Putování Novým Zélandem (9)
(zemí krásné přírody, stálých větrů, větrolamů, drátěných plotů a věstonických Venuší)
aneb Pouť dědoušků Novým Zélandem
Sobota 16.1. 8,30 a.m.
Dnes jedeme za pověstnou krásou Jižního ostrova - Milford Sound (LP-je to nejsevernější a nejznámější z 15ti novozelandských pravých fjordů, tzn., že je vyhlouben ledovcem a ne řekou, je dostupný po silnici „Milford Road“ až od roku 1952, předtím jen pěšky po krásné Milford Track. Jeho maorský název je Piopiotahi – „opuštěný drozd“ a podle Maorů byl vytvořen bohem Tu-to-rakiwhanoa, prvním bílým osadníkem byl Mr.Sutherland v roce 1877 a je také považován za otce místní turistiky).
Z Te Anau jedeme něco přes 100 kilometrů do Harbour ležícím na začátku fjordu. Podle LP, ale i nás dědoušků v mitsubishi leží přístupová silnice v oblasti neopakovatelné krásy, která byla určitě mnohem lépe popsána a zobrazena v mnoha publikacích!!!než v naší „Pouti dědoušků“...
Nejdůležitějším místem této silnice je Homer Tunnel (mající 1200 m na délku), bez něhož by vlastně nešlo Te Anau spojit silnicí s přístavem na konci fjordu.
Čekáme na průjezd Homer - Tunelem
Poznámka č.10
Zmiňovaný tunel se začal budovat už v roce 1935, v době celosvětové hospodářské krize. Tehdy se pracovalo jen s ručními nástroji, „zbijakama, kombajnama TK 4 – těžky krumpač 4 kila a lopatama“, v rukou místních nezaměstnaných dělníků. Po mnoha stavebních komplikacích byl tunel nakonec „proražen“, nebo lépe „doražen“?!, až v roce 1953! Turistům, kteří zde projíždějí však tunel stále připadá jako „nedodělek“! Tedy alespoň nám. Je to temná, nevětraná mokrá nora jejíž stěny jsou stále tvořeny jen holým, osekaným kamenem, a v níž se jezdí jen jedním směrem!
I na druhé straně Homer Tunel je stejná skalní krása kterou také vytvořil pevninský ledovec
Po kratším čekání před tunelem dojíždíme kolem místního airportu k přístavu. V informačním středisku u místního „Harbour“ si kupujeme lístky na výletní loď jménem „Spirit of Milford“ a v 11:00 p.m. vyjíždíme do fjordu.
Zde je foto nám„propůjčeného křižníku“ Spirit of Milford, na kterém jsme prožili nezapomenutelné dobrodružství….. V pozadí, uprostřed, je hora Mitre Peak, na kterou jsme původně chtěli s Chuckem vystoupit spolu s mladou ostravskou krajankou JT, na NZ žijící a vzpomínanou v úvodu
Vše o tomto fjordu už bylo napsané a jeho krása byla nesčíslněkrát vyfotografována a je opěvována na celém světě! Nás všech pět dědoušků jen může potvrdit, že fotky ani superlativy v uveřejněných komentářích různých „Průvodců“ nelžou! Info lze vyhledat na internetu a i v jiných mediích na celém světě. V evropské krajině fjordů, Norsku, jsme však ještě nebyli a tak opravdu nevím…
Lidé zatím nic netuší, kochají se, fotografují ale už začíná foukat, zvedají se vlny a loď se kymácí…
Snímky nepatrných pohybů kpt.Chucka na palubě, uprostřed zmatené posádky a turistů, bojuje tak za naši záchranu…vzadu na hladině je už vidět “bílé koně – pěna na vlnách“
Za pozornost z naší „Pouti dědoušků“ fjordem však stála především záchrana námi pronajaté lodi „Spirit of Milford“, před ztroskotáním a následně tím i záchrana našich věčně mladých životů.
Naše malá loď, která se jen těžce probíjela kupředu proti silném větru - 5 Bf a 5-ti metrovým vlnám, se totiž záhy po vyplutí dostala do “vážných nerovnovážných“ problémů! Hrozilo její převrácení a tím, zcela určitě, i naše smrt utonutím! Před ztroskotáním lodĄ „Spirit of Milford“ zachránil muž, který jako jediný na palubě postřehl nebezpečí, které na loď ve fjordu číhalo! Tímto mužem byl náš kamarád Chuck, jinak majitel licence “námořní kapitán pro lodě do 50 t“. Chuck totiž zcela nepatrnými pohyby svého subtilního, 57 kilogramového těla včetně oděvu a batohu s cigaretami a zapalovačem po palubě dokázal nemožné, a pro laika těžko pochopitelné! Ovlivňoval polohu těžiště naší lodě - vyrovnával lodní záklony, předklony, ale i úklony během plavby ve vlnách! Jak později prohlásil pro místní tisk a oficiální zpravodajství státní NZ TV, lodní kpt., Mr. Carlo Mario Caythammel, právě ono nepatrné ovlivňování těžiště lodě zachránilo „Spirit of Milford“ před ztroskotáním....
„My z Ostravy k tomu mluvime asi tolik: „Díky Ti Chucku! Bo by zme v te studene vodě v gaťach a ve vlnach, určitě nědoplavali gu břehu“!
Další cestování, nyní již „na suchu“, proběhlo klidně a bylo přerušeno jen zastávkou u The Chasm s „hrnci“ vymletými vodou řeky Cleddau ve vápencovém masivu.
Vpravo dole, pod žebříky jsou vodou „vymleté“ hrnce ve vápenci. Celek trochu připomíná „Prielom Hornádu“ na Slovensku
Jedem opět „pomalu“ do Invercargill, kocháme se výhledem z mitsubishi. Údolí, tvořená asi ledovci?!, jsou na našich fotkách dobře patrna, tzn., že jsme občas přerušovali naši jízdu, zastavovali a vyráběli scenic fotky. Bohužel se už odpoledne objevily na nebi cirry, které spolu se sílícím větrem, se kterým jsme se setkali už v Milford Sound, nevěstily nic dobrého. Celodenní vítr přinesl navečer i dešťové přeháňky navzdory tomu, že večer byl ve znamení měsíčního úplňku – v jiné zemi má patrně i měsíc jiné mravy!
„Zabukované“ noclehy v Invercargill nám tentokrát přinesly štěstí. Majitel motelu po krátkém zaváhání jestli nám povolí postavit stan na hotelovém trávníku raději pro nás dva, Chuck a já, „udělal“ cenu v motelu. A tak všech pět dědoušků spalo tentokrát společně v jednom motelovém bungalovu…“, ale my s Chuckem zme to mněli ze zlevu, bo zme platili tajak za stan“!
Neděle 17. ledna, 8:30 a.m.
Pověření dědoušci Bojan s Chuckem, připravili itinerář výpravy na nejjižnější část NZ, Stewart Island a zpět na SIs (LP - třetí z hl. NZ ostrovů, Evropany objeven kpt.Cookem v roce 1770, jediná osada Obam s Rakiora museum, větší část je neobydlena a pokryta křovinami, které jsou na místě vykácených lesů (asi opět sekerou bílého muže), na který se přeplavíme z přístavního městečka Bluff. Odtud už pojedeme půjčeným autem kolem celého ostrova. Po návratu na pevninu se vrátíme zpět do Invercargill.
Touto lodí odjedeme na Steward Island ( upozorňuji čtenáře, že vlevo nahoře není vada materiálu ale můj levý ukazovák)
Za deště a protivětru vyjíždíme lodí „Stewart Island Experience“ - přesně podle jízdního řádu (LP - bouřlivá plavba trvá cca 1 hodinu a „pytlíky“ jsou pro pasažéry připravené). My, putující dědoušci, však nemáme během plavby ve vlnách žádné žaludeční problémy. Klidně přihlížíme souboji kapitána s vlnami a s velkou GPS, práci jiných turistů se zdravotními sáčky a popíjíme k tomu kafe. Jsme už zkrátka „staří vlci“, já sice jen starý, ale Chuck je dokonce „ vlk mořský“….
S touto GPS snad trefíme kamkoliv…
Naše první zastávka na Steward Island
V přístavu půjčil Chuck auto a za stálého deště se vydáváme na okružní jízdu kolem ostrova, který leží v Rakiuru National Park. Bojan a Chuck sice vypracovali již zmiňovaný itinerář ostrovní cesty, ale počasí, hustý déšť a mlha, nám nedalo šanci plán použít a uskutečnit. V paměti mně utkvělo především sídlo prvního bělocha na ostrově. Byl jím americký velrybář – „whaler“ Mr.Acker, který se zde usadil v roce 1836. Stavěl místním lodě a byl zde i prvním bílým obchodníkem. Oženil se s Maorkou a v dosud stojícím kamenném domě spolu zplodili celkem 9 dětí. Dům s jedinou místností byl jak kuchyní, tak dílnou s kovárnou a stolárnou, ale i ložnicí – toho jsem vyčetl já, znalec anglického jazyka... Podle vnitřního chladu, vlhkosti kamenného zdi, kamenných postelí a místního často deštivého počasí předpokládám, že Mr. Acker určitě dlouho nepožil a nejspíše pak zemřel na regma – jak této chorobě říkávala moje bábi Anna z Lesnice u Zábřehu.
Velrybářovo kamenné sídlo, kde jsem posléze i zasmrádl a dílna spojená s bytem…..
Dále si vzpomínám na telefonní budku a obrovský řetěz. Telefonní budku představoval telefonní přístroj přitlučený dvěma velkými hřebíky na kmeni vzrostlého buku včetně telefonního seznamu, který zde visel na tenkém řetízku. Vše popsané bylo umístěno pod stříškou z vlnitého plechu přitlučenou opět hřebíky nad přístrojem ke kmeni zmíněného buku.
Obrovský řetěz vylézající z vody jak na pevnině, tak na ostrově, je „údajně“ symbolem jeho pevného spojení s pevninou.
Okružní jízda ostrovem byla v tomto počasí jen naší, bohužel až zbytečnou.
Okružní jízda ostrovem byla v tomto počasí jen naší, bohužel až zbytečnou, povinností! Navíc jsem během jízdy prakticky ničeho neviděl, neboť jsem ležel za trest v kufru auta! Byl jsem tak potrestán za šlápnutí do ovčího lejna na zahradě Lewis Acker stone house, čímž jsem následně a trvale„zasmrádl“...
Zpáteční jízda přívozem proběhla opět bez problémů. Někteří z nás, ti nejotrlejší dobrodruzi, cestou odpočívali a tvrdě pospávali...
Vracíme se opět deštěm do Invercargill.Všude kolem cest jsou znovu pastviny rozdělené drátěnými ploty nebo větrolamy, na tvaru kterých je nejlépe vidět síla větrů vanoucích od moře... Pastviny jsou plné ovcí, krav, býků a i jelenů, přičinlivě okusujících trávu. Léto je zde pomalu za námi a na zdejších pastvinách jsou už naskládané balíky se slámou nebo se senem. Cestu jsem doplnili krátkou zastávkou v Tokanui, kde si dědoušci dali kafe do pohárků a micubishi naftu do nádrže – „bo zme na to dneska rano jaxik zapomněli“!
…tak dnes už jenom „Dobrou…“ z Invercargill..
Poznámka č.11
Bilboardů s nápisem „FOR SALE“! bylo podle mě na Jižním ostrově bezkonkurenčně nejvíc. Chuck je ale názoru opačného – tvrdí, že jich bylo nejvíce na Severním ostrově! Takže kdo s koho? Snad to na příštím tripu dořešíme?!
Pokračování příště…
Karel Janků
* * *
Zobrazit všechny články autora