Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Toulky s "papiňákem"
Při zaslechnutí slova "papiňák" se většině lidí vybaví jistá kuchyňská vymoženost, tedy tlakový hrnec. Ne tak mně. Já si pod tímto pojmem představím svého muže. Zajímá vás, jak souvisí muž s touto nádobou? To tedy musím začít od Adama.
V Praze máme přátele, k nimž jsme dost často jezdívali na návštěvu. Mají dcerku přibližně ve stáří našeho syna a obě dítka se velmi dobře doplňovala při vymýšlení různých "ptákovin". Když jim bylo asi dvanáct roků, byla jejich konverzace obohacena zvláštním výrazem. Každou chvíli jsme zaslechli: "Náš papín povídal..." či "Papínovi to neřekneme..." atp. Nemuseli jsme být vlastníky zvláště vysokého IQ, abychom pochopili, že "papín" je v jazyce našich pubescentů označení pro otce a že s tlakovým hrncem nemá nic společného. Mláďata se někde setkala s výrazem "papá", jímž se kdysi v "lepší společnosti" označovaly hlavy rodin, a ruče si ono slovo upravila na onoho "papína".
Od té doby oslovení "papín" v našich rodinách zdomácněl a přežívá, ač od jeho zrodu uplynulo již pár desetiletí, takže když jsem vyrážela o víkendech na pěší výlety, chodila jsem na ně s "papínem". Tak tomu bylo dlouhá léta. Jenže asi před dvěma roky si můj muž pořídil mrňavé rádio s přehrávačem mp3 a od té doby se ráz našich "vejšlapů" změnil. Sotva jsme vyšli z domu, muž vylovil maličkou krabičku, cosi na ní naladil, do uší strčil pecky sluchátek a - změnil se v mimozemšťana! Jen si představte nevysokého, podsaditého a ramenatého mužíka, který je oblečený v modrém (tohle bude asi ten rozdíl, že ne v zeleném),vlasy většinou stažené čelenkou, se zamračeným až zavilým výrazem ve tváři. No a z uší, podél šedivé bradky se mu vinou dráty, které se scházejí v náprsní kapsičce. Díky dobrému "zašpuntování " uší se komunikace s mimozemšťanem stává složitou, až nemožnou: Já, protože odmítám každou větu opakovat třikrát postupně se zvyšujícím hlasem, raději zmlkám. Muž si to rázuje mlčky, jen tu a tam bez předchozího varování zahuláká: "Tři nula!" nebo "Kilovýho!" To první je výsledek zápasu, který dosud sledoval, to druhé hmotnost hřibu kýmsi nalezeného. Zpočátku jsem se vždy lekla, ale teď už reaguji pouze lakonickým :"Neřvi!" Papín totiž zapomíná, že nahluchlý je momentálně pouze on.
Takto jsme v klidu chodívali donedávna. Já si v přírodě vychutnávám klid a zpěv ptáků, a tak jsem velmi nelibě nesla, když znenadání se přede mnou či za mnou (podle toho, kde se momentálně můj polovice nacházel) začalo ozývat posykávání, které přecházelo chvílemi v syčení, avšak melodie byla nepostižitelná. To si náš „papín“ v dobrém rozmaru hvízdal v souladu (on si to alespoň myslel) s hudbou, kterou právě poslouchal. A ačkoli má dobrý hudební sluch a dobře zpívá, zvuky, co vyluzoval, připomínaly jen zvuk páry unikající z papiňáku.
A tak teď už nechodím na toulky s papínem, ale s papiňákem.
Pamětníci, vzpomínejte!