Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
V kopcích
Jen mlha táhnoucí se krajinou může snížit jejich velikost a krásu. Jen slunce na své pouti je může všechny shlédnout. Ale jen člověk je může mít rád. Jsou výzva, jsou cíl, jsou naši každodenní souputníci. Každý z nás je má ve své duši. Stářím nám připadají vyšší a vyšší. Vybíráme si ty stále nižší a nižší, abychom nezemřeli na cestě, a abychom Chárona neunavovali dlouhým čekáním na náš příchod. Neboť jeho úkol je těžký a klientela rozsáhlá. Při jejich zdolávání se potíme na těle ale duše se vznáší. Při zdolávání těch abstraktních se potíme kompletně. A až po jejich zdolání si většinou uvědomujeme, že cesta byla důležitější nežli cíl. Každé vítězství je i koncem a každý konec je i smrt. Ne, taky rád vítězím. Jen si čím dál víc uvědomuji, že existuje jen jediné vítězství, které má opravdu smysl. To vítězství nad svou leností, nad svým strachem a nad svou pýchou.
Často se nám v životě stane, že pro mlhu už nevidíme, proč jsme na ten vrchol lezli. Často na cíl cestou zapomeneme. Ale právě proto je důležitější cesta, nežli cíl.
Většina lidí má svůj jediný a jedinečný kopec. Měl ho Edmund Hillary, měl ho Paul McCartney, měl ho Paul Cezanne a má ho i ten fantastický muž, zdolávající po infarktech každodenně Ještěd. Někdo je během života mění a někdo jich má hodně.
I když, můžeme skutečně vlastnit kopec?
I když si ho oplotíme, najde se nějaký malíř, fotograf nebo jiný umělec, který nám ho znárodní.
I já mám své milované kopce. Ten první byl ten Husovický. Dalo se z něj vidět skoro celé Brno a za tmy, i za mého dětství zářilo město jako drahokam. Záblesky světel, neónů a aut a já nad tím jako malý princ, jenž roztáhl křídla a plachtí oblohou. Často od těch dob se mi zdálo, že stačí jen roztáhnou ruce a trochu se rozeběhnout a už se vznáším. Jen lehce řídím dlaněmi směr a výšku letu a lidičky dole se zakloněnou hlavou obdivně sledují toho prapodivného ptáka. Škoda, že už létací sny nemám. Teď už jen ty padající a ztrácející. Mozek se přece sny musí bránit před skutečností. Později na tomto kopci spáchali protiatomový kryt. A dnes je tam třeba diskotéka jako u nás a ten vznešený klid minulosti je nenávratně pryč.
Od svých čtyř let byla na programu dne hora. A to přímo černá. Vlastně Černá! Zakrývala značnou část severního horizontu a já se na její vrchol dostal vlastně až v dospělosti. Bylo to lanovkou v létě a tím jsem se lišil od většiny jejich pokořitelů, kteří sem jezdili lyžovat. Kdo ji zná z tohoto směru, jistě se mnou souhlasí, že budí pokoru a je trochu depresivní. Při vší mé úctě k ní, to ale není můj osudový kopec. Za prvé jsem ho zdolal(byť lanovkou) a připadá mi, že je bez tajemství. Ať mi promine, jestli mu křivdím.
Ten můj je prakticky z hlediska Krkonoš bezvýznamný. Jmenuje se Bradlo, je to zakončení dlouhého hřebenu a nohama se koupe v Labi. Vlastně v Labíčku. Zde je Labe stále jen větší potok a o své pravé německé velikosti jenom sní. Za mého dětství měnilo barvu podle toho, jaké obaly sešitů se právě v papírnách v Hostinném dělaly. Nad papírnami se ve vodě vesele proháněli pstruzi. Pod nimi byly ryby taky, ale nebyli to pstruzi. Tenkrát jsme se divili, že ryby nejsou také červené, zelené a modré jako barvy obalů. Z té naší strany ho ohraničoval potok, který se tenkrát jmenoval Oleška. Potok-potůček se dnes jmenuje jinak. Snad Kalenský či snad i jinak, ale není to podstatné. Vždy na jaře a někdy i na podzim se z něj stala dravá říčka, která nám skoro šplouchala o dveře. Později potok regulovali, ale nikdy zcela nezkrotili. Příroda se nedá porazit.
Porazit se můžeme jedině my lidé. Vždyť už si dlouho dáváme branky do vlastní sítě. Labe se za mého dětství rozvodnilo vlastně jen jednou. Valilo se údolím pod papírnami a kromě strachu budilo najednou i obrovskou úctu. Podemílalo stromy a břehy a odhalilo tenkrát zbytky výbušnin, starou motorku a jiné zbytků po utíkající německé armádě. Spolužák Karel tehdy do školy přinesl podivné tyčinky, které vybral z nějakých granátů či bomb. Byl hrdina dne a znovu se tenkrát narodil.
Bradlo bylo ode mne nezdoláno. Já měl v té době povoleno chodit ven jen v neděli a s bráchou, který byl na zdolání vrcholu ještě malý. Stihl jsem vždy jen kousek úpatí. Jen z vyprávění jsem věděl, že kdesi pod vrcholem jsou jeskyně a skály. To vše nebylo přes porost smrků vidět. Měl jsem svůj Rubikón, který jsem nikdy nepřekročil. Byla to prudká zatáčka na cestě vzhůru. Zkrátka byl to a je to pro mne kopec s tajemstvím.
Před asi pěti lety jsem dostal k Vánocům od dcery či snad od syna knihu Čas hradů v Čechách. A tam jsem si přečetl, že domnělá jeskyně je strážní hrad z dvanáctého století. A to hrad velice cenný, neboť v té době opuštěný, tudíž bez pozdějších úprav a přestaveb. No, trochu skromněji, zřícenina,bez pozdějších přestaveb. Ten kopec na mne stále čeká, abych ho zdolal a objevil v celé své kráse a abych se znovu setkal se spolužáky, které jsem od svých čtrnácti let neviděl. Musíme si přece vždycky vymyslet něco, na co se můžeme těšit. Taky jsem nikdy nestihl zdolat Čisteckou Hůrku. Jen jsme s bratrem párkrát vylezli na Roveň, což je plošina pod Hůrkou. Všude kolem je ornice rezavá jak liška, ale na Rovni je takřka černozem. Chodili jsme nahoru korytem potůčku a nacházeli cestou acháty, ametysty a drůzy bílých křišťálů, jako za dob Karla IV. Voda stékala kaskádami z kopce a my přišli domů s botami promočenými až nad kotníky.
I Hůrka na mne čeká abych jí zdolal a já to možná ještě v tomto životě stihnu. Jen už se nikdy nerozeběhnu co nejrychleji po stráni z kopce,jako za mlada. Určitě to znáte ze svého života, z lyžování nebo z kola. Najednou máte pocit, že už se nedotýkáte země a víte, že stačí jen jedno hloupé šlápnutí či nerovnost a zlámete si vaz. Oči vám slzí, nevidíte, vítr vám opojně a zlomyslně syčí do uší a rychlost se zvyšuje. Máte v zátylku ten divný pocit a čas se natahuje a vy ztrácíte tíhu. Potom najednou cítíte to obrovské zatížení nohou a těla, které jste díky gravitaci nabyli, svah se postupně narovnává a vy si uvědomujete,jak málo máte kyslíku a jak se ho plíce zoufale snaží nasát. Hlava je úplně prázdná a vy jste smířený se světem.
I dnes mám svůj kopec nad městem, na který se aspoň jednou v roce vyšplhám. Je pohodlnější, než ty před tím zmiňované, ale je také krásný, i když pokořený. Je to čedičová vyvřelina jmenuje se Baba a je taky tajemný. Po cestě se zdravíte s krásnými, majestátnými buky a habry, na jaře na vás útočí vůně kvetoucí podléšky, kokoříku vonného a aby toho nebylo málo vedle baby se rozvaluje i vrcholek dědka. Asi proto, že i vrchu je samotnému smutno. Je znovu a znovu úžasné objevovat, jak krásné je z vrchu čerstvě zorané pole. A znovu, už opatrně, běžet s vnoučaty z kopce a mít vítr v uších. Zalézat do černých dračích slují (vždyť čedič je tak krásně černý a popraskaný) a sledovat malého Ríšu, jak překonává strach z částečné temnoty a možného draka, aby pak, bez absolutních zábran stál nad srázem a skutečným nebezpečím. Sám pak dlouho sedím na vrcholu a vnímám ten prostor pod sebou.
S hlavou čistou, bez vířících myšlenek, smířený se sebou a se světem. Neboť ty kopce v nás, pod námi, před námi a za námi nás očisťují a vysvobozují. A jen mlha, táhnoucí se krajinou může pouze na chvíli snížit jejich velikost a krásu.
P.S.: S požehnáním Míly Vám nabízím cosi neumělého ze začátku roku a už dopředu se omlouvám za sníženou kvalitu zážitku, která není zaviněna kvalitou vašeho příjmu. Trochu mě nakopl čerstvý výstup na Babu a krásné sólo odpoledne tam strávené. Vnoučata mi nepůjčili, ale zkusil jsem nafotit pár fotek. Pár kytiček, trochu skal a trochu kopce.
Do dětství jsem se v květnu vrátil. Po čtyřiceti letech. Hodně jsem nafotil, přehrál do počítače a následně všechno smazal. I na kartě. Ale to už je zcela jiný příběh:o)))
Pamětníci, vzpomínejte!
je může všechny shlédnout. Ale jen člověk je může mít rád. Jsou výzva, jsou cíl, jsou naši každodenní souputníci. Každý z nás je má ve své duši. Stářím nám připadají vyšší a vyšší. Vybíráme si ty stále nižší a nižší, abychom nezemřeli na cestě, a abychom Chárona neunavovali dlouhým čekáním na náš příchod. Neboť jeho úkol je těžký a klientela rozsáhlá. Při jejich zdolávání se potíme na těle ale duše se vznáší. Při zdolávání těch abstraktních se potíme kompletně. A až po jejich zdolání si většinou uvědomujeme, že cesta byla důležitější nežli cíl. Každé vítězství je i koncem a každý konec je i smrt. Ne, taky rád vítězím. Jen si čím dál víc uvědomuji, že existuje jen jediné vítězství, které má opravdu smysl. To vítězství nad svou leností, nad svým strachem a nad svou pýchou. 
značnou část severního horizontu a já se na její vrchol dostal vlastně až v dospělosti. Bylo to lanovkou v létě a tím jsem se lišil od většiny jejich pokořitelů, kteří sem jezdili lyžovat. Kdo ji zná z tohoto směru, jistě se mnou souhlasí, že budí pokoru a je trochu depresivní. Při vší mé úctě k ní, to ale není můj osudový kopec. Za prvé jsem ho zdolal(byť lanovkou) a připadá mi, že je bez tajemství. Ať mi promine, jestli mu křivdím. 
stékala kaskádami z kopce a my přišli domů s botami promočenými až nad kotníky.