Krok 1 – Opusťme představu „já“
Mají-li se lidé zachránit, musí prodělat radikální změnu myšlení – musíme zásadně přehodnotit náš postoj k sobě samým. Lidé se povětšinou vnímají individuálně. Cítí a vidí své tělo, zaobírají se svými myšlenkami, pocity, tužbami či úzkostmi, litují se a radují, prožívají „svá“ vítězství i prohry a nad vším ční jeho královské Veličenstvo, každému dobře známé a zároveň prokleté „já“. Prosím, zbavme se „já“, resp. chcete-li ega. Uvědomuji si, že pro mnohé (většinu) je to myšlenka šokující, snad až nepochopitelná. Jak se zbavit „já“? Copak „já“ nejsem „já“? Co by zůstalo, kdyby nebylo „já“? Rozumím těm obavám, rozumím tomu přívalu otázek a slov, který vám nyní tryská z mysli. Ani já jsem se dosud úplně nevypořádal se svým „já“, i když na tom už delší dobu pracuji. Nic si nenalhávejme, je to proces nesmírně složitý a rozhodně ne krátkodobý.
Co ve skutečnosti znamená naše „já“ a k čemu nás pudí? Zamysleme se nad tím, jak žijeme. Dýcháme, pijeme, jíme. Potřebujeme teplo, světlo, sucho. Obklopují nás stovky jedinečností, na kterých naše existence bytostně závisí a bez kterých se dokonce i jen během několika málo minut naše fyzické tělo zhroutí a zemře. Jak dlouho přežijeme bez kyslíku? Pitné vody? Jsme nerozlučně spjati s přírodou, s planetou, jeden s druhým. „Já“ znamená pouze iluzorní představu. Když vyhyne hmyz, zemřou hmyzožraví ptáci, následně jejich predátoři… Když zmizí hmyz, nebude, kdo by opyloval květy rostlin, ty bez opylení nedozrají v chutný, šťavnatý plod… Nenajíme se, nenapijeme se, nenadechneme se – ne bez přírody. Bez ní není žádné „já“ bez ní není život, protože ona je život a „my“ jsme příroda. Můžeme se opájet představou, že vymyslíme a sestrojíme mj. mechanické včely a spoustu dalších technologických náhražek, můžeme argumentovat tím, že už vyhynuly tisíce a tisíce druhů rostlin i živočichů a planeta se točí dál, že to je prostě koloběh života a smrti… Ano, do určité míry máte pravdu. Ale vždy existuje hranice. Hranice, kterou nelze překročit. Řada dnešních lidí se chová „bezhraničně“ – v dětství neměli žádné mantinely a zvykli si, že dostanou, po čem zatouží. Žijí bez hranic a logicky tu samou představu chovají o všem. Jsou zaměřeni pouze na „já“. Jenže svět má hranice. Hranice, jejichž překročení bude fatální a nevratné.
Stále věříte v to, že reálně existuje jakési ohraničené „já“ odloučené od všeho ostatního, a že to není jen konstrukce vaší mysli? Pokud zítra nevyjde Slunce, pokud už nikdy nezasvítí – jak bude existovat vaše „já“? Pokud se bude planeta dále ohřívat a průměrné teploty stoupat – jak se s tím vypořádá vaše „já“? Vidíte, ono „já“ je součástí samotného vesmíru. Není „já“ a „svět“, „já“ a ti „druzí lidé“, existuje pouze jeden propojený celek. „My“ jsme jeho součástí, „my“ jsme ten celek.
Jestliže dokážete přijmout tuto pravdu o podstatě bytí, začnete se také dívat úplně jinak na… nu ano, úplně na všechno. Otevřou se vám dosud netušené obzory a prožitky. I když se bojíte, že ztrátou „já“ zchudnete, že ztratíte „něco“, co vlastně ani nedokážete definovat, ve skutečnosti se váš život obohatí a bude laskavější a vědomější než vše, co jste dosud prožívali. Až budete sedět na zahradě a kolem vás zabzučí včela, neuvidíte jenom včelu jako dřív (ve skutečnosti ji spousta „já-jedinců“ ani nezaregistruje). Uvidíte sebe sama. Pokud se nedokážete či nechcete oprostit od toho slova „já“, můžete se na onu včelku zahledět a říct si: „To jsem já. Ta včela jsem já. Ten květ jsem já. Ta broskev, až dozraje, jsem já.“ (Nejenom proto, že ji sníte a fakticky se tak stane vaší součástí.). Až spatříte, jak se vám v bazénu topí čmelák, nenecháte ho vcucnout filtrací, nýbrž mu přidržíte před tělíčkem kousek větvičky. Všimnete si, jak úporně se všema nožkama drápe vzhůru, jak každičkou sekundu bojuje o život a pocítíte uspokojení a vděčnost nad svým činem. Jemně ho nasměrujete ke květu, který se sytí slunečními paprsky – ale nesetřesete ho z větvičky, trpělivě počkáte, až si na něj přeleze sám. Jste šťastní, protože si pomyslíte: „Nezachránil jsem čmeláka. Zachránil jsem sebe.“ To vy jste se topili v tom bazénu. Když budete lhostejní „jájínkové“, utopíte nejen sami sebe, ale celý svět. Prosím, probuďte se. Zahoďte falešné „já“.
Začnete se také jinak chovat v mezilidských vztazích. Budete jim přikládat větší pozornost a váhu, budete empatičtější a laskavější. Vědomí, že nejednám s protivným člověkem, ale sám se sebou, otevře člověku jiné perspektivy. Stejně jako byste se ptali u sebe, bude vás mnohem více zajímat, proč je druhý dneska tak popuzený, co se mu přihodilo, že s ním není kloudná řeč, co můžete udělat proto, aby se cítil lépe… protože vy „sami“ se přece chcete cítit lépe, nebo snad ne? Kdo se chce dobrovolně cítit špatně a nic s tím nedělat? Ve vašem životě ubydou hádky. Závist. Vztek na druhé. Všechno bude najednou více propojené, laskavější, vše bude dávat větší smysl.
Pro mnohé může být zpočátku představa bytí jako „ne-já“ nejen těžko uchopitelná, ale přímo děsivá a ohrožující samu podstatu vlastní existence. Spousta lidí se ztotožňuje se „svým“ majetkem, tituly, kariérou, sociálním statusem… pro řadu z nich to je definice jejich štěstí, jejich života. A teď přijdu a říkám: „Zahoďte to.“ Ano, zahoďte to. Pokud vykročíte touto cestou, přinese to řadu bolavých a nepříjemných prozření. Samozřejmě. Na druhou stranu lehké cesty málokdy vedou k cíli, který by skutečně za něco stál.
