7. mimořádné vojenské cvičení BABINY 2008
Klub vojenských veteránů Babiny občanské sdružení se sídlem v Rýdeči č.7 (České středohoří) je zájmovou, otevřenou a nepolitickou organizací, která sdružuje bývalé vojáky VÚ 6174 Litoměřice (7. spojovací pluk, 55. spojovací prapor) a další s obdobným vojenským zaměřením v minulosti. Zejména pak vojáky základní vojenské služby, délesloužící i důstojníky (zelené i modré), kteří působili v oblasti speciálního radiového průzkumu a vyhodnocování radiové komunikace armád členských států Severoatlantické Aliance (NATO), umístěných v Západním Německu, Francii, Belgii a dalších, v letech končící t.zv. studené války.
Trocha historie nikoho nezabije
Začátek základní vojenské služby byl v Litoměřicích 1960. Měl jsem trochu štěstí, na vojenské škole do nás tloukli Morse a já v té době jsem už uměl na II. třídu radisty. Jako bažant!!! Radiotechnika a to okolo byl můj velký koníček a pozoruhodně je dosud. Tak jsem se po pár dnech přihlásil, že jako to snad trochu umím. No sice jsem byl silně nervózní, ale zvládl jsem zkoušky. Tak co s ním? Po dvou a půl měsíci vojny jsem skončil na Babinách. Jediný bažant, takže jsem odsloužil skoro všechny víkendy za mazáky, kteří chodili na pivo a tahali se s místními slečnami. I vánoce mě tam neminuly. Mě to tolik nevadilo, zase půl týdne jsem se flákal po Ústí a chodil za holkama zase já jako dřív, akorát oblečený ve vojenském. Fakt taková podivná vojna. No a postupně na Babiny dorážel zbytek dnešního uskupení veteránského.
Na tom baráku byly dvě party vojáků, jednak radiový operátoři, kteří hlídali a seřizovali kmitočet vysilače, dělali strážní služby a podobné blbinky, a ta druhá v počtu čtyř byli radiový operátoři – gonisté. My gonisté jsme se střídali ve 12ti hodinových směnách na zaměřovači (goniu), který byl umístěn na Dlouhém vrchu zhruba tak 500 m od baráku na Babinách - skoro nejvyšší místo Středohoří. Zaměřovač byla boudička se směrovými otočnými anténami (znáte určitě z válečných filmů, jak Němci hledali špiony).
A jak to celé fungovalo. V Litoměřicích a jinde v okolí byly skupiny vojska, které odposlouchávaly radiový provoz armád NATO. Jeden maník odposlechu třeba na frekvenci 2174 kHz našel tuhle jejich, značky třeba LJ88ZC, zavolal gonistovi (mně) na Babiny, řekl frekvenci a volačku, ty jsi si to na přijímači musel najít, v tom jejich tempu odposlechnout značku stanice a kus jejich provozu, aby jsi věděl, že to je ona (všechno Morse) a zaměřit. Současně on klíčoval vysilač na Babinách baráku telefonní linkou z litoměřických kasáren a tuto komunikaci poslouchali na goniích v Třeboni, Jiříkově, Michalovcích, Královicích a Uničově a taky zaměřovali to co já tady. No a zase ze všech těchto gonií vrátily azimuty a v přísně utajeném pracovišti v Litoměřicích, (tak přísně utajeném, že uvnitř v kasárnách byl okolo něj ještě jeden plot a stráž) se to všechno vyhodnotilo. Jak? Vcelku jednoduše. Na planžetě, velikánské mapě Evropy byly vyznačeny naše gonia Warzsaw Pact, okolo nich kruh a stupně, natáhla se gumička od bodu gonia na stupeň (azimut), a kde se všechny gumičky protkly, tak tam ta nepřátelská stanice byla. Bylo to celé trochu o malinko složitější, ale k pochopení to stačí.
Žili jsme tam všichni zdravě přírodně, vařili si sami, asi si dokážete představit jak to vypadalo. Vedle byl statek, kam se svážely tuberkulosní krávy z celého okresu a my tam chodili samozřejmě pro mlíko. No a co! Peněz jako šlupek, já osobně bral na vojně něco k 9 stovákům, což v té době byl nástupní plat vysokoškoláka, takže docela pohoda. Paradoxně jsem na tom byl finančně hůře, když jsem se vrátil z vojny. „Práce“ nás bavila, šlo nám to, tak i z velitelů do toho nikdo moc nekecal. Opušťáky jsme si psali sami, pro jídlo a pití se jezdilo do Ústí a Litoměřic, autobus nám armáda platila. Kultura – vymetaly se všechny zábavy v okolí, chodilo se pěšky hrůza kilometrů, ale člověku holt bylo dvacet. Návraty - tma tmoucí na těch kopcích. A tma tam je dodnes, žádný světelný smog, hvězdičky na dosah.Nejlépe to všechno asi vyřešil Emilek, zvaný dnes rýdečský. Ten se prostě asi tak tři měsíce před ukončením té naší slavné války sebral a odstěhoval do Rýdeče k Lotce do 
postýlky a měl klid (no teda klid, třeba se nadřel více než my). Lotka v té době byla snad nejpěknější slečna z okolí a Emilek k ní velice dobře pasoval. Pozoruhodně mu (nebo jim) ta postýlka vydržela doposud (48let!!!). Já mu říkal, až tohle praskne, tak tě zavřou, až budeš černej. Když byl výjezd (litoměřická vojska měla na Babinách shromaždiště), tak se muselo skočit na Pionýra, dojet do Rýdeče, vzbudit, vytáhnout Emilka z krásně vyhřáté postýlky a mazat zase nahoru.
Zbytek druhé poloviny vojny (léto, podzim 1962) už nebyla zrovna taková jakou jsem si představoval. Ústecký Jarda, se kterým to táhnu už od mateřinky vymyslel nepředstavitelný sexuelní průser s jednou dcérečkou snad nevyššího vojenského velitele okruhu Litoměřického. Tu slečnu jsem mu strašlivě záviděl, byl to fakt pěkný kousek ženský. Kde asi ta holčina je?
Zdrhal s ní z Babin kamsi na chatu v okolí, ani jeden z nich nikde k mání nebyl a fotřík nasadil všechny dostupné páky a těch měl holt dost. Vypátralo se všechno, logicky a samozřejmě byl lapen a dostal na výběr - buď vojenský prokurátor a nějaký ten rok si odsedět za zběhnutí z vojny při mimořádné situace (která by se v pohodě vymyslela) a nebo vypadne od vojáků a zbytek vojny půjde odsloužit jako horník na Ostravu. Vybral si to druhé. Ani se se mnou pacholek nerozloučil. Mě to taky pomalu všechno přestávalo bavit, potloukal jsem po okolí, popral jsem se v Roudnici v hospodě s nějakým lampasákem v civilu a byl jsem taky za to fest na tvrdo zavřený. Ovšem čas se nachýlil a vojna skončila. Tak nasloužit 5 dní za to zavření a táhnout domu do Ústí taky.
No a pak uplynulo dlouhých 40 roků a začal v roce 2001 život veteránský. Po té strašně dlouhé době jsme se našli a dali všichni zase dohromady, v tomto roce s osmičkou je to neuvěřitelných 48 let. Spolek jsme dost konzervativní, všichni ženatí se stejnými ženami, dokonce skoro všichni bydlící tam, kde bydleli původně, přiměřeně zdrávi. Já jsem holt malá výjimka, vdovec, žijící s 15ti letou vnučkou. Zleva – chuchelskej, opavskej a ústeckej (já)
vlevo 1960
vpravo 2008
Dost historie a k realitě
Mimořádné vojenské cvičení Babiny2008 !!!
Počasí je pro vojáka věc velice důležitá. Říká se, že žádná válka nezačala v zimě a nemám důvod tomu nevěřit. Ve středu to vypadalo dost zoufale, vánice, sněhu hromady i tady dole u rodného Labe. Ale ten starý fousatý pán tam nahoře docela spolehlivě plní naší dlouhodobou společenskou objednávku. Spolehl jsem se na to. Od zahájení cvičení ve čtvrtek 27.3. se situace začala rapidně vylepšovat. Ty hromady sněhu spadané ze střechy, nám sloužily k ekologickému chlazení piva, Bursíkovo ministerstvo by z nás mělo opravdu radost. Nebyla to taky sranda v tom sněhu lézt po stromech na natahovat anténu pro KV přes celý dvůr. Na dvoře dobrých 25 cm sněhu, který se pomalu, ale jistě, měnil v nechutnou blátivou kaši. Ovšem po zbytek cvičení to byla už naprostá pohoda a v neděli, když se končilo, už bylo i na kopci 15 stupínků C. Je neoddiskutovatelným faktem, že všechna naše cvičení, všechny ty naše společné akce ten pán nahoře bere vážně a nikdy za celou dobu osmi let jsme neměli špatné počasí. I když špatné počasí. Co to je? Jsou jenom špatně oblečeni lidičky.
Stravovací a pitný režim – pro vojáka naprosto životně důležité.
Je-li voják hladov a žizniv, nikdy nemůže podávat takové výkony, které se od něj očekávají. A obrana naší socialistické vlasti je jeho základní povinností. Teď mě 
napadlo, že kecám a zrovna teď žiji těch 48 let zpátky. Stravování – nakoupeno dříve v Makru a podobných obchodech – párečky, sulcy, babiččina sekaná a podobně. Ovšem základem denní krmné dávky vojáka na Babinách byla speciální pomazánka s vysokou nutriční hodnotou, která byla na místo dodána laskavostí našeho sponzora Richarda a jeho ženy Lenky. Pomazánka samozřejmě se hodící k pivu.
Pivo bylo a je předem dáno, samozřejmě Březňák. Ovšem při příležitosti Mimořádného vojenského cvičení Babiny 2008 bylo uvařeno a stočeno v omezeném počtu pivo SPECIÁL BABINA – armádní pivo. Sběratelská špice - kuriozita, která jednou dosáhne značné ceny. Jinde nevídáno, neslýcháno! Neprodejný vzorek. Samozřejmě laskavostí Pivovaru Drinks Union ve Velkém Březně.
Chlebíčková pivovarská pomazánka a lá Březňák
Sýr EIDAM 45% - strouhaný 40dkg
Sýr NIVA – dobře uzrálá 30dkg
Šunka - jemně krájená 40dkg
Okurky – menší kostičky 15dkg
Cibule – menší kousky 2 x větší
Feferony (beraní rohy) cca 5ks
Majonéza 35dkg
POZOR, milé dámy, až toto budete dělat svému milému - žádné koření se nepřidává, chuť pomazánky se tvoří pomocí feferonek, cibule a okurek. Niva sýr – čím více prorostlý a dozrálý, tím výraznější chuť, okurky nejlépe znojemské, dají se koupit i krájené, nálev slouží k úpravě konsistence. Udělejte si ji, fakt to stojí za to, k tomu dobré pivko a vaše společnost bude velice spokojena. Ovšem Březňáka vám k tomu takhle na dálku nedodám, koukněte se po tváři Zippicha někde u vás po okolí.
Organizační záležitosti
hned po příjezdu na barák jsme odkódovali zabezpečovací zařízení, jedinečné číslo pro toto cvičení si všichni dobře pamatujeme – 6174, číslo bývalého útvaru v LTM. V žádných archivech armády a jinde se o něm ovšem nedozvíte, nedočtete a ani taky o nás, všechno bylo dávno někde v SSSR stornováno, byli jsme holt vojska zvláštního určení a jsme jimi asi na doživotí.V rohu společenské místnosti jsem si zařídil kancelář pro prezentaci vojska. Kontrola vojenských knížek, potvrzení o bezinfekčnosti a o zdravotním stavu, finanční bezúhonnost, výběr členských příspěvků atd. A tam mě hned potkalo prvé překvapení - kolem dokola není signál žádného z mobilních operátorů. Ale položím mobil na stolek a hle – naskočilo logo T-Mobile. Tak zajásám a zkusím volat. Jó, jak jsem s ním hnul, vypadnul ze sítě. Takže fungoval jen v malinkém prostoru tak 30x30 cm.
Postavy mimořádného vojenského cvičení
– tak tady nás máte v plné sestavě. Devět mužů jako zakládající členové Klubu 
vojenských veteránů a jeden přijatý jako náčelník spojení. Sešli jsme se a scházíme z celé republiky – Opava, Praha, Louny, Bilichov, Rokytnice, Ústí, Rýdeč. Rokytnický měl starosti o barák, aby ho nezbořila bílá bestie, on má léto tak šest měsíců v roce. Opavák se minulého cvičení nezúčastnil pro zdravotní problém, tak byl uvítán se všemi poctami. Bilichovský pochází z vesnice u Klobúk v Čechách - klidná vesnička, do které jednou silničkou přijedeš a zase tou samou cestou odjedeš. Narodil se tam, žije tam, dokonce dělal chvilku starostu. Rýdečský Emil, to je ten, kterého uchvátila Lotka a zůstal tady na kopcích. Foceno před baráčkem, kde voják strávil asi ta nejlepší léta svého života - když ti je dvacet nebo dvacet jedna !
Logistika a spojovací technika
v baráku bylo vybudováno hned po příjezdu spojovací pracoviště, kde fungovaly po dobu cvičení dvě amatérské stanice – OK1Bz a OK3BZ. Spojení byly započítávány na diplom Březňák, který Klub veteránů vydává. Chodilo to z těch kopců Českého Středohoří 
docela špičkově, je to přece dost vysoko a o naše značky byl eminentně veliký zájem. Samozřejmě locator, ze kterého jsme vysílali, byl pro všechny zajímavý, žádný radioamatér tam odsud hodně dlouho nevysílal, jestli vůbec někdy spíše ne. No jo, vojenský výcvikový prostor. Locator – pro neznalé, svět z amatérského hlediska je rozdělen na velké čtverce, pak menší čtverce a ještě menší čtverce a těmi pár čísly je definováno, odkud ta která stanice vysílá, předává se při spojení JO7ØBO, distri EUL, to je okres, ze kterého se vysílá. Prostě byla to znalci radioamatérskými opravdu velmi žádaná EXPEDICE BABINY 2008.
Mančaft to velice ocenil a nahoře v patře baráku bylo pořád plno. Nejenom starý mančaft, ale i profesionální vojáci z praporu Bechyně, které to velmi zajímalo. V pátek navečer byla přednáška OK1BZ o radioamatérském sportu, OSL lístcích a diplomech za dosažená spojení. Koníček je to krásný a taky dost duševně i finančně náročný. Ono jako všechno, když to chceš dělat pořádně. Já to zažil před pár týdny, když jsem skládal radiotelegrafní zkoušky – po těch letech. Vyhodnocení spojení pro diplom zvládneme snad brzo, u dobrého pivka se blbě přemýšlí. Jak někdo vtipně podotknul, léčivý účinek Březňáku je právě v tom, že při jeho pití tě naprosto nic nenapadá, takový malý duševní výplach mozku. Drátové antény na baráku byly ponechány, doufám, že to v brzké době znovu použijeme. V září určitě.
DEN „D“ + O - čtvrtek 27. března 2008
Postupně dorazil kompletní vojenský mančaft a také přizvaní hosté a vojenský kapelník 
Klubu veteránů Herbert “Robik“ Moucha - ze skupiny Fešáci.
S tou muzikou, to byl problém a Robik mi to osvětlil. “Já to znám, když se po nějaké době sejde takováhle parta, tak se dva dny kecá a chlastá a pak se třetí den možná poslouchá nějaká ta muzika“. Měl pravdu, prostě ví. Tak nezbylo než to vzít na povel a občas zařvat „Ticho, deset minut kultury!!!“. Chvilku to fungovalo, ale fakt jenom chvilku. Pil se dobře vychlazený Březňák z toho sněhu venku a taky k tomu cosi ostřejšího. V odpoledních hodinách dorazil sponzor Richard s kýblem pomazánky. To by ještě šlo, ale přitáhl sebou psa a to byl malér. To ohavné psisko nechtělo být venku a pořád lezlo do baráku. Zablácený jak prase a vlítnul do kuchyně a zapatlal celou tmavou linku blátivými stopami. A ty to potom po něm uklízej a lešti. Ono je to ještě štěně, štěňátko (50kg, 
160cm). Tak to už s ním nešlo a byl vojskem tvrdě vykopán ven takovým tempem, že za dveřmi baráku vzal šmíru a seknul sebou na dvoře do bláta. Pohled děsný a co s ním. Já navrhoval stodolu, vždyť je to pes. To nejde, on prý by venku nastydnul, nevytápěná stodola! Tak říkám Ríšovi, ať si ho dá do svého nového auta. Tam by to všechno strašně zasvinil. No jó, nakonec skončil v pytli na odpadky a koukala mu z něj hlava. Pak sklapnul a byl od něj docela klid. Měl jsem ještě chuť říct, že venku je velká udírna a mohli bychom tam pod ním zatopit, ale už mi to připadalo dost blbý.
Pak se hrálo, jedlo, kecalo a pilo do pozdních večerních hodin. Dokonce i cosi tanečních kreací. Pozdě večer dorazilo vojsko z Bechyně, oblečené v civilu, už mají po pracovní době. Ten výraz mě vždycky u dnešního vojska překvapuje, ale je to normální. Jsou to prostě profíci. Přivlekli nám z výstrojního skladu barety (šedivé, logistické) a hrstičku hodnostních hvězdiček. Tak jsme si na čepice cosi napíchali a ze mě řízením jakéhosi osudu je podplukovník. No a co, snad si to za to všechno zasloužím.
A začalo večerní IMZ (pro ty opravdu dříve narozené – armádní výraz pro Instrukčně metodické zaměstnání) a učili jsme se nasazovat a tvarovat barety. Budu si to pamatovat, odznak armády nad levým okem, podržet prstem a hořejšek baretu si stáhnou na pravou stranu, aby se ti skoro dotýkal pravého ucha. Nějak to po školení šlo, ale stejně jsme vypadali jako ruští námořníci
z oděského válečného loďstva. Pořád bylo v provozu vysílací středisko a pořád operátor řval a nadával, nějak blbě slyšel kvůli řevu zespoda. Prostě bojové podmínky se vším všudy. Pozdě večer to vzdal a začal pít pivo taky, co mu jiného zbývalo.Ještě k tomu psiskovi, před těmi dlouhými lety se u nás na baráku vyskytovalo také několik psů, skoro každý voják, který táhnul z hospody, nějakého čokla přitáhnul. Asi voják záklaďák a potulný pes mají cosi společného. Ale nikdy si nepamatuji, že bychom se o ně nějak zvláštně starali, spíše naopak. Je holt už jiná doba, značně změkčilejší.
DEN „D“ +1 - pátek 28. března 2008
Ráno snídaně a nějaký ten první ranní „vyprošťovák“ a vyrazilo se do Hasičského 
záchranného sboru ústeckého kraje do Ústí – Všebořic na dojednanou prohlídku areálu. Pan velitel nám dal k dispozici dva hasiče v činné službě a začala opravdu velmi zajímavá prohlídka. Úvodem nám bylo vysvětleno, že ozve-li se tato melodie (předvedeno), tak to je pro ně předpoplach a máme okamžitě zmizet ke zdi a nepřekážet. Říkám si, no...
Vysvětlili nám špičkovou techniku, auta se hasí vodou a v hlavici smáčecí kartuš, vyprošťovací vozidla z hydraulickými
nůžkami, rozvěrači se speciálním nástavcem na kalené věci (střih volantu nebo pedálů), protichemická pojízdná laboratoř. Taky trochu organizace – mají pouhé dvě minuty na výjezd a to ve dne i v noci, naprosto suchý zákon, pochopitelně tvrdá fyzická a psychická příprava. Je to povolání vysoce náročné, nejsou to jen hasiči, ale i záchranáři. Na vedlejším obrázku kopkit vysokozdvižného žebříku (90m).
Předvedli nám oblékání do obleku, neuvěřitelné, během 4 vteřin je oblečen do vysokých bot, kalhot s kšandami po prsa a bundy včetně přilby. Kalhoty má už předpřipraveny na botách, boty se zipem taky předpřipraveny.
Vnitřek jsem prolezli a ven na dvůr. Tam zrovna nacvičovali vyprošťování zraněných osob horolezeckým způsobem. Jarda byl zvědavý a vylezl za nimi nahoru. Byl lapen, uložen do speciálních nosítek, sešněrován jako mumie a snesen po laně dolů na zem. Je fakt, že po této akci asi 10 minut držel hubu, což u něj je nevídaný jev. Zbytek mančaftu ho ze dvora bedlivě sledoval a rozhodl se udělit jednomyslně extra velkou medaili za chrabrost a odvahu. Doteď nevím co je to chrabrost, ale medaili určitě dostane. Panáka ze zásob dostal hned, aby se trochu zmátořil. Přiznal po chvíli, že to fakt nebyla sranda. Taky bylo trochu historek hasičských - nikdo nikdy si na ně nestěžoval, akorát jednou nějaký maník, který prý ze zoufalství si sám podpálil barák, že mu zachránili tchýni. Trochu testu - jestli pak víte co je tohle ?è
Určitě nevíte, tak to prozradím. Po každé havárii auta, i když nejsou aktivovány airbagy, tak se pro všechny případy na volant nasadí toto zařízení, které má uvnitř hřeby, stát se může všechno. A bouchlý airbag může přizabít a nebo dorazit úplně.
Následovala praktická ukázka hasičských sešupů, ale nám to bylo zakázáno, neudržíš 
se a dole si zlámeš nohy. Musí se to umět, konečně jako všechno. Jinak mají základní a vyšší zdravotnický kurs, potápěčskou techniku ovládat musí také. Mají také pro tyto účely motorovou loď a ne jednu. Předvedli taky protipožární obleky. Nedokážu si představit v tom jenom být, mít dýchací přístroj a navíc ještě pracovat. Jsou už prý dneska lepší, z Nomexu, v tom se člověk tolik nepotí a je to lehčí. Mají tam i tělocvičnu, musí se prostě udržovat v perfektní kondici. Spát v noci můžeš, ale asi jako zajíc z otevřenýma očima. Pořád ve střehu!
Po hodině a půl se prohlídka nachýlila ke konci a došli jsme do jejich operačního centra. No a tam začal scénář, který by ani nejlepší hoolywoodský režisér nevymyslel. Sotva jsme došli, tak během minuty ten předpoplach, hasiči námi prolítli a 
než jsme došli z druhého patra dolů, tak už oni vyjížděli s cisternou a žebříkem k požáru půdy domu v Trmicích. Když nás viděli venku, jen od volantu zvedli ruku. To byl tedy správný závěr, jen doufám, že nás nebude někdo podezřívat, že jsme si ten cikánský barák v Trmicích nechali zapálit na objednávku v ten správný čas. Tak tak jsem si je stěží stačil vyfotit na ulici před hasičskou stanicí
Myslím si, že to byla jedna z nejlepších akcí, které vojsko babinské za svůj dlouhý život vidělo. A děkujeme všem, kteří nám tuto prohlídku umožnili.
Den ale nekončil
namířili jsme si to do Chabařovic, k mému známému, který vlastní malé, ale velice pěkné museum kávomlýnků. Sbírá to celý život, má jich 320 kousků a některé velice raritní. Doporučil nám oběd v hospodě Zátiší, laciné a velice chutné. Když už jsme tam byli, tak jsme také zašli na chabařovické jezero. Je to obrovský prostor po vytěžených
povrchových dolech, je to rekultivováno a napouští se. Rozloha 2,5x Máchovo jezero, napuštěno bude plně v roce 2011. Už dnes se tam kupčí s pozemky, bude to jednou lukrativní místečko pro bydlení a rekreaci. Počasí bylo pohodové, jasno, pouze nad hladinou trochu mlžno.
Debatíme a přišla řeč na Přemysla Oráče. Tak jsem se schválně zeptal, kde jsou Stadice. Skoro nikdo to nevěděl, umísťovali to ke Kutné Hoře, Kolínu a podobně. Musel jsem tedy do nich nalít trochu historie, Stadice jsou tady za kopcem, kdysi tam byla silnička a dneska to musíme objet. Vždycky si říkám, toho Přemysla musela kněžna Libuše mít moc ráda, když za ním jezdila až Prahy, docela flák cesty ještě dnes a dřív žádné silnice, žádné cesty nebyly, jen věrný koník.
DEN D + 2 - sobota 29. března 2003
V březnu se chodí na Březňáka.
Pivo světlý ležák s extraktem původní mladiny 12 až 14%, vařený dříve v březnu, kdy bylo možno využívat nízkých venkovních teplot a dostatku přírodního ledu.
Někdo říká - jen nějaké to Velké Březno, ale tudy chodily dějiny. Velké Březno má mnoho společného se zámkem Konopiště a dokonce i s Prahou ( kdo nezná Chotkovy sady) a zejména pak z První světovou válkou. Hraběnka Chotková, česká šlechtična (Žofie Marie Josefina Albina z Chotkova a Vojnína ), manželka následníka trůnu Františka Ferdinanda d 'Este, byla zavražděna Gavrilo Principem spolu se svým manželem dne 28.června 1914 v Sarajevu, což bylo záminkou k rozpoutání světové války. Celé své mládí prožila na rodinném zámku ve Velkém Březně, vdávala se na zámku v Zákupech.
Ráno vyrážíme z těch našich kopců, kde už bylo sněhu pomálu, ale a to víc bláta dolů k vodě. První zastavení bylo ve Valtířově u hrobu člověka, který dal Březňáku tvář spolu s „Přáteli piva České republiky.“ No a pak do našeho malého a milého pivovárku ve Velkém Březně. Čekalo nás překvapení v podobě polotmavé třináctky a ještě zbytku nefiltrované vánoční čtrnáctky. To polotmavé je prostě malvaz, to se s ničím nedá srovnat. Tradičně vyrazila část na prohlídku pivovaru, část nás tradičně zůstala. Já už tam můžu pomalu dělat průvodce taky, bez problému. Naše pivní pomazánka, sekaná a sulc mizela značným tempem.
Fascinoval mě Olda, který si do dalekých Jizerských hor nechává dovážet Březňáka speciálně jen pro sebe. Pivo je také speciálně pasterizované a balené, aby tu velice 
náročnou a dlouhou cestu na vysokohorské pláně v plné kvalitě přežilo. Je velice zajímavé, jak dlouhodobé piti tohoto dobrého moku přetvoří člověka k obrazu svému. Ne k obrazu svému, ale k obrazu pana Cipicha. Podoba je vskutku skoro neuvěřitelná, při vhodném osvětlení a vhodném úhlu pohledu to vypadá daleko realističtěji a lépe než na této malé fotce. No uznejte sami.
Muzika hrála, pivo se pilo, vedli se řeči, domu se nechtělo, tak to bejvá.
No a taky nemůžeme opomenout Nikolku, ten sládkovský potěr. 
Z tisku : O fous lepší pivo", jak tvrdí slogan, bude od půli ledna vařit Nikol Krmenčíková v novém minipivovaru Kocour ve Varnsdorfu. Nikol, absolventka pražské Střední průmyslové školy potravinářských technologií, je ve svých 19ti letech nejmladší sládkovou v Česku. Také její nové pracoviště drží jeden primát. Varnsdorfský Kocour ruší poslední bílé místo na správní mapě republiky - bude totiž prvním minipivovarem v Ústeckém kraji.
Mladičká sládková Nikol smí podle zákona ochutnávat alkoholické nápoje teprve rok. Stihla za tu dobu najít zalíbení v určitém druhu piva? "Ochutnala jsem ho sice o něco dřív, jako děti jsme doma dostávaly po nedělním mastném obědě cucnout piva na trávení. Ale teď? Nejradši si dám světlý ležák. I když postupně přicházím na chuť také některým speciálům, jako jsou stout, ale nebo lambic," svěřila se ČTK.
Rozšíření spektra oblíbených piv může být Nikol v její profesi jedině k užitku. Pivovar Kocour totiž kromě klasického světlého a tmavého ležáku do budoucna slibuje labužníkům i speciality v podobě svrchně kvašených piv a piv vařených z jiných než ječných sladů. Ani těch se Nikol nebojí, i když její prioritou a sládkovskou metou je zachování tradice českého piva: "Nechci, aby se všude čepovalo jediné pivo od jediného obřího koncernu a to pili všichni. Přála bych pivu, aby si uchovalo rozmanitost a pestrou škálu chutí a vůní. A pivařům bych chtěla ukázat, že není důležité piva vypít hodně, ale vychutnat si ho."
Nevím tedy jaké pivko Nikolka točí ve Varnsdorfu, ale Březňák jí docela šel. Musíme se tam za ní příležitostně vypravit.
DEN D + 3 30.březen 2008 a den poslední.
Už se jenom pakuje, uklízí, rajóny a všichni se loučí. Další, podzimní část cvičení je plánována na první zářijový týden, tak jenom obnovit objednávku na pěkné počasí.
Na programu cvičení jsme se dost nadřeli, vypila se při přípravě hromada piva, ale vojsko to jednohlasně hodnotilo jako jedno z nejlépe připravených „Mimořádných vojenských cvičení“ a človíčka potěší, že se nehonil zbytečně.
Tak zase nashledanou, kamarádi !!!!
František Bouška
