Cesta po Španělském království
Las Medas (a jedno překvapení k tomu).
Ančovičky jsou rybičky. To vím. Ale jaké? Tak to si vůbec, ale vůbec neuvědomuji. Žralok? Ne, žralok přece ne. Tak obrovské plechovky se nedělají. Sardinky? Sardinky taky asi ne. Ty poznám, protože jsem si jich nafasoval na “krvi“ neúrekom. I po smrti si plavou. V oleji. Skvělá výsada si plavat i po smrti. To vám teda řeknu. Ale ančovičky? Tak to tedy nevím. Fakt. A tak nám měli ukázat, jak se ančovičky plní do plechu, co se s nimi dělá před tím, než se plní a jak vlastně
vůbec vypadají. Skvělý zážitek, při kterém se prý už stalo, že jakási paní které to ukazovali před námi, při tom ukazování omdlela. Určitě ne blahem, ale zápachem. Ale co se s tím budu mazlit, smradem to bylo! Pekelným! No ale ono mezi námi, návštěva jatek taky není zrovna půvabná procházka růžovým sadem. Spíš připomenutí toho, že ty naše řízky a svíčková se musí hodně dlouho a umně maskovat a upravovat vařením, dušením či pečením, aby se nám z něj neobracel žaludek.
No a představte si. Že o tohle dneska přijdeme! My máme ale smůlu, co! Tohle nám oznámil František po rozjetí autobusu a vysvětlil nám, že máme ale vlastně obrovské štěstí. Dneska je tu nějaký regionální svátek a nepracuje se. A že vlastně v té továrně vidíte jen jednu Španělku, což zas tak Španělka úplně není. Ona sice zručně, ale stále stejným pohybem zbaví rybu páteře a pošle jí dál a že to zas není taková zábava jak se to prezentuje, ale že je to vlastně docela nuda. Místo toho že uvidíme kouzelné městečko Pals. To sice není nijak slavné, ale stojí určitě za vidění. Autobus toto oznámení nijak nekomentoval a to ani ti lidé, co komentovali rádi a často. A tak si autobus štěbetá dál svoje, neboť všichni jsou nádherně odpočinutí a není ani čtyřicet pět, ba ani třicet osm, ale jen tak kolem dvaceti osmi, což je obrovská tělesná slast. Navíc jedeme k moři a do přírody a to po těch obrovských zážitcích z kultury je jako jít na houby do bukového lesa po týdenní šichtě ve zlatých dolech. Krajina je tu docela jako ta naše a mraky jsou taky jako u nás, ba i řeky jsou tu jako u nás. Žádné mléko v nich neteče a voda je krásně modrá. No a než přijedeme do Pals, tak abyste se nenudili, budu vám vyprávět o tom, co nám vyprávěl v tom autobusu František.
Bylo, nebylo…. To si vám jeden španělský právník, co byl správně pošpanělsku bohatý, koupil ve městečku Pals dům. Oni ti právníci jsou bohatí asi všude, ale tady ve Španělsku jsou skoro všichni ti právníci bohatí dost hodně, ale vlastně ještě o moc víc než hodně bohatí. Ale tenhle možná nebyl zas tak bohatý, a to třeba proto, že si koupil dům tady a ne v Barceloně a nebo byl už tak bohatý, že byl výstřední a nevěděl roupama co dělat, a tak si ho koupil zrovna tady. Nebo třeba zavřel oči a píchl prstem do mapy a trefil se tím prstem do Pals. A nebo byl tak bohatý že,... Dost!!! Víte co, necháme ho být, ať si se svými penězi dělá co chce. Tak si tady tedy koupil ten dům. Docela velký, docela zachovalý a docela hezký a taky na docela dobrém místě. Pals je na kopečku a tak měl výhled do kraje a mohl se radovat celý dlouhý den, jak to dobře koupil a jak je tu krásně. Kousek k moři, ani ta vedra tady nejsou jako ve Valencii nebo v Seville a lidi 
jsou tu milí, zdvořilí a ne zas tak moc závistiví jako jinde. Ale za čas se mu ten dům zdál nějak obyčejný, asi byl fakt strašně moc bohatý a nesnášel obyčejné věci, a tak si řekl, že to chce alespoň novou fasádu. A protože to byl právník manuálně zručný, tak vzal kladivo a ťuk, buch, bác a byl tu najednou úplně holý kámen. A po něm další a další. Ty kameny vám všechny byly ze šestnáctého století a on skoro celý dům byl ze šestnáctého století a moc mu to takhle slušelo. Právník měl radost, jak dobře koupil, že si vlastně koupil taky kus dějin a pochlubil se tím starostovi. Ten na ten dům kouká, je z toho celý tumpachový, protože už tu jeho rodina žije po pět generací a neví, že jsou tu vlastně takové historické domy. No a pak si řekne, víte on to byl chytrý starosta, že takhle by mohly vypadat i ty ostatní domy v městečku. A tak vyhlásí soutěž o nejhezčí holý a neomítnutý dům v Pals. Dlouhou dobu se pak tady nedalo pro hluk a rámusení žít, bylo to tu jak v kamenické dílně u Donatelů, nebo možná ještě hůř, jako v lisovně ve Škodovce, ale věřte, že to stálo za to. Skoro všechny domy byly najednou úplně jiné, než předtím když byly omítnuté, a moc a moc jim to slušelo. Vylouplo se vám tu nedaleko moře originální historické městečko, jakých je už na světě jen doopravdy málo.
A my teď stojíme na parkovišti pod kopcem. Celí natěšení na to moře a barevné ryby co nás dneska čekají. Na tu pohodu kdy není moc vedro a ani se moc nespěchá a to městečko taky nikam nespěchá, pořád před námi stojí na místě a jen se tak trochu před námi tyčí. Je to samá zeleň a ten kámen kolem nás na těch všech domech taky nějak neútočí, nevnucuje se a jen nám říká:”Račte vážení dál, vítám vás a buďte tu jako doma” A my jdeme dál a cítíme se tu jako doma. Třeba jako v Sobotce či v Telči nebo v Berouně, ale přitom jsme ve Španělsku nejšpanělštějším, co tu jenom je a vůbec se na nás nevytahuje. Ten kopec taky není vůbec strmý, vlastně je ten kopeček jenom mírný a my jdeme a všichni zuřivě fotíme a ono to vypadá, jako bychom po sobě stříleli. Ale nikdo k zemi nepadá, nikdo nechroptí ve smrtelné křeči a foťáky a kamery cvakají a vrčí a chrčí. Je tu vážně jako ve vaně s teplou vodou,co se do ní potopíte až po pusu, slastně se rochňáte blahem a to všechno trvá po celou dobu chůze až úplně na samý vršek. Je vidět daleko široko a Jana nám ukazuje v dáli ostrovy Las Medas a taky na horizontu zvláštní uskupení kopců, pod kterým si lační námořníci vždycky představovali nahou ženu. A ona tam doopravdy leží, je sice celá kamenná, ale všichni to taky tak vidí jako ti námořníci a patřičně to komentují. Na jejím prsu je tam ten charakteristický hrbolek jako na všech prsou žen. Hrbolek, po kterém touží všichni kojenci a který je pro ně úplně nejdůležitější, a pomněte - on je to vlastně klášter. Kdysi ho tam postavila církev svatá, ale když už ho postavila tak si uvědomila, že tam nijak nedostane vodu a tím že je vlastně neobývatelný. A od těch dob, co ho postavili, je klášter prázdný a tím vlastně slouží už jen těm námořníkům a ostatním jako pouhý symbol pro jejich obrazotvornost.
Na pobřeží je to z Pals jen malý kousek. Když jsme opustili městečko i s jeho mladou učitelkou a dětmi kolem ní malebně zakrouženými, ani jsme si moc neposeděli a už zase vystupujeme. Přístav není velký, ale není ani malý. Je přesně takový jaký by měl být. Davy se tu netlačí a spíš bych řekl, že je tu rovnováha mezi loděmi a lidmi. Moře barevně ladí s oblohou. Na ní se sice vyskytují mraky, ale není jich olověná tíže, jen je jimi pocákaná obloha od skoro vyčištěného a vypraného štětce. Okolní skály nás rozhodně neoslepují bělobou andaluských domů. Ani trochu. Jsou dožluta, trochu taky došeda a jsou asi vápencové, jak soudím podle jejich členění. To jejich členění není zas tak úplně dramatické, spíš jen mírně neukázněné a svévolné. Prohlížíte si je s rostoucím zájmem, protože to není vůbec ani trochu nudné. Není tu ani velkolepost skal z Capri, ani stékající hora lávy na Ligurském pobřeží. Do žluté lodi právě nastupují lidé, ale tahle loď není ještě naše, a tak chvíli čekáme na tu pravou a jedinou.
Pak nastupujeme i my a z moře nás ovívá vlhký a vlažný vítr. To moře je pro mě překvapivě tmavé. Podle toho by tady měla být hloubka. Ale není, protože tahle ta oblast je rájem evropských potápěčů. Ty by tady nebyli kdyby tu byla velká hloubka a taky by tu neplavaly ty různobarevné ryby, které nám ukázat chtějí. Je úžasné se dívat na proměněné spolucestující, kteří jsou po těch andaluských vedrech najednou v pohodě a docela tiší a usměvaví. Tohle není Sevilla se svými pětačtyřiceti stupni. Tohle je Las Medas, kde je vám neobyčejně fajn, vůbec se nepotíte a vůbec nic tu není proti vám. Proplouváme kolem skal, zastavíme se na chvíli u proděravěné skály od stále útočícího moře. Je to stejné tak jako na Capri, ale tady se nedá proplout lodí, protože tahle díra je z kategorie starších žáků, a ne dospělých. Na hraně vody a kamene je vidět červený korál, ale tenhle nám nikdo nepředstaví jako kdysi na Capri a ani jeskyně zde žádné nevidíme.
Pak už plujeme zpátky a naše rychlost se zpomaluje na minimum. Do skleněného podpalubí se nejdřív nahrnou španělské děti, aby viděly rybičky nakrmené naším uspořeným chlebem. Děti jásají z té nádherné barevnosti ryb a my čekáme. Potom jde na “kukačku” další skupina a nakonec i my, východní cizinci. Teď jsme v suchém akváriu pod lodí i my a kolem nás je samá voda, samá voda, ale nepřihořívá. Ty ryby už to s námi nebaví, co taky s chudými a nepřejícími cizinci, co jim ani chleba nedají, a naschvál se schovávají před námi kdesi za skalami. Co chvíli mám pocit, že už drhneme o dno, a vše je osvětleno pohádkovým modrozeleným světlem ze žlutého slunce rozpuštěného v moři. Pak už všichni pochopí, že nic víc neuvidí a jde se zase na palubu za tím normálním zlatým sluncem. Ta naše česká Carmen si sedne na sedadlo před nás, vítr jí čechrá vlasy, hladí je a zbožňuje, ona nastavuje tvář větru a je z ní najednou úplně jiná Carmen. Žádná magistra, či co to vlastně je, to není, žádná dáma, ale žena se zajímavým profilem tváře, kterou to na přídi baví. Jdu na záď, fotím bílou pěnu, která se rozpouští zpět do modra té nejsprávnější a pravé mořské vody a za námi se táhne stopa jako za tryskovým letadlem.
Domů jedeme tak akorát včas. Dneska je to tedy skoro jedno, kdy jedeme. Je všeobecně fajn a ty naše musy jsou jen nepatrné a nedůležité. Hotel je zase na úrovni. Všechny naše hotely zde ve Španělsku jsou na úrovni. I personál je na úrovni. Jídlo je také na úrovni, i řidiči jsou na úrovni a průvodci jsou úplně ze všech nejvíc na úrovni. Absolutní profesionálové, a to i František, i přes jeho občasné přestávky v řeči. Jana byla vůbec dokonalá. Trochu z ní šel chlad, ale takhle by se to průvodcovství mělo dělat. Chirurgové, kteří budou citově zaangažovaní na pacientech, budou mít strach z toho, že se jim operace nepovede a že jim umře blízký pacient. Z toho začnou dělat chyby. Ze strachu. Musíte se při službách všeho druhu odpersonalizovat. Musíte být dokonalým strojem. Ale ať má ten profesionalismus alespoň maličký, nepatrně lidský rozměr. Jen třeba pro mne. Prosím. Po večeři jsem si šel ještě užít atmosféru večerního městečka. Jen jsem bloumal a fotil ty nedokonalé a neprofesionální lidi a pak už jsem šel spát. Nádherný odpočinkový den. A zítra? Barcelona!
Jiří Suchánek
Fotogalerie - Madrid a El Escorial