Ještě není listopad. Ještě ne a nepadá déšť. Ale u mě u listopad je a déšť už padá. Svět neví a ani já nevím a jen Axl mi hučí do hlavy svým nakřápnutým hlasem a Slasch svou rozezpívanou kytarou, že už bylo. Vždycky, a možná i vícekrát než vždycky, si vybavím tento klip s bouří a smrtí na konci. Lence bylo třicet a mou ženu jsem snad podruhé nebo potřetí v životě slyšel plakat.
Zbraně a růže. Guns and Roses. A krutost a zloba a nespravedlnost mi stále krouží hlavou. Smrt nemůže mít svědomí, nemůže mít soucit a je pánem všeho. Prokletá nicota. Rakovina leze pozpátku a vrací vás před život. Tam, kde nejste a už nebudete. Proč zrovna ona, Bože…Proč!
Déšť padá do duše a tělo musí vydechnout. To špatné musí ven, abyste se neotrávili sebou. Není jen nádech. Musí být i výdech. Spálil jste podíl kyslíku a už vám vzduch neslouží ku prospěchu. Je proti vám a dusí vás. Nejsme ptáci, abychom spalovali kyslík i při výdechu. Proto taky nemůžeme létat sami od sebe, ale jen ve snu a s cizími křídly. Naše tělo by to neutáhlo. Lenka to taky neutáhla. Chtěla tak zoufale a naplno žít a zapomněla vydechovat. Musí se i odpočívat. Musíme dát vzduchu možnost a svobodu plynutí. Lenka se uspěchala k smrti. Nejhorší je v těchto případech vysněný příběh o naději. Umírá ve vteřině smrti a tím začíná nový a špatný den. Už bez naděje se čas odečítá od nuly pro její dva kluky a manžela. Jak to jenom Martin klukům řekne, proboha?!
Je na světě mnoho kluků a je na světě mnoho holek a je na světě i mnoho bolesti. Když mi bylo zle a býval jsem klukem, měl jsem na to dědu. Dědové odcházejí taky a je to přirozeností běhu světa. Vystoupí z něj jako z autobusu, někdy se stihnou rozloučit, a teď už po nich zůstávají jen silné vzpomínky a někdy máte pocit, že se převtělili do svých synů, vnuků a že v nich žijí dál.
A já bych byl šťastný, kdyby se tak stalo v mém případě, byť nejsem hasič tělem ani duší. Když mi bývalo zle a děda byl nablízku, a zle mi bývávalo, chytil mě děda pod krkem nebo kolem ramen a vystřelil na mne tu památeční větu: “Sceš po čuni?!” a oči se mu smály. Ty oči vysály můj smutek a já věděl, že už nejsem sám, a že ten můj soukromý boj není soukromý. Že mám po svém boku dědu a ten se nebojí ani vody, ani ohně a ani smrti.
Venku se valí neprůhledná stěna mlh a v kalendáři se blíží čas dušičkový. Pokroucené listí opouští stromy, již nekrouží při letu dolů, ale padá přímo na zem. Nohy po nich šlapou za tichého šustění a při běhání musím dávat pozor na uklouznutí. Zem už je vlhká a Martina a jeho kluky čekají smutné časy. A smutné Vánoce bez maminky. Oni to určitě zvládnou, ale ten smutek v nich už zůstane na celý život. Všichni jsme někoho ztratili a všichni jednou ztratí nás. Jen těch dědů aby bylo dost. Anebo očí, které vysávají smutek. A já vás prosím, vydechujte zhluboka. Neboť výdech je stejně důležitý, ne-li důležitější, než nádech. Naučte se zastavit a nehoňte svět nebo on uhoní vás. Podívejte se kolem sebe a hledejte smutné oči. Jsou méně vidět než ty veselé, neboť se dívají do země.
Nevím, kdo si vymyslel dušičky a nevím, co tím myslel. A vlastně na tom ani tolik nezáleží. Ale je to čas na vzpomínky a na zastavení v proudu ubíhajícího času. Zbraně a růže, listí a mlhy, déšť a listopad, život a smrt. Vše spojuje „a“. Jediné písmeno nás dělí od všeho. Je středem všeho a je na to samo. Rozděluje nebo spojuje? Myslíte, že na tom záleží? Jsme, byli jsme a nebudeme. Jako ti, co už nejsou. Jen v našem srdci, paměti a vzpomínkách zůstávají a stávají se pamětí světa. Toho našeho unaveného, smutného,
listopadového, dušičkového a divného Světa. A tak maje tu písmenkovou imaginární moc, beru tě světe pod krkem:”SCEŠ PO ČUNI?!”
Co myslíte, můžu?
