Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Lumír,
zítra Horymír.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Fobie
 
Bylo krátce před Vánocemi. Moje oblíbená hospůdka „U rudého klokana“ byla pestře vyzdobena vánočními ozdobami. Venku bylo vedro, jak se na Vánoce v Austrálii sluší a patří. V lokále šuměla klimatizace. Proud chladného vzduchu si vesele pohrával na stropě se třpytícími se zlatými hvězdami. Hospodský, stejně jako zaměstnanci měl na hlavě červenou čepičku s bílou bambulkou, kterou dával najevo, že Vánoce jsou přede dveřmi a je na místě se pod vlivem alkoholických nápojů veselit.
 
Dlouholetý kámoš Franta měl také na hlavě vánoční čepičku, ale příliš vesele nevypadal. Seděl u poloprázdného půllitru a jakmile mě spatřil, spustil jako kulomet. A to tak, že jsem neměl šanci dát slovo do pranice. Terčem jeho rozmrzelé nálady byla cena piva. Nevybíravým způsobem prošpikovaným vulgarizmy, za které by se ani otrlý námořník nemusel stydět, si trpce postěžoval, že ti zloději si teď účtují krvavých 14 dolarů za půllitr. „Hele to jsou tak těžký prachy, že já, penzista, si už nemůžu dovolit si dát těch svých sedum piv. Ta zkurvená vláda nám nejdřív zakázala si i v hospodě zapálit čvaňháka a teď nám zdražila pivo, že prej se tím zmenší napadání ženskejch,“ znechuceně prohlásil a zvedl oči v sloup.
 
„A přitom je to navopak,“ dodal Franta.
„Jak navopak?“ zeptal jsem se a objednal si pivo, mysle na to, co mě to bude dneska stát.
 
Franta se otřásl a s párátkem mezi prsty nahrazujícím cigaretu, mně vysvětlil, že díky vysoké ceně piva se teď bojí chodit do hospody „na jedno“, protože mu žena spílá, kolik peněz týdně za zrzavou vodu utratí, v duchnách že se pak prý k ničemu nemá, vyčítá mu, že usne jako špalek, čpí to z něho, chrápe, a navíc jí neustálým chozením na záchod budí.
 
„Takže to dopadlo úplně jinak, než si to ti naši blbí politici představovali. Já Věrku nebiju, šukání na ni nevyžaduju krásně usnu a vona si pak všechny ty věci o mým chrápání a chození na hajz vymejšlí, sužuje mě a já s ní mám doma peklo.“
„Hmm, máš svatou pravdu,“ souhlasil jsem. „Vsadim se, že máš díky jejímu peskování teď přímo fobii chodit na pivo.”
„A víš, že jo,“ řekl Franta a s tlumeným hlasem mi prozradil, že tajně vydělané peníze prodejem prázdných lahví si schovává na záchodě v cisterně na vodu, pečlivě zabalené do igelitu. Do hospody pak chodí s tím, že jde do knihovny nebo na přednášku o chovu čmeláků. Dodal, že se Věry teď tak bojí, že má zpocený ruce, sevřený žaludek jako v kleštích a dokonce průjem.
„Jasně typický příznaky fobie,“ podotknul jsem znalecky, protože vím o co se jedná. Ne, že bych se bál ženy Máni, protože do hospody pravidelně nechodím, ale z jiného, velice neobyčejného důvodu.
„No a jaký ty máš strachy, takovej slušňák. Moc nepiješ, za ženskejma už taky nelítáš, uzenkama se moc nepřežíráš, nehulíš, chodíš na koncerty a vůbec, jaký ty můžeš mít fobie.“
„Když já se to stydim říct.“
„Tak to ze sebe vysypej. Vždyť víš, že to nikomu neřeknu. Že hrob je proti mně ukecanej.“
 
Uvolněn po třetím pivě, jsem se trochu začervenal a vysvětlil jsem Frantovi, že prostě, když to na mě přijde, že bez otálení musím, protože kdybych se snažil zadržet tak bych nezadržel a v gatích by se mně stala hrozná katastrofa.
 
„No, a teď kamkoliv jedu, tak mám fobii, že třeba díky nějaké dopravní nehodě uváznu v zácpě a já nebudu moct nikam jít.“
„Ó fuj, otřásl se Franta. To musí bejt dost nepřijemnej průser.“
„Klepl jsi hřebíček na hlavičku, odvětil jsem. „To fakt není žádná sranda. Kam se hrabou lidi, co maj fobii z pavouků, zdviží, vejšek, lítání a uzavřených prostorů. Někdy je to fakt strašný. To se mi jednou stalo, přísahej, že to nikomu ale neřekneš…“
„Dyk sem ti už jednou řek, že hrob je proti mně ukecanej, tak povídej.“
„No, na mě to jednou přišlo, když jsem se právě koupal v moři. Kolem nikdo, tak jsem to udělal do vln.“
„Hele, to je tedy dobrá historka. Vono se říká, že tě pak to hovno pronásleduje,“ řekl se šibalským úsměvem Franta.
„Protože se tohle říká, tak jsem měl hrůzu, že mě to taky bude pronásledovat. A představ si, že se tak stalo. Celkem dlouhou dobu jsem se snažil před ním uniknout. Nakonec jsem se zachránil tím, že umím surfovat. Ale od tý doby mám další fobii a to takovou, že se už nechodím koupat, protože podruhý by už nemusely bejt vlny.“
 
Franta sice prohlásil, že mě sice lituje, ale že by se mnou kliďánko vyměnil.
 
„Lepší hovno, nežli peskující manželka a nedostatečný přísun piv,“ zafilozofoval si Franta a objednal si další, tentokráte malé pivo.
 
Já se s Frantou rychle rozloučil a odjel domů s obavou, jestli nebudu někde obětí zácpy. Myslím té automobilové…
 
Ivan Kolařík
* * *
Zvukový záznam Ivana Kolaříka - Vyprávění v ČR 2  v pořadu Tisíce příběhů
Zobrazit všechny články autora
 


Komentáře
Poslední komentář: 29.12.2024  07:24
 Datum
Jméno
Téma
 29.12.  07:24 Ivan
 29.12.  07:07 Milena
 29.12.  07:05 Přemek
 28.12.  09:18 Von
 28.12.  06:57 zdenekj