Vodopád Mlýnišťské peklo
V Českém středohoří je sedm vodopádů a jeden z nich, poměrně neznámý, nese tento název. Nachází se totiž na Pekelském potoce pod malou osadou Mlýniště, kterou najdeme na mapě severozápadně od Neštěmic.
Sobota se probouzí do slunečného dne, který slibuje pěkný výlet. Od rána je dost teplo. Sedím ve vlaku a sleduji co nového se děje kolem. Tařice na skalách jen září, období jejího květu vrcholí. U tratě se objevují trsy žlutě kvetoucího pryšce. Vyrašily již a zároveň rozkvetly duby, jejich koruny jsou jakoby ve žlutozelených závojích. Objevují se první bílé koberečky kvetoucího rožce polního.
Otevírá se před námi rovina kolem Vraňan, v zelenajícím se poli pobíhá několik zajíců. Říp je v šedavém oparu. Modrá obloha se trochu na obzoru kalí, zejména na severozápadě, ale i na západě. Z těchto stran vybíhají bělavé řasy, které se vzájemně křižují. Tu a tam se objeví malý obláček, ale ten, který předvídá bouřku (altocumulus castellatus) tu není. Středohoří nás vítá poněkud zamžené.
Z Lovosic pokračujeme dál autem přes Litoměřice a Ústí nad Labem do Neštěmic a Mlýniště. Projíždíme pomalu malými silničkami a máme pěkný výhled na krajinu. Radobýl, Kočka, Kamýk, Dlouhý vrch, Hradiště, Krkavčí skála, Deblík a další...
Na kopečky zvedající se z polí a luk, s úbočím porostlým svěže zelenými keři a listnatými stromy a mezi nimiž tu a tam kvetou i třešně a se skalními výběžky ozdobenými rozkvetlou tařicí, je úchvatný pohled...
Vrkoč, Střekov s hradem a nesmím opomenout Labe - a již jedeme přes nový most v Ústí a naproti nám se tyčí Mariánská skála - snad se najde časem někdo, kdo zabrání jejímu úplnému odtěžení...
Mlýniště - odtud se vydáváme již po svých. Příjemná klidná cesta podél zahrádek zvolna klesá a zavádí nás do listnatého lesa až k potoku, který tu bystře bublá přes kameny. A kameny jsou tu všude kolem nás, malé i velké. Cesta je napřed lemována žlutě kvetoucími orseji, tu a tam vykoukne modrá pomněnka a ještě i plicník lékařský. Objevujeme další žlutavě kvetoucí rostlinu - kostival hlíznatý. Kolem nás proletí bělásek řeřichový (má oranžové skvrny na křídlech). Potok tu vytváří hluboký kaňon z čedičových skal. Ty jsou uspořádány z kamenných kvádrů a kvádříků tak trochu jako stavebnice. Naše cestička se zužuje a končí v kamení a před námi se objeví cíl naší cesty v plné kráse - vodopád.
Posadíme se a kocháme krásou barev, tvarů i zvuků. Vodopád bouří, voda padající přes kameny se tříští a vytváří malé fontánky. Žene se dál a míří do Labe. Tmavě šedé skály jsou porostlé místy lišejníky různých barev. V korunách stromů se ozývají budníčci a pěnkavy. Někde za námi energicky bubnuje datel. Celá ta scenérie je ozářená slunečními paprsky - hra světel a stínů v korunách stromů, ve skalách i ve vodě. Krása, o které jsem nenašla zmínku v žádné knize.
Zpáteční cestu podél potoka jsme si trochu prodloužili a já jsem tu našla něco, co mi udělalo obrovskou radost. Kámen a ne ledajaký - pravou sopečnou bombu velikosti hroudy, která se přesně skryje v mých dlaních a promlouvá hlasem třetihor.
Je po páté hodině odpolední. Vracím se vlakem domů. Je dusno, oblačnost vytváří jakousi pavučinu, přes niž pronikají sluneční paprsky do krajiny. Pole u Lukavce, zřejmě nedávno oseté, mě zaujalo zvláštními a neobyčejnými nafialovělými a krémovými odstíny barev země. Pole je sametově hebké, mírně rozvlněné a za ním se vlní naše kopečky - krajina laskavá a plná života - ty barvy nebyly náhodné - je to malá "Kampánie severu".
Text a Ilustrace: Jana Haasová
Další články autorky: