Vzpomínka na NDR a na cizí nářečí
Ano, snad i po létech stojí zato si připomenout tuto zemi, vždyť za starých časů byla jednou z mála, kterou jsme mohli a někdy dokonce museli navštěvovat. Jako většina zemí našeho tzv. socialistického bloku měla rovněž své zvláštnosti.
Lipsko po válce
Už kolem roku 1960 mě povinnosti zavedly do Lipska. Do tohoto zajímavého města jsme dodávali zajímavé rozsáhlé vědecké zařízení a jako jeden z konstruktérů jsem se zúčastnil jeho oživování. Pracovali jsme několik týdnů ve vědeckém ústavu, Institutu für Energie, a tento pobyt měl své zajímavosti.
V NDR se v poválečných letech přálo drobnému soukromému podnikání a tak bylo pro nás výhodnější nebydlet v drahém hotelu ale v menším soukromém penzionu, kterou vlastnila a rukou železnou řídila drobná energická Frau Uzarek. Se svými „zahraničními hosty“ se velmi rychle sblížila. Největší radost měla z našeho podsaditého kolegy, Aloise, který se během půlročního pobytu dokonale naučil německy tak, že mohl chrlit jeden vtip za druhým, jeden lepší než druhý a kolegové v ústavu i Frau Uzarek se náramně bavili. Pojem „dokonale“ musím blíže objasnit. Alois si během krátké doby osvojil velmi slušnou slovní zásobu; skloňování a časování ani rody mu toho mnoho neříkaly, ale to nikomu ani trochu nevadilo. Frau Uzarek po čase hodnotila naše jazykové znalosti a der Dicke (Alois byl poněkud baroknější postavy) se zcela jednoznačně umístnil na prvním místě. Nutno dodat, že to se nesmírně dotklo dalšího kolegy Karla, který se svoji přesnou gymnaziální němčinou, dokonalým vzájemným přiřazením předložek k jednotlivým pádům a rodům, přesným slovosledem, bezchybným použitím préterita a perfekta se umístnil až druhý!
Co mne v poválečném Lipsku zaujalo? Žilo se pod polorozbořenými domy, okna od prvního patra nahoru svítila prázdnem, ale v rekonstruovaném přízemí se už žilo, prodávalo (bylo-li co), hostilo (bylo-li čím). Ale malé soukromé obchůdky nabízely tisíce užitečných drobností, z NDR jsme vozili první skládací deštníky, pro naše ženy a přítelkyně Monatshöschen – kalhotky pro menstruační vložky a parádní hodinky tvaru pozlaceného náramku. Se zásobováním to bylo o poněkud horší, jen vzácně se nám podařilo koupit k večeři Rollmopsy (zavináče), nebo Bockwurst (klobásky ze skopového). O obědy jsme měli postaráno v závodní jídelně, každý druhý den jsme si ale museli připomínat Hitlera a pojídali úsporný Eintopf. Na večeři jsme občas zašli do jedné malé restaurace, zejména na pivo. Číšník už dobře věděl, že co Čech, to pivař a po jistotu před nás stavěl čepované pivo po dvou sklenicích, zásadně se čepovalo o obsahu asi 2a1/2 deci. Ochutnali jsme pochopitelně i proslulé Goze, místní mladé pivo, zážitek to byl dosti otřesný, připomínalo vývar z košťat, je pochopitelné, že místní si je vylepšovali malinovým sirupem a objednávali „mit Himbeere“ (schválně, zkuste si do piva nalít něco sirupu!). Ochutnali jsme je s jistou dávkou opatrnosti, znalci nás předem upozornili: Goze, geht im Hose. Ale když jsme u těch jazykových drobností, na celý život mi utkvěl v paměti ten nejhonosnější název pro toalety, který jsem kdy potkal. Nevím, zda to platí ještě dnes, ale tehdy se jim v Lipsku říkalo Öffentlicher Bedürfnisanstalt (trochu tendenční překlad: Veřejná instituce tělesné potřeby). Uznejte, to nelze jen tak lehce napodobit, vyjádřit.
Lipsko – Opera na historickém snímku
Kolegové, kteří na montáži pobývali delší dobu, a nejen ti svobodní, si přišli na své. Nabídka tančíren byla bohatá a válečné vdovy si předcházely každého chlapa; nebylo vůbec důležité, že vzájemný styk trpěl komunikačními problémy, alespoň pokud jde o slova. Bližší podrobnosti neznám, dal jsem přednost místní kultuře a zašel si do Opery, byl jsem zvědav na německou interpretaci naši Prodanky. Můj výběr nebyl nejšťastnější, muzikální i pěvecké výkony byly docela slušné, ale árie Mariechen a Hanse mě nijak nenadchly.
Nedá mi, abych se nezmínil o mimořádně zajímavém monumentu města, památníku bitvy národů, Völkerschlachtdenkmal, památníku Napoleonské bitvy z r. 1813. Upoutá architekturou i svými rozměry, výškou 91 m; k horní vyhlídkové terase vede 500 schodů, stojí však opravdu zato je vyšlápnout. Hlavním stavebním materiálem díla se stal kromě železobetonu granit.
Památník bitvy národů
Obrovský vnitřní prostor má mimořádně zajímavou akustiku s nesmírně dlouhým dozvukem, poslech koncertu sborového tělesa, který jsem měl možnost tu vyslechnout, byl zážitkem na celý život. Program samozřejmě musel být přizpůsoben akustickým zvláštnostem prostoru.
Jazykové lahůdky
Do Lipska jsem se ještě vícekrát vrátil, bylo mi dopřáno zúčastnit se desítek zasedání tzv. komise expertů I. a IV. sekce Stálé komise pro elektrickou energii RVHP, místo konání se pochopitelně střídalo a několikráte to bylo právě Lipsko. Několikadenní jednání končilo slavnostním podpisem protokolu, spojeným obvykle s pohoštěním v nějaké zajímavé lokalitě.
Stará radnice - Auerbachs-keller
Připomínám si tak večer strávený ve zvláště zajímavé historické restauraci, ve Staré radnici Lipska, v slavné Auerbachově pivnici. Památným se pro mne stal výkon místního tlumočníka, který překládal zdravici našeho německého hostitele, Dr. Almerse, ředitele IfE Lipsko. Je pravda – jak jsem se dočetl o smyslu a zásadách překladatelské práce -, že překlad není určen k otrockému přetlumočení textu, ale především k vyjádření obsahu sdělení, drobné odchylky od originálu formulace jsou přípustné. Asi podobnou (poněkud nedomyšlenou) zásadou se řídil tlumočník, který nám při podobném společenském posezení právě v této pozoruhodní restauraci tlumočil zdravici Dr. Almerse. Jeho první věta v originálu zněla: Sehr geehrte Damen und Herren (překlad je snad zbytečný). Jeho tlumočník zahřímal: Dorogyje tovarišči! Projev pokračoval v líčení historie pivnice, do níž kdysi přicházíval veliký Goethe a nejednou tu přemítal nad textem svého slavného Fausta. Tlumočník byl v ráži a tak jsme se o něco později dověděli, že v této pivnici tovarišč Goethe pracoval na příběhu tovarišča Fausta…
Historické sály slavné pivnice
Na podobných zasedáních, hlavně těch pracovních, o jazykové lahůdky nebyla nouze. Naši experti, včetně mé maličkosti, měli tu výhodu, že až na výjimky byli všichni vybaveni poměrně přijatelnou ruštinou. Přijatelnou? Jak se to vezme. Rozuměli jsme dokonale všemu, o čem se jednalo, horší to už bylo s aktivním projevem, náš slovník byl přece jen dosti omezený, taje gramatiky ne zcela proniknuté. O kvalitě naší ruštiny svědčí drobná příhoda. Ruští experti, naši dobří známí, při jednom z přátelských posezení u skleničky hodnotili naši ruštinu: Je to asi tak, to co v ruštině předkládáte, to o čem mluvíte, sice není „po rusky“, ale je tomu dokonale rozumět. Horší je to s Maďari a s Němci (používali překladatele a tlumočníky). To co od nich dostáváme, nejenže není po rusky, žel se tomu ani nedá rozumět.
Oproti řadě expertů jsem při jednáních měl další výhodu. Nejenže jsem zvládl obstojně ruštinu, ale také jsem poměrně dobře rozuměl dalším dvěma jazykům delegací: němčině a maďarštině. A tak jsem si občas připadal jako u té dětské hry na tichou poštu a náramně se bavil. Maďarský (nebo německý) expert pronesl k tématu ve svém rodném jazyku odborný výklad. Jeho tlumočník (často neodborník) se činil, seč mohl a pokusil se jeho myšlenky interpretovat po rusky; žel část podstatné informace se již vytratila. Korunu celé hře nasadil v závěru řetězce německý (nebo maďarský) tlumočník, který svým expertům vyložil, jak chápe poněkud nesrozumitelný rádobyruský text předchozího projevu.
Těch vzpomínek na tuto zemi by se našlo podstatně více, naše spolupráce s NDR měla mnoho kapitol. Zvláště zajímavé byly návštěvy Lužického Srbska, Chotěbuzu (Cottbusu) a zvláště pak historického Budyšína (Bautzenu) i nedalekého Sprévského lesa, jeho nezapomenutelné sítě vodních kanálů, možnost poznání předchůdce našich jaderných elektráren v Greifswaldu, pozoruhodností Lipska a Drážďan… Návštěva těchto míst dnes bude mít určitě jiný kolorit, ale i ten někdejší je pro mne nezapomenutelný.
Ilustrace: webové stránky Lipska
Imra Lencz
Další články autora: