Před Vánoci roku 1942 byl do Terezína deportován můj židovský strýc, teta, bratranec a také babička. Strýcova rodina zůstala v Terezíně jen něco přes měsíc, 29. ledna 1943 odešla v transportu tisíce vězňů do Osvětimi. Na rampě při selekci vybrali 122 mužů a několik žen, zbytek nahnali do plynových komor. Babička v Terezíně zůstala a zemřela až v květnu 1944.
Válka se pro Velkoněmeckou říši nevyvíjela dobře, počet vězňů v Terezíně narůstal, a tak, i z propagandistických důvodů, bylo v létě 1943 povoleno posílat do Terezína balíky. Aby bylo možno jejich posílání kontrolovat, byla vytištěna připouštěcí známka, která musela být na každém, jinak nebyl doručen. O připouštěcí známku museli vězňové v Terezíně požádat na speciálním tiskopisu, kde uvedli, komu se má přidělit. Nárok na přidělení známky byl rozložen na turnusy, aby se všichni vězňové vystřídali. Seznam byl poslán ke schválení veliteli tábora, pak do Prahy na Ústřední úřad pro řešení židovské otázky. Ten jej pak s příslušným počtem známek předal Židovské radě starších v Praze. Příjemci si známku museli osobně vyzvednout v Židovské radě starších v Josefovské ulici v Praze.
Tak se stalo, že babička i nám poslala známku a my jsme jí mohli poslat balík o maximální váze 20 kg. Na tu dobu si pamatuji a vím, jak těžké bylo obstarat potřebné potraviny a propašovat věci, které se posílat nesměly.
Nejdříve bylo třeba potraviny obstarat. Vše bylo na potravinové lístky. Příděly nebyly velké a pro mou židovskou maminku ještě navíc snížené. Táta byl totálně nasazen v ČKD, moc nevydělával. Táta musel zajet na venkov k sedlákovi jehož znal, nebo na něhož získal doporučení, a potřebné potraviny, mouku, tuky, maso, sádlo, cukr od něj koupit. Protože peněz se nedostávalo, a o protektorátní měnu sedláci stejně příliš nestáli, musela rodina sáhnout na maminčino věno.
Babička před válkou vlastnila jakési faktorství. Dávala vesnickým ženám látku k vyšívání ažuru a apod. Jejich práci zaplatila, vyprala, vyžehlila, zabalila a prodávala. Vyšívané ubrusy, dečky a ložní prádlo patřily k bontonu měšťanských rodin, a tudíž se strýcově rodině s babičkou žilo docela dobře. Maminka měla bohatou výbavu, a tak povlečení, ubrusy, dečky, záclony apod., ještě proložené tenkými růžovými a modrými papíry, putovaly k sedlákům výměnou za potraviny.
Ani převoz tohoto pokladu z venkova nebyl jednoduchý. Na nádražích bývaly hospodářské kontroly, které prohlížely cestujícím zavazadla. Když někoho chytily při převozu zboží podléhajícího přídělovému hospodářství, znamenalo to minimálně vysokou pokutu, ale i vězení, a v případě naší rodiny i koncentrák.
Když se konečně podařilo nashromáždit věci k odeslání, nastal problém s balením. Zásilka nesměla obsahovat zakázané věci jako cigarety, tabák, hodinky, peníze aj. Při tom právě tabák a cigarety byly v Terezíně takovou vzácností, že se staly univerzální směnnou hodnotou, za niž bylo možné obstarat cokoliv. A tak si vzpomínám, jak jsme do kelímku od umělého medu nejprve nalili přepuštěné máslo, zakryli pergamenem, a pak doplnili umělým medem. Do jiného kelímku od hořčice jsme zas na dno dali několik půlek cigaret, zakryli a hořčicí doplnili. Občas jsme i víčko upatlali, aby působilo věrohodněji. Také do pytlíku s moukou se dalo vložit trochu tabáku nebo i několik protektorátních bankovek.
Přesný soupis obsahu musel odesilatel vložit do balíku, a ten byl při předávání v Terezíně přísně kontrolován. Balíky doručovala pošta do Bohušovic, odkud je do ghetta odvážela skupina vězňů zaměstnaná u pošty v ghettu.
Babička od nás dostala balíky asi dva a když zemřela, dostali jsme známku od máminy kamarádky. Jeden balík odešel, ale známku na druhý dostala máma až v předvečer svého transportu. Zůstala jako památka v naší sbírce. V posledních letech maminčina života jí chodil uklízet jakýsi ochotný pán. Když maminka zemřela, po sbírce známek nezůstalo ani stopy…
Nakonec jedna historka navíc.
V roce 1975 se mi podařilo protekcí získat výjezdní doložku. Požádal jsem svého někdejšího šéfa o adresu sekretářky, která utekla do Švýcar, a jíž jsem pomohl obstarat valuty. Adresu jsem dostal, ale on, agent StB, což jsem netušil, o tom poslal hlášení. Na hranicích mě už čekali. Odstavili vůz a prohledali vše do poslední mrtě. Seznam adres prohlédli, ale jméno emigrantů v něm nebylo.
Po svých protektorátních zkušenostech jsem je přeložil do francouzštiny. Nebyl důvod nás vrátit, mohli jsme pokračovat v cestě...
Před Vánoci roku 1942 byl do Terezína deportován můj židovský strýc, teta, bratranec a také babička. Strýcova rodina zůstala v Terezíně jen něco přes měsíc, 29. ledna 1943 odešla v transportu tisíce vězňů do Osvětimi. Na rampě při selekci vybrali 122 mužů a několik žen, zbytek nahnali do plynových komor. Babička v Terezíně zůstala a zemřela až v květnu 1944.