Dědění
Občanský zákoník, jako nejucelenější kodex základních lidských práv a povinností, upravuje i otázku dědění, která se přímo či nepřímo dotýká všech občanů. Je ve sbírce zákonů publikován jako zákon č. 40/1964 Sb. Rozdělen je na části, hlavy a paragrafy a celá část sedmá se zabývá institutem dědění. Stát prostřednictvím zákona uplatňuje svoji regulační funkci, ale záleží i na občanech, jak se svým majetkem naloží a jak se dědici po jejich smrti s majetkem vypořádají.
Základními způsoby dědění jsou
· dědění ze zákona
· dědění ze závěti
· z obou z těchto důvodů.
Jestliže dědic nenabude dědictví ze závěti, nastupují místo něho dědici ze zákona. A jestliže závět obsahuje jen část dědictví, tak zbývající část se rovněž dědí dle zákona. Dědictví, kterého nenabude žádný dědic, připadne státu (tzv. odúmrť).
Dědic může také dědictví odmítnout, odmítnutí lze provést ústním prohlášením u soudu nebo písemným prohlášením. Pokud se dědic nechá zastupovat zástupcem a chce dědictví odmítnou, pak plná moc k tomu vytvořená musí obsahovat výslovné oprávnění k takovému úkonu. Prohlášení o odmítnutí dědictví může dědic učinit pouze do jednoho měsíce ode dne, kdy byl soudem o právu dědictví odmítnout, a o následcích takového odmítnutí, vyrozuměn (z důležitých důvodů může soud tuto lhůtu prodloužit).
V § 469 a násl. hovoří zákon o tzv. dědické nezpůsobilosti. Zde nedědí ten, kdo se dopustí úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, jeho manželu, dětem nebo rodičům, anebo kdo zavrženíhodným způsobem jedná proti projevu poslední vůle zůstavitele. I v těchto případech však dědic může dědit, pokud mu zůstavitel tento čin odpustil. Z tohoto důvodu dědické nezpůsobilosti tedy vyplývá, že se týká jen toho trestného činu, který byl spáchán za zůstavitelova života.
Zákon taxativně stanoví důvody, pro které lze dědice vydědit, a to:
- neposkytl-li zůstaviteli potřebnou pomoc v nemoci,
stáří a jiných závažných případech
- neprojevoval o zůstavitele trvale zájem
- byl odsouzen pro úmyslný trestný čin k trestu odnětí
svobody v trvání nejméně jednoho roku Soud může takovou dohodu schválit. Jinak dědici odpovídají postupem, stanoveným v občanském soudním řádu, za plnění dluhů. Stejně tak za zůstavitelovy dluhy odpovídá stát.
U dědění ze zákona občanský zákoník stanoví jednotlivé skupiny dědiců, v podstatě se jedná o pořadí: děti a manžel, potomci dětí nebo jejich potomci, zůstavitelovi rodiče, osoby které žily nejméně jeden rok se zůstavitelem ve stejné domácnosti nebo na něj byli výživou odkázáni, sourozenci, děti sourozenců, prarodiče nebo jejich děti. Zákon určuje jejich podíly: v prvé skupině zůstavitelovy děti a manžel, každý z nich stejným dílem. Ve druhé skupině dědí dědici stejným dílem (rodiče, manžel a výše specifikované osoby), manžel však vždy polovinu, ve třetí stejným dílem (sourozenci, jejich děti a výše specifikované osoby).
Pokud jde o dědění ze závěti, závěť může být buď holografická (tedy vlastní rukou napsaná) nebo sepsána formou notářského zápisu. Její neplatnost způsobuje není-li uveden den, měsíc a rok, kdy byla sepsána. Vlastnoruční závěť musí být napsaná vlastní rukou a podepsaná, jinak je neplatná. Pokud zůstavitel závěť nenapíše vlastní rukou, musí být podepsaná dvěma svědky. Je stanovena i forma pro případ, že zůstavitel nemůže číst nebo psát, tzv. závěť s předčitate-lem. Pokud se týká podílů z dědictví, v závěti zůstavitel určí podíly dědiců, jestliže tak neučiní, jsou stejné.
Samostatný § 479 je věnován ochraně práv potomka. Nezletilým dědicům se musí dostat aspoň tolik, kolik činí jejich dědický podíl ze zákona a zletilým aspoň tolik, kolik činí jedna polovina jejich dědického podílu ze zákona. Pokud tomu závěť odporuje, je v této části neplatná. (pokud ovšem nedojde k právo-platnému vydědění těchto potomků). Jedině potomci zůstavitele jsou jeho neopominutelnými dědici.
Čtvrtá hlava sedmé části občanského zákoníku je věnována potvrzení dědictví a vypořádání dědiců. Jestliže je dědic jeden, soud mu dědictví a jeho nabytí potvrdí. Více dědiců se dohodne o dědictví, pokud ne, rozhodne za ně soud. Při dědění ze zákona se do dědictví započítají i dary, které dědic od zůstavitele bezplatně obdržel nebo co obdržel jeho předek. Při dědění ze závěti se toto započtení provádí jen z vůle zůstavitelovy nebo tak, aby nedošlo k neodů-vodněnému zvýhodnění některého dědice.
Pátá hlava části se týká ochrany oprávněného dědice. Jestliže se po projednání dědictví zjistí, že oprávněným dědicem je někdo jiný, je povinen ten, kdo dědictví nabyl jej oprávněnému dědici vydat. Nepravý dědic má právo, aby mu oprávněný dědic nahradil náklady, které na majetek z dědictví vynaložil pokud se neprokáže, že věděl, nebo mohl vědět, že dědicem ve skutečnosti není. Jestliže někdo nabyl něco v dobré víře od nepravého dědice, jemuž bylo dědictví potvrzeno, je chráněn tak, jako by to nabyl od dědice oprávněného (může to být i stát).
JUDr. Zuzana Horáková
Přes stručné nahlédnutí do úpravy dědických vztahů je tato občanskoprávní oblast svěřena do rukou odborníků, vypořádání dědictví provádějí notáři.
