Dovolenkový týden na konci prázdnin
Před mnoha lety jsme objevili Šumavu úplnou náhodou. Jeli jsme původně jinam, ale místo, kam jsme dorazili, se nám tak moc nelíbilo, že jsme spěchali „nazdařbůh“ někam jinam. Nechtěli jsme s malými dětmi stanovat v kempu přeplněném troubícími auty, hulákáním „unavených trempů“, přeskakováním šňůrek u stanů. A tak jsme přijeli do Radešova. Nádherná tichá louka na břehu Otavy, 3 km pod Kašperskými Horami. A jezdíme sem přes 20 let.
Beru si židličku a sedám si na břehu řeky. Dívám se a poslouchám- pohoda. Peřeje šumí, voda bublá přes kameny. S koupáním už je to horší, je to „ledovka“. Ale když slunce pálí, přežije se to. Ráda pozoruju vodáky a šikovné rybáře, kteří švihají prutem a snaží se „oblafnout“ pstruhy. A taky v té Otavě oplachuju hrníčky od kafe- letitý rituál. 
Otava dokáže být i pěkný „divoch“. Před 8 lety jsme nahonem ujížděli a vodu jsme měli po kolena – tenkrát byla ale pod vodou skoro půlka republiky. Ale vrátili jsme se. Máme tu už své známé, nevidíme se celý rok a pak se tu potkáváme, pozorujeme, jak nám rostou děti, postupně i vnoučata, u ohýnků se informujeme o „důležitých událostech“ uplynulého roku.
A přestože krásu zdejší krajiny objevuje čím dál tím víc lidí a turistický ruch rok od roku stoupá, stále je tu spousta krásných- jakoby bohem zapomenutých míst, kde potkáte jen tu a tam pár lidí, spíš ovce, krávy, srnky.. Manžel se vydává na cyklistické túry, já relaxuju a „kochám se“.
V Kašperských Horách je v Muzeu Šumavy přes léto otevřena velmi zajímavá výstava- Kristus v umění věků. Exponáty ze sbírek muzeí, galerií, od soukromých sběratelů i z majetku církve. Ježíšek namalovaný na skle, na plátnech, vyřezávaný ze dřeva- obrazy, sošky- nádherné práce mistrů i obyčejných lidových umělců. Nejatraktivnější je tu ale kopie tzv.“turínského plátna“ – jediná v naší zemi. Relikvie, o níž se traduje, že jde o plátno, do něhož byl zahalen ukřižovaný Ježíš a na němž je zřetelný otisk jeho tváře, postavy, stopy krve… kdo ví.
Letos Kašperské Hory zpřístupnily dlouho uzavřený gotický skvost- kostel sv.Mikuláše – baziliku
z poč.14.století. Je to pozoruhodná památka raně středověké architektury. Restaurátoři tu pracovali jen na opravdu nezbytných opravách a tak stáří a historie této památky tu dýchá nezaměnitelnou atmosférou. Dotýkáte se těch evidentně opotřebovaných lavic a v duchu přemýšlíte, kdo byli ti lidé, co v nich sedávali… Snad rodiny středověkých horníků, kutajících tu zlato, snad předci Němců, vysídlených po 2.sv.válce – německy mluvícího obyvatelstva žilo v Kašperských Horách v poč. 20.století 95%.
Ke zdejšímu kraji mám i velmi osobní vztah. Nejstarší syn si před několika lety na přednášce na VŠ v Praze náhodně sedl vedle své spolužačky a řekl jí, že jezdívá s rodiči na Šumavu. 
Ona odvětila, že tam má svou babičku a dohodli se, že se tam možná potkají. Potkali, pak se potkávali dál a předloni se v kostele sv.Markéty v Kašperských Horách vzali. Syn 240 km od domova, jeho nevěsta 150 km.
Tu babičku tady vždycky navštěvujeme. Její chaloupka je dokladem těžkého života
obyčejných šumavských lidí, kteří v drsných podmínkách zdejších hor hledali své štěstí. Ta nádherná pec, na níž se bez problémů vyspí 5 i více lidí, ten výhled z okna, na který oni neměli čas…
Ještě poslední nezdravé ale moc dobré buřty, poslední písnička s kytarou, poslední vykoupání v ledové Otavě. A trochu vyčítavý pohled vzhůru. Po dnech střídavě oblačných a deštivých teď právě začíná pálit slunce… A domů. Prázdniny jsou u konce.
Eva Procházková
Další články autorky: