Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Lumír,
zítra Horymír.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Moje vysněná Austrálie (3)
 
Výprava druhá -  za papoušky
 
Přečetl jsem si ještě v Praze v jedné Standově knížce o údolí papoušků a chtěl jsem ho za každou cenu vidět. Mám ty barevné ptáky rád, sám jsem jednoho kdysi choval. Byla to sice jen nepříliš pestrá korela, ale přítulný a milý kamarád. Jenže pořád strašně křičel. Jestli radostí ze života, nebo proto, abych ho pustil z klece na prolet po bytě, nevím. Jenže manželku to rušilo při práci, tak musel z domu. Naštěstí k bratrovi, do necitlivých rukou bych ho nesvěřil.
 
A tak ráno zase majle a majle, z toho aspoň polovina po cestách, co ani cesty nebyly, jen samé výmoly a občas i plné vody. Ale přitom bylo pořád co vidět, slyšet a cítit.
 
První mě překvapili klokani. To je v Austrálii něco jako národní zvíře, jako my máme dvouocasýho lva a Rusko dvouhlavýho orla. Proto je mi divný, že ho nemají ve znaku. Možná, proto, že nemá dva ocasy a hlavu taky jen jednu. Je jich všade plno, ale na jednom místě byli docela srandovní. Bylo to ještě při dálnici, takže jsme zastavili na samé krajnici, aby se nám kamióny nemusely vyhýbat. Standa ale tvrdil, že by to stejně neudělali.
 
 „Když nechcem přijít vo kejhák, auťák a všechny ty krámy v něm, musíme se starat my!". No, nevím, myslím, že kecá, ale sichr je sichr (jak řek´ pan Mannlicher co vynalez´ ten repetýrcajk).

 
 
Bylo tam těch vačnatců asi dvacet, velcí staří, i nějací mladí, někteří ne větší než kočka. Ti se drželi blízko mámy, ale taky takoví, co byli líní vylézt z jejího kapsáře a koukala jim z něj jen hlava a přední pracky. Jak jsme vylezli z auta, všichni se přestali pást a zírali na nás.
 
„Dávej bacha, uvidíš boxerskej mač!“, otevřel Standa pikslu s chlebem.
 
Pak hvízdl na prsty a celé to stádo přiskákalo až na dva metry před nás a vrhlo se na hrst krajíců, jak je mezi ně Standa hodil. Samice popadly každá něco a odtáhly trochu stranou, kde se s těmi mladými o ten vezdejší Boží dárek dělily, zatímco ti pitomí samci se o tu kořist začali prát. Teda, ne že by se kousali nebo kopali, ale docela regulérně boxovali. A to tak zuřivě, že úplně zapomněli proč. Teprve po druhém Standově hvizdu toho nechali, sežrali pár těch krajíců, co to přežily, a když viděli, že víc už  nedostanou, odhopsali otráveně odkud přišli. 
 
„Jsou to mamlasové, jináč se prát neuměj než těma krátkejma předníma prackama.  Turistům se to líbí, krměj je a voni si takhle přilepšujou.“, uzavřel Standa tu šou.
 
Nastartoval a už před námi zase ubíhala asfaltka a proti nám ty děsné autovlaky. Snad před sebou nějak tlačily vzduch, či co, protože náš džípík se musel držet fest silnice, aby nás to nesfouklo do trní, nebo mezi stromy. Oboje by bylo o hubu.
 
A tak jsme popojeli dál, ale už jen o kousek. Podle tachometru asi osmdesát mil, teda 130 kilometrů. Jestli se vám to naopak zdá daleko, tak se nedivte. V těhle zemích, kde se pro chleba nebo pivo jede třeba jako z Prahy do Kolína, to je kousek. A když vás žena pošle zpátky, poněvadž jste zapomněli na kvasnice nebo sponky do vlasů, ani nenadáváte a mažete tam znova.
 
Sjeli jsme z asfaltky do buše a mezi malými i obrovskými balvany si natřásali zadky ještě asi hodinu. Už to ale nebylo tak zlý, jako včera. Nebo jsem si možná už zvyk´, takže jsem za tu dobu vymlaskl dvě piksly piva beze ztráty jediný kapky, když najednou Standa zastavil.
 
„Poslouchej a řekni, co slyšíš!“
 
Nejdřív jsem neslyšel nic a tak jsem mu to řekl.
 
„Seš hluchej? Dyť z toho drnčej v auťáku i vokna !“
 
Vylezl od volantu aby si ulevil u nějakého  žlutého šutráku a, já se vyštrachal na druhu stranu, když mi došlo, že mám vypnutý sluchadlo. Cvak, a uslyšel jsem vzdálený bučení. Vlastně dvoje, jedno hlubší, druhý o trochu výš.
 
„Co je to? Nějaký vodní bůvoli?“ vzpomněl jsem si na tenhle rohatej těžkotonážní skot v iráckejch marších před Basrou.
 
„Kde by se tu vzali vodní bůvoli, když tu není ani louže. Jsou to hudební nástroje, vole!“
 
„To jako biblický trouby z Jericha, nebo alphorny z Zermattu?“
 
„Nasedni a za chvíli je uvidíš, foukají do nich vo slavnostech aboriňáci, když slavěj ty svoje bohy“.
 
„Kruci, a to tam mezi ně můžem?“
 
„No, moc rádi to nemaj, ale je mezi nima pár těch, co jsem je kdysi učil anglicky a taky vezu karton piva. Jen se chovej klidně a nemluv na ně. Znaj jen pidžin, stejně by ti nerozuměli. A moc nečum po jejich babách, to taky nemusej. Ne, že by tě přitahovaly krásou, ale jsou tak tlustý, že kdo je vidí poprvý, nevěří, že je to možný a nemůže z nich spustit voči. Když tě nenápadně kopnu do kotníku, tak abys věděl proč. Jo, a taky se nevošklíbej, až nám budou nabízet něco do huby. To bys je urazil.  Moc to nevypadá, ale je to dobrý a i kdyby se ho hejbalo, spolkni to a vydesinfikuj pivem. Však to vydržíš, nebudem tam dlouho!“, pronesl Standa neobvykle dlouhej brífink. 
 
A zkušenost to byla, zážitek na doživotí!. Byl tam snad celý jejich kmen, napočítal jsem jich nenápadně a nepřesně přes padesát. Mimo dětí, ty se pořád tak proháněly, vejskaly, ječely a praly, že to nešlo ani odhadnout, natož spočítat. Byl to mumraj, ale zajímavý. Neviděl jsem nikdy, ani v Nigérii, ani mezi nomády na Blízkém východě žádné podobné kmenové  události, a tak jsem to prožíval, bavil se a polykal, co mi každou chvíli některá z těch dam s chichotáním přinesla ve svých mastných okrových dlaních. Ale když se mi tam nejvíc líbilo, došla desinfekce a Standa zatroubil na ten jejich „hudební nástroj“ na rozloučenou. Je to skutečně různě dlouhá dřevěná roura, říkají jí didgeridoo a ve městech je pro turisty k mání v různých provedeních a velikostech. Koupím si jednu a až budu odjíždět, zatroubím téhle pohádkové zemi na rozloučenou. 
 
Byl jsem překvapen, že místo očekávaných dalších mnoha hodin jsme po pouhých dvou zastavili na okraji rozsáhlého údolí s moc pěkným výhledem. Jako když stojíte někde na Petříně a celé město máte před sebou jako na pohlednici. Samé skály a koruny vysokých stromů, jistě zase eukalyptů, jiný tam snad ani nerostou.
 
„Tak tady máš to tvoje údolí papoušků. Zatím ho jen vidíš, ale tam dole ho hlavně uslyšíš i ucejtíš. Nosem, ale i celým tělem!“, máchnul Standa rukou nad tím obrazem, zvedl nohu z brzdy a klouzali jsme dolů tiše, bez motoru.
 
No, moc tiše teda zase ne, poněvadž v džípíku vrzaly všechny jeho klouby a ty moje s nimi, takže žádný šelest pneumatik na asfaltu, ale zvuky v té  krajině dost nepatřičné.
 
Jenže když jsme se do té pohlednice vjeli, strhl se děný kravál. On to byl teda teoreticky zpěv, ale poněvadž papagájové jiný neznají, byla to příšerná kokofónie. Vytrhl jsem z uší sluchadla a v důsledku té úlevy jsem jim to uznal za zpěv. I když rozdíl mezi ním a hlásky našich slavíků, drozdů a pěnkavek byl asi takový, jako mezi Beeethovenovou devátou a hard rockem nebo technem. Inu, jiný kraj, jiná avifauna.
 
Standa, podobně jako u klokanů, vytáhl z toho bince v autě pytel s nějakým zrním a drobným sušeným ovocem a vrazil mi ho do ruky.
 
„Pokochej se s nima sám!“, řekl a zalezl do toyotky. A já pochopil proč!  
 
V tu ránu vypukl horor jako s těmi hitchcockovými ptáky. Sesypali se na mně všechny druhy, od těch nejmenších andulek až po takový velikosti bažanta. Ještě že tam nebyli ti velcí kakadu, jako má kamarád Slávek v Dubči. Takoví snadno ucvaknou člověku prst. Byli sice všichni krásně barevní, až přecházel zrak, ale naprosto nevděční za zdarma poskytnuté lahůdky. Jak otevřeli zobák, aby lapili sousto, současně otevřeli i kloaku, a tak došlo ke kobercovému bombardování. Vydržel jsem do statečně skoro tři minuty, ale když mne jeden šíkovnej bombometčík  trefil přímo do pravého oka, nechal jsem krmení v trávě a  utekl do auta taky.
 
„No, jsi pěně kropenatej!“ komentoval to kámoš! „ Zapomněl jsem tě upozornit, že jsou na krmení zvyklí, jako klokani na chleba a mají srandu z toho, když viděj´ lidi ječet a utíkat. Ale teď zakloň hlavu, vypláchnu ti voko bórovou vodou!“ 
 
Trval ten zákrok skoro hodinu. Ten barevný prevít si musel někde nacpat vole kuličkami kayenskýho pepře, protože to pálilo jako čert a viděl jsem přes mlhu ještě pár hodin.
 
To už jsme ale ujížděli na jiný místo, kde přenocujeme. Asi věděl proč. Určitě se tu v noci rojí i australský sůvy se stejným vychováním a zobanama.
 
Vrátili jsme se zpátky na asfaltku, právě když se skoro červené slunce dotklo obzoru. Poněvadž jsme nebyli v žádné poušti, byl náš obzor trochu výš a nehrozilo, že spadne vzápětí tma, jak se to stává v tropech. Neujeli jsme snad ani deset mil a Standa sjel na další, tentokrát už ne tak hrbatou cestu a zastavil na moc hezkém místě u širokého bystrého potoka. Kolem statný stromy a několik balvanů, s největším jako malá skála. 
 
„Pomoz mi, postavíme tentokrát stan, abys poznal, jak se spí taky na zemi, a mezi jinejma tuzemskejma živočichama!“, vystoupil Standa a otevřel zadní dveře vozu.
 
„Ale neboj, nepokoušou tě jako papoušci!“, dodal, když si všiml, jak jsem sebou trhl.
 
Netrvalo ani dvacet minut a pod tou skálou stál tábor, za který by se nemusel stydět žádný skautský rover. Tentokrát ale s ohněm, roštem a s rybami na něm. Nechytili jsme je na koalí trus, ale na zrnko chick pea  (cizrny) z konzervy, a to společně. Standa tři, já jednu (ale největší). Chleba došel, a tak jsme k nim chroustali vojenské suchary, které australská armáda čas od času prodává a nahrazuje v augumentačních skladech čerstvými. Chutnaly k tomu masu docela dobře, i když byly prošlý. Jen sem tam v nich zašimrali na jazyku červíci moučného mola, ale tak malé, že nebyly v té polotmě vidět, a když už byli v puse, bylo zbytečný je mezi stoličkami hledat. Takže o nějakou zdravou živou potravu, nebo ponravu, plnou přírodních bílkovin nemusí Australan až do Číny. Stačí, nechat se pozvat na domorodou slavnost, nebo si koupit v Army shopu levný vojenský keksy.
 
Po té chutné a zdravé večeři mi Standa vyprávěl některé zážitky ze svých prvních let v téhle zemi. Ne ty, co jsem znal z jeho knížek, ale takový, co je do nich z různých důvodů nemohl dát.A jak už to tak bývá, ty byly nejlepší. Teda z literárního nebo společenského hlediska zrovna ne, ale jinak buď k zatajení dechu, nebo k uchechtání. Byla už skoro půlnoc, když zůstala na flašce už jen ta nálepka kvíny Anči. Svalil jsem se na svá bolavá záda a znovu zíral na to souhvězdí, co ho má Austrálie na vlajce. Jen mi připadlo nějaké jiné. Takové větší a skutečně jako celý kříž, ne jen ze čtyř hlavních hvězdiček, ale aspoň z deseti. Příčný břevno o půlku kratší než to svislý a když jsem zavřel oči a zas je otevřel, byl na něm i ten kus papyru s těmi čtyřmi literami.
 
Řek jsem to Standovi, ten zved s námahou hlavu a viděl totéž co já. Dokonce ty hvězdy spočítal, prý třináct. Tak nás najednou oba popadl z té třináctky i celého toho fenoménu takový divný pocit, že jsme už bez dalších řečí a obvyklé hygienické procedury vlezli do spacáků (taky z přebytků zřejmě bohatý armády) a asi i usnuli, protože od té chvíle až do rána jsem o sobě ani ničem jiným nevěděl.

 
 
No, nebudu to zbytečně prodlužovat. Na noc se nepamatuji, jen vím, že mne nic neokousalo ani neožralo. Vzbudilo nás, tedy nejdřív Standu, horko ve sluncem rozpáleném stanu a krákání nějakých vran, či co to bylo. Podle Standy prkouni! No, nevím, takové ptáky neznám, ale musím mu věřit, je už přes třicet let zdejší.
 
Snídani jsme kvůli pokročilé hodině vynechali a na oběd nějak neměli chuť, takže všechno nám nahradilo pivo z plechovek. Zbourali jsme tábor, zalili a zasypali vyhaslé ohniště a krátce kolem třetí vyrazili k dalšímu cíli. 
 
Pokračování zítra…
Moje vysněná Austrálie – 1
Moje vysněná Austrálie - 2
Luděk Ťopka

* * *
Koláž © Marie Zieglerová
Zobrazit všechny články autora


Komentáře
Poslední komentář: 12.04.2016  16:47
 Datum
Jméno
Téma
 12.04.  16:47 Ludmila
 12.04.  15:47 ferbl