Putování Austtrálií (5)
Pondělí 2. listopadu
Nejdříve musíme dojet na konec asfaltky směrem na Cooktown, poté zpátky ke stanici v Daintree Rain Forest, kde podnikneme již zaplacený trip s rangerem za krásami východního pralesa a navečer se vrátíme do Port Douglas, do našeho známého kempu.
Konec asfaltky na mne velký dojem neudělal. Dále pokračující a podobnou prašnou cestou jsme už několikrát jeli. Nicméně místní značky a LP říkají jednoznačně, že: „tudy pro vás cesta nevede“! Naráží tím na náš silniční Hyunday, opatřený jen předním náhonem. Dál už je to jen pro silnější auta s náhonem na všechna čtyři kola. Škoda, Cooktown už nebyl tak daleko, tak snad příště?!...
Vracíme se do Daientree Rain Forest a po chvíli hledání dojíždíme (podle LP) k zákazu vjezdu. Asi po 5ti km jízdy lesní cestou nacházíme malý domek, výchozí stanici pro náš „pralesní trip“. Za chvíli na nás přišla kontrola - zde bydlící místní ranger. Hravě jsme ho uklidnili. Já svou vybroušenou oxfordskou angličtinou, po které viditelně zatuhl a „bumážkou“ o zaplacení „pralesního tripu“, kterou předložil Chuck.
Patrně jsme na něj udělali dojem, protože si pro nás přišel o půl hodiny dříve než uváděla bumážka. Představil se nám jako Neal a vypadal jako přitloustlý skaut s „teletem“ na zádech na nedělním výletě. Začal otázkou jestli chceme trip malý nebo velký? „Big trip“, odpověděl jsem, když mi Chuck přeložil jeho dlouze složitý dotaz.
Chtěl bych vidět obrovské stromy (průměr 3-4 m) jako jsou na historických fotkách v muzeích všude kolem! Shovívavě si mně přeměřil s tím, že tento rok je nebývalé sucho, takže stromy nebudou až tak… Upozornil nás, že big trip bude asi tří hodinový, zkontroloval množství pitné vody, kterou jsme si nesli a vyrazili jsme. Šli jsme na „pralesní trip mezi jedovate hady aj pavouky“ - on v kristuskách na boso, my s Chuckem v bagančatech – doporučenou to ochranou z LP - před „uhryznutim tu vymenovanyma potforama“!
Neal začal náš „big trip“ procházkou po své zahradě, kterou před 15ti lety založil jeho otec – vyrubáním kousku místního pralesa. Jako bonus tripu byla ochutnávka nám neznámých plodů australského východu. Nejsem statečný a přiznám se, že jsem jedl vždy jako třetí anebo „vubec ne, bo co kdyby“?! Po vstupu do pralesa, který zkraje vypadal jako porost ve skleníku na výstavě Flora Olomouc, se stromy poznenáhlu zvětšovaly a zvětšovaly. Jak do výšky tak i do průměru (výšku jsem nedohlédl a cca 2 metry v průměru – letos je tam opravdu sucho!) ale i plochy a výšky kořenového systému čnícího nad zemí. Postupně jsme začali nacházet hromady cassuářího trusu až jsme nakonec taťku cassuára potkali. Byl na procházce se dvěma, patrně svými kuřaty. Jak jsme se později od Neala dozvěděli, tak na „mateřské“ u cassuárů je vždycky taťka.
Pozdravil se s Nealem, nás obloukem obešel, ale kuřata ne, ta se nám bez zábran pletla pod nohama a chtěla ulovit naše boty! Pavouci, ještěrky, liány táhnoucí se jako mohutná lana z ještě mohutnějších stromů a cizí květena - to byla náplň našeho velmi zajímavého tripu. Nebýt toho, že jsem Nealův výklad přerušoval slovy: „sir, pleas only fluently“, neříkám už „I didnt catch´what you said“- protože se to nevyplatí bo to vali zasek znova a stejnym švungem“, dozvěděli bychom se asi více. Tedy hlavně já, protože Chuck s Nealem si povídali neustále, kecalové! O plenění (těžbě) lesů v minulosti, ale i v současnosti, o crocodills, jeden z nich nedaleko odtud nedávno ukradl osmiletého chlapce – ověřeno později v tisku! Probrali změny klimatu, které Neal spolu s pralesem pociťují na své kůži – v této části debaty citelně chyběl náš pan prezident, který je tak všestranným odborníkem, že „mluvi i do počasa“! To všechno mi večer Chuck prozradil, ale „beztak aj cosik utajil“!
Celý trip trval opravdu 3 hodiny, v tom byl Neal taky profík! Při návratu jsme znovu, takřka u Nealovy chaty, potkali nám již známou cassuáři rodinku. Zatím co já blb, jsem ztuhl jako solný sloup, tak se oba pánové hbitě uklidili do bezpečí garáže a Chuck na mne volal: “Karel jenom stuj a nehybej se, on Ti třeba nic nězrobi“!… Držel jsem se pokynů, nehýbal jsem ani očními víčky a nakonec se mi to vyplatilo. Taťka cassuar si mne ani nevšiml a po chvíli i s dětmi odtáhl zobat jinam.
Srdečně se loučíme. Neal říká, že ještě nikdy nevedl české poutníky, a že se taky poprvé v životě dozvěděl, že vůbec nějaká Česká republika existuje. No jo, není divu, vždyť v Austrálii takřka všem známý a u něj na zdi visící tenista Ivan Lendl byl vlastně Čechoslovák!
Vracíme se zpět do Port Douglas, do našeho kempu. Večer je tichý, Chuck světil dušičky a po návratu seděl dlouho zamlklý…
Jachty v Port Douglas
Úterý 3. listopadu
Jedeme zpět na Moosman, Mont Molloy, Atherton, Mt.Hipipamer, Atherton, Yungaburra, navštívíme místní „zázrak“ Curtain Fig Tree a přes Gordon Valey se vracíme do Cairnes
Už v šest ráno s Chuckem vaříme kafe, ale Milda ještě dospává na karimatce vedle svého stanu. Nakonec se probral a v 10 a.m. společně vyrážíme do města. Jdeme rovnou do internetové kavárny subway, která nás včera tak vlídně přijala – za málo peněz hodně internetu včetně kafe!
Tento den mi utkvěl v paměti především proto, že jsme jeli celou krajinou, připomínající naše Beskydy již podruhé, a také proto, že jsem měl celý den těžký duševní hluch. Nebýt Chucka tak jsem tyto řádky určitě nedal nikdy dohromady. Ze zastávky u pumpy v Mt Mooley si pamatuji jenom toho obrovitého psa, a to jen proto, že tudy jedeme už podruhé… Psů jsem viděl u pump mnoho, ale vždycky to byl z jejich strany zoufalý boj vleže o stín. Mnohdy stačila jen schovaná hlava, nebo hlavy, když byli dva…
V Athertonu jdeme s Chuckem k obrovské propasti neznámého původu – meteorit - propadlý jeskynní strop nebo díra do pekel (LP)?! Každopádně je to díra obrovská a hladina jasně zelené vody - podle billboardu - je 56 metrů pod námi. Přítok není vidět žádný a nehovoří o něm ani internet.
Atherton a jeho "Macocha", ta naše doma je větší
Cesta členitým a hornatým krajem neustále kličkuje, klesá a stoupá a my nakonec sjíždíme k Mt. Hypipamer, k dalším vodopádům, tentokrát zvaným Dinner Falls – byly malé, nepříliš vodnaté, ale ve světě „furt cosik pada, tak na to dame oko, mluvi mi Chuck“! Konečně se blížíme přes Yungaburra k místní a doporučované velkoleposti a navštěvovaném místu - ke Curtain Fig Tree (LP).
Courtain Fig Tree je strom (stromy - jsou totiž prapůvodně dva), které jsou navzájem propletené, prorostlé. K tomu se ještě přidaly „propletence kořenů na nich parazitujících fikusů“, vše ve tvaru obrovských záclon.
Takovéhoto propletence hned tak někde neuvidíte, a u nás už vůbec ne. Potvrdil to i cestovatel Chuck, který navštívil Kostariku. Říkal, že snad leda tam a někde daleko v pralese…
...pokus o jeho fotku
Fotky tohoto zázraku přírody, starého kolem tisíce let budou určitě v Chuckově „albumu“ na čestném místě i navzdory jejich nižší kvalitě. Už se totiž pomalu stmívalo a strom je navíc vsazen mezi okolní hustou vegetaci.
Podle mapy jsme byli přibližně v tisíci metrech n.m., a asi tak 25 kilometrů od Cairnes. Dvacetikilometrový sjezd k moři nás opravdu překvapil. Ku příkladu já jezdím pravidelně do Alp a Dolomit a určitě i do až dvoukilometrových výšek, ale ještě nikdy jsem neabsolvoval sjezd, který by měl tolik zatáček! Bylo jich přesně 660, včetně početného houfu „vraceček“! Milda zatáčky počítal jen do 250 a potom už jenom kroutil volantem, ale i hlavou, nad tím kolotočem. Úbočí pohoří bylo velmi členité a místní stavbaři silnice si výstavbu určitě užili. Být to u nás, tak by se stavba z důvodu finanční náročnosti výstavby, vyjádřené v ceně 1 kilometru této asfaltky nikdy neuskutečnila.
Podle mých zápisků jsme úterní noc strávili v městském kempu v Cairnes, ale nevím to určitě. Aspoň je vidět, jak se mně z té jízdy točila hlava. A to jsem ani nenavštívil místní bottleshop…
Přelet nad Yorským poloostrovem
Středa 4. listopadu - letíme z Cairnes do Darwin
Ráno vstáváme dřívěji než obvykle a důkladně balíme lépe než kdykoli předtím. Nastávají totiž předletové „balicí orgie“, které nemám vůbec rád. Zavazadlo do depositu letadla musí splňovat především bezpečnost obsahu a předepsanou váhu, tj. 20 kilo na osobu. Zbylé příruční zavazadlo musí mít, kromě velikosti a váhy, také potřebné složení obsahu! Po ukončení balení, přebalování a vyloučení PB bombiček našeho vařiče z přepravy, jedeme na letiště. Ještě řešíme drobný problém s vracením vozidla – musíme doplnit PHM a potom už jen čekáme na odlet.
Letíme nad Yorkským poloostrovem. V prapůvodním plánu jsme měli tuto trasu projet autem. Nakonec Chuck souhlasil s mojí prosbou - zrušil autopřepravu a tak jsme nakonec letěli. Bylo to kratší a především rychlejší, ale „zasek nam chybi ty zažitky“!, a tak snad příště…
... nejlepší z pohledů z letadla na Carpentaria Gulf
Během letu sedím u okna a dívám se na mraky, jejich tvorbu a výšku základen. Je to můj koníček už vzhledem k mému oblíbenému sportu - paraglidingu, kde je hnacím motorem především termika! Zajímavý byl i pohled dolů na načervenale zbarvenou krajinu, bez jakékoliv vegetace. Mohutná koryta řek měla vodu jen v úzkém pruhu u pobřeží zálivu, dým stoupající z četných požárů – stále bylo něco k vidění!
V Darwin jsem si už v letištní hale připadal jako ve vypalovací peci Student servisu v Hněvotíně u Olomouce. Tam jsem rád v dobách svých olomouckých studií brigádničil. Vkládal jsem suché a vykládal vypálené květináče do a z vypalovací pece, kterou jsem někdy i obsluhoval!
V půjčovně aut Avis o nás vědí a po krátké domluvě stran změny typu vozidla Chuck s Mildou odchází pro Nissan Patroll. Jak se později ukázalo tak to byla nejlepší možná volba! Nakládáme batohy - v Nissanu je také nesrovnatelně víc místa než v Hyundai - a odrážíme z letiště. Dnes nás čeká jen prohlídka města, které bylo během své 200leté historie 2x úplně zničeno. Nejprve Japonci na začátku 2WW a podruhé tajfunem Elsa v roce 2003. O tom víme jak z LP tak jsme si to přečetli na poutačích, umístěných na zdi místní policejní stanice. Je to čisté a moderní město, které zběžně prohlídneme a jedeme do Hidden Halley, kde kempujeme. Kemp lze doporučit i důvěrným přátelům a to bez obav i když by s nimi byla „ó nikoliv“!
Karel Janků
Související články: