Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Miroslav,
zítra Tomáš.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Jedna dovolená, vzpomínkami protkaná

Rozhodli jsme se kdysi, už před lety, podívat se do hor, třeba do Jižních Tyrol a trochu se nadýchat čerstvého horského vzduchu. Hledali jsme místo, kde by to mohlo být zajímavé a zároveň hezké. Cestou jsme si řekli (inspirováni právě čtenými knihami Jiřího Moravy o Havlíčkovi), že pojedeme někam tam. Jasné bylo, že když pojedeme do Tyrol, tak se také podíváme do Brixenu, kde náš Karel Havlíček Borovský od 20. prosince 1851 do 4. května 1855 podle české tradice velice „trpěl“. Byli jsme zvědavi na hotel Der Elephant, kde Karel Havlíček zpočátku bydlel a stravoval se, pochopitelně úplně stejně jako ostatní hoteloví hosté, ale na rozdíl od nich na náklady státu. Hledali pro něj vhodný domek, kam by za ním mohla přijet celá jeho rodina. Tam si později nechávali nosit jídlo z hotelu od služebné, která jim byla dána k disposici. Též za peníze státu. Jak se říká, fešácký kriminál.

 

Hotel tam stále ještě stojí, hodně zmodernizovaný a patří k vyhlášeným místním hotelům, kde zrovna tak, jako za těch časů Karla Havlíčka bydleli a bydlí prominentní hosté. Proto ho tam asi dali, kluka jednoho, aby taky něco viděl a okoukal nějaké ty panské móresy…

 

Již dříve byl hotel vyhledáván vysokou šlechtou a prominenty. Obdivovali jsme stylové zařízení hotelu - jak restaurace tak salonů a místností, které vrátí návštěvníka do časů K. u K. monarchie.

 

 

Dokonce i ten dům, kde Karel Havlíček později s rodinou a služebnou bydlel jsme také našli. Dalo by se říci, že se toho moc nezměnilo, i když na novějším snímku se mi nepodařilo přes veškeré snahy přemluvit nějaké paličaté turisty, aby zmizeli z obrázku. Jak vidno, zůstaly moje prosby bez vyslyšení. V oné Moravově knize o Havlíčkovi jsou velice zajímavé věci, které našel v rakouských archivech, dopisy od Havlíčka do Čech, policejní zprávy o jeho chování, zkrátka je to velice zajímavá kniha (mimochodem vyšla také někdy v roce 1991 česky). Snad horší než život mimo Čechy byl pro Havlíčka bohužel pozdější návrat domů. Nejenže mu mezitím zemřela na tuberkulosu žena, která se vrátila už před ním. Rakousko sem, Rakousko tam, měla tam raději zůstat v horách a na čerstvém vzduchu. Ale Havlíčka tehdy nejvíce trápilo chování jeho bývalých přátel, kteří se k němu po návratu z internace vůbec neznali a raději přecházeli na druhou stranu ulice, aby ho nemuseli pozdravit. Anebo se odmítali s ním setkat vůbec, natož s ním déle někde mluvit. Muselo to být všechno moc špatné, není divu, že Havlíček brzy potom zemřel. Jak je známo, jediná Božena Němcová se prý nebála a na veřejnosti se s ním stýkala. Do rakve mu dala na hlavu trnovou korunu - tedy nějaké zelené trnité roští. A Němec, její manžel celý pohřeb organizoval a měl s tím pak oplétačky. Zbyla jen dcera, ze které vlastenci udělali “dceru národa“ a nedovolili jí ani, provdat se za člověka, kterého měla ráda. Musela si přece vzít Čecha a vlastence. Vypadá to, že Češi již tenkrát prožívali jakousi normalizaci a vzali si jí nějak moc k srdci.

 

Když jsme si vše prohlédli, měli jsme už nějak dost té české historie a rozhodli se vyhledat ubytování v horách. Brixen je přece jen město a my chtěli do přírody. Vyjeli jsme směrem na Timmelsjoch, v naději, že najdeme nějaký hotel. A měli jsme štěstí. Trochu jsme si na jednom rozcestí nebyli jisti, jestli vpravo nebo vlevo, až jsme objevili nenápadnou ceduli s nápisem Stuls. Zatočili jsme tedy tím směrem a jeli lesem do strmého kopce, napravo strmý svah a nalevo skála. Asi po dvou kilometrech jsme byli odměněni pohádkovým pohledem na hory a nádhernou krajinu kolem nás. A zde jsme objevili malinkatou vesničku Stuls a v ní hned na kraji hezký malý hotel. Dál jsme nehledali. Po rozhovoru s majitelem jsme si vybrali pokoj s balkonem a výhledem na hory. Hotel měl vlastní swimming pool, též s výhledem na hory, tam jsme si chodili každý den před snídaní trochu zaplavat a zároveň obdivovat horské panorama. Zjistili jsme dost zajímavých věcí, tak kupříkladu místní stařičký katolický farář, byl na tehdejší dobu až neuvěřitelně pokrokový. Chudý jak Kristus, měl na faře jen jednu místnost kde bydlel a kde měl také truhlářskou dílnu a tam učil žáky pracovat se dřevem, opravovat i vyrábět jednoduchý selský nábytek a věci potřebné pro domácnost. Vedle toho si sám už tehdy zavedl solární elektrický proud na vytápění jak fary, tak kostela a vysvětloval zájemcům výhody tohoto systému. Zrovna tak jako při dřívějších dovolených jsme hned na vlastní kůži zjistili, že žijete-li většinu roku v nížině, je potřeba v horách aspoň dva až tři dny na aklimatizaci. Sotva jsme lezli a to mi bylo tehdy asi čtyřicet pět let... Využívali jsme tedy krásného počasí a podnikali tury po okolí. Když jsme se dozvěděli, že je možno navštívit nejvyšší stříbrný důl v Tyrolích, kde se od roku 1237 až do roku 1960 těžilo stříbro, okamžitě jsme se tam vypravili. Cesta byla dosti namáhavá, důl leží ve výšce 2355 m.

 

Celý areál působil dost opuštěně, jenom byla ke štěstí unavených a hladových bývalá správní budova změněna na restauraci a bylo možno tam i provizorně přespat. Teprve později, jak jsme se dočetli, bylo vše krásně upraveno pro turisty. Budovy byly restaurovány a dokonce je pro líné lidi nyní připravena helikoptéra. Vše tím bohužel ztrácí svoji původnost, snímky celého areálu i s bývalou správní budovou jsou z pozdější doby. Naštěstí ale zůstalo ještě dost horských statků a salaší, kde se může turista v nefalšovaném stylovém prostředí krásně občerstvit. Sedět na terase, nebo u dřevěného stolu na trávníku pod ovocnými stromy, pochutnávat si na chlebu s máslem či s pravým tyrolským špekem nebo se sýrem a zapíjet vše mlékem od krav, které se klidně kolem vás pasou a jen se na vás občas podívají svýma krásnýma moudrýma očima.

 

Malé odbočení:

Ani se nechce věřit, že v té idyle se děly i jiné věci. U jedné podobně krásné salaše byl v roce 1809 zradou svého „přítele“ četníky chycen slavný jihotyrolský vlastenec Andreas Hofer, který po porážce Rakouska Napoleonem, bojoval proti Bavorsku, pod které roku 1806 podle tak zvané „bratislavské smlouvy“ Jižní Tyroly připadly. Hofer kolem sebe shromáždil tyrolské vlastence a bojoval za sebeurčení, za samostanost Jižních Tyrol. S armádou 5000 mužů svedl několik úspěšných bitev, kdy se mu podařilo bavorské jednotky u Bergiselu dokonce porazit. Opět byla podepsána jedna mírová smlouva, tentokrát ve Znojmě. Mír trval velice krátce, protože Napoleon se vydal osobně s armádou do Tyrol, aby porazil tu tyrolskou armádu vlastenců, a to se mu nakonec podařilo. Hofer se marně snažil se svojí družinou zachránit. Ukrýval se na salaši v Prenetalu, kde měl v úmyslu počkat, až se vše uklidní. Málem se mu to zdařilo, kdyby nebylo Franze Raffeho, toho jeho zmíněného „přítele“ který ho za 1500 zlatých klidně zradil. No, byly to tehdy velké peníze. Andreas Hofer byl tedy 20. ledna 1809 zatčen a dopraven do Mantovy. Protože se ale tehdy ještě ke všemu konaly přípravy na druhou svatbu Napoleona s dcerou rakouského císaře Marií Luisou, nařídil Napoleon, aby Hofera raději co nejrychleji zastřelili. 20. února 1810 byl tedy Hofer ve spěchu celkem bez soudu zastřelen a přípravy na svatbu mohly vesele pokračovat. Vzpomínali jsme na to, co jsme kdysi dávno slyšeli vyprávět lidi na svých toulkách po Tatrách o slavném Slovenském národním povstání. Tam prý také zahynulo nejvíc lidí proto, že je zradili Němcům jejich vlastní lidé.

 

Ale dovolená to byla krásná a rádi na ni vzpomínáme. Jak je to všechno dávno. Víte, kdy to bylo? Bylo to v tom roce, kdy zahynula při tragické autonehodě monacká kněžna Gracia Patricia. Tak, teď to vidíte, jak jsme už staří... a co všechno pamatujeme.

 

Karel A. Pokorný, NL




Komentáře
Poslední komentář: 03.09.2011  10:57
 Datum
Jméno
Téma
 03.09.  10:57 Mirek Matucha krásně
 29.08.  20:11 Karel NL
 27.08.  17:18 VlastaV
 27.08.  14:03 ferbl
 27.08.  13:30 janina
 27.08.  12:43 KarlaA
 27.08.  09:48 kmet