Západní poušti do oblasti mezi vesnicemi Al Ghara a později Al Hazimi, kde práce dále pokračovaly. Ovšem jen do doby, kdy do té pohody hrábl o pár let později Martův pařát a začala několikaletá válka mezi dvěma muslimskými státy, Irákem a Íránem. To znamenalo změnu kontraktu v důsledku vyšší moci, ukončení polní činnosti a návrat týmů do Prahy. Práce na mapách zpracovaných území pak pokračovala Praze i Bagdádu.
A tento osudový zásah, znamenající pro irácký národ vyvrcholení jedné z nejhorších tragédií, byl důvodem k názvu tohoto článku, jenž má být jakýmsi vysvětlením, jak a proč jsem se v této, pro nás kdysi exotické zemi, ocitl.
Těch několik let, od února 1976 do srpna 1980 mi dalo, i přes různé nepříjemné zážitky a jeden téměř osudný, velkou životní zkušenost. A to nejenže jsem poznal blíže Araby a jejich životní filozofii a víru, ale získal tak i cennou zkušenost o relativitě pojmů a věcí, a jiný pohled na život a lidi z pozice Evropana.
A v neposlední řadě ovšem také podklad pro vzpomínky, které jsem později popsal na stránkách některých novin s iluzí, že mohou někoho zaujmout. V což doufám i u tohoto vzpomínání. A proč zmiňuji v titulku osud, vyplyne až v závěru této série příběhů.
ahle blízkovýchodní země leží, jak se každý může přesvědčit nahlédnutím do zeměpisného atlasu, mezi pohořím Taurus na severu, Íránem na východě, Kuvajtem a Saudskou Arábií od jihu po jihozápad a nakonec Jordánskem, Syrií a Tureckem od západu po sever.