Netrvalo dlouho a silnice nás vyvedla na vrcholky Modrých hor. Byl odtud nádherný výhled. Zde nás to už sebralo oba. Zastavili jsme. Vystoupili z auta a kochali se pohledem do toho obrovského údolí, které se pod námi rozprostíralo. Mozaiku polí občas střídal les, malé vesničky byly pospojovány tenkými cestami, na loukách se pásly krávy, kolem nás zpívali ptáci a nikde ani živáčka. Seděli jsme v příkopě a každý se mlčky zabýval tím, k čemu nás tento kraj nechtěně přinutil. Vlastními vzpomínkami na domov a rodný kraj.
“Pojď, brácho, pojedeme. Ty se ,,tam,, vrátíš za necelé dva měsíce a my s Tondou o návratu domů už také vážně uvažujeme.”
Po necelých deseti minutách jízdy jsme klesáním z vrcholků sjížděli do vesnice, kde na všech sloupech veřejného osvětlení se třepotaly transparenty s nápisem: “Vítá vás Hillsboroo, české město.” A když jsme je křížem krážem projeli, neshledali jsme nic, co by nám alespoň trochu připomnělo domov. Dana zastavila před obecním úřadem a vrátila se značně zklamaná. “Česky prý zde už nikdo nehovoří. Řekli mi, že ta výzdoba je z čevence, kdy zde pořádají jednou ročně ,,Český den,, a to se jim sem sjede pár turistů na nějaké atrakce. Jó, a je tu prý za rohem česká hospoda.”
“To bude príma, alespoň ochutnám české jídlo v americké restauraci… nehledě k tomu, že už mám hlad jako vlk.” Hlad nás oba přímo vehnal do dveří, na nichž byla vyvěšena nabídka dnešního menu, a to takovým fofrem, že jsme si té potrhané a špinavé české vlajky nad restaurací všimli až při vycházení. Spíš než restaurace to byl samoobslužný bufet asi s pěti stolky. U jednoho seděl jeden host a dojídal polévku. Přivítala nás sama majitelka a Dana na ni hned spustila češtinou: “Máme hlad. Co nám dáš najíst?” Odpovědi se jí dostalo v anglickém jazyce s patřičným vysvětlením. Její babička pocházela z Čech a ona česky neumí a z jídel ovládá pouze bramborové knedlíky.
Mezitím co se obě domlouvaly, co by nám dál mohla nabídnout, prohlížel jsem si místnost, která v prospektu Hillsboroo byla nazývána “českou restaurací”. Špinavá podlaha, rozházené židle, jako kdyby před chvílí tuto místnost opustila rota neukázněných konzumentů. Stěny zašlé, pomalované něčím, co by se při velké představivosti dalo nazvat “jeleni na pasece”, nad tím kostrbatý nápis: KDE SE DOBŠE VARÍ, TAM SE DOBRE DARZÍ, a na protější zdi visela napodobenina českého znaku. V kuchyni nebyl nikdo. Jen hromada špinavého nádobí, možná už z minulého týdne, a studený sporák. V chladicí vitríně byly nějaké napodobeniny koláčů, mísa ovadlého salátu a několik obložených toastů. V teplém pultu se kouřilo z polévky a vedle ní stála konvice s kávou. “Tak pojď, bratře. Paní majitelka nám připravila svoji specialitu. Je prý tu už týden sama a nemá kuchaře, a tím se omlouvá za ten nepořádek.” No, abych pravdu řekl, neměl jsem moc chuti ani přisednout ke stolu. Ale hlad a pohled na talíř s vepřovou pečení a bramborovým knedlíkem mě přemluvily. Dali jsme první sousto do pusy a naše zraky se setkaly. Dalo by se z nich snad vyčíst všechno: překvapení, čemu se dá také říkat bramborový knedlík, zklamání, že tento “blaf” je nazýván českou vepřovou, politování této majitelky nad prázdnou hospodou a u mě ještě navíc profesionální chuť postavit se za sporák a ukázat jim tady, jak opravdu vypadá naše kuchyň.
Knedlíky byly divné hroudy z bramborové kaše zahuštěné hladkou moukou a ochucené česnekem, zelí kyselé z konzervy, ničím neochucené maso, spíš divné dlouhé nitě a vše bylo polité sosem ze sáčku, ještě špatně naředěným. Odložili jsme příbory, Dana na stole nechala pár dolarů a v okamžiku, kdy se majitelka vzdálila do kuchyně, stejně rychle, jak jsme vstoupili, tak zase vypadli. Dana se vyřítila z této vesnice takovou rychlostí, že jsem ji musel několikrát upozornit na překračování povoleného limitu. Vztek s ní přímo lomcoval: “Jak může někdo takto hanobit českou kuchyň!… Jak tam může vůbec prosperovat!… No, to je hrůza, příšerně bych se musela stydět a snad bych se ani nehlásila ke svému původu, kdyby to, co nám předvedla, mělo být pravda.” “Neboj,” snažil jsem se ji utěšovat. Ona s tím kšeftem dlouho nevydrží a brzy zkrachuje.” “Ne, nezkrachuje a to je na tom to nejhorší. Američani jsou na tohle hloupí. Oni si sem občas zajdou, aby si odpočinuli od těch hamburgrů a toustů. A ještě když nevědí, jak má jídlo, které jím nabízí, správně chutnat, pak snědí snad všechno.”
Plánovaný oběd v české hospodě se rázem změnil v příjemné a snad už v celém světě oblíbené posezení u Mc Donalds. Pro nás to byla v tuto chvíli, jak se říká, “z nouze ctnost”. Odtud, ne příliš spokojeni s dnešním výletem, jsme se vydali na nedaleké nádraží, odkud vyjižděl ten starodávný “Západní expres”. Nevyjížděl. “Odpusť, brácho, já si ten prospekt blbě přečetla. Oni jezdili denně jen do konce srpna. Teď už je tato turistická atrakce pořádána jenom o víkendu” začala se mi sestra omlouvat, když jsme stanuli na naprosto opuštěném nádraží. Naleštěné vlakové soupravy stály vedle sebe na dvou kolejích. Nádražní budova byla uzavřená, stánek s občerstvením rovněž. Jediné, čeho jsme zde mohli bezplatně využít, byly toalety.
“Heleď, nebuď z toho tolik přepadlá. Ukázala jsi mi toho dnes dost. A že se nemůžeme při večerní okružní jízdě navečeřet v krásném jídelním voze, to mi zase tolik nevadí. Třeba se sem ještě někdy podíváme.”
Vztek na indiány, vztek na českou hospodu a vztek na zavřené nádraží, to vše v mé sestřičce přímo vřelo. Nakonec se stalo něco, co jí vrátilo zpět klid a rozvahu. Odreagovala se na dámských záchodkách. Vyšla ven usměvavá a v ruce mávala s nějakým plakátem.
“Líbilo se mi to, a tak jsem to tam ze vzteku na dnešní den utrhla ze stěny. Vezmu si to domů na náš záchod jako trvalou vzpomínku na dnešní den.” Předložila mi čtvrtku papíru s obrázkem staré dřevěné “kadibudky” s následnujícím textem: UŽ NEJSEM TEN STARÝ ZÁCHOD! POČKEJ, AŽ SE NAPLNÍ NÁDRŽ S VODOU! PAK ZATÁHNI ZA PROVAZ, ABY TO, CO JSI ZDE ZANECHAL, NEZACPALO ODPAD.
Cestou domů jsme se zabývali neustálým rozbíráním dnešních zážitků. Bylo jich hodně ale Daně se zdálo, že se jí nepodařilo mě plně uspokojit. Já byl naopak nadšen. Viděl jsem zase kus státu Wisconsin, poznal nová města a vesnice, poznal další lidi, a tím vším zase doplnil mozaiku, kterou jsem si skládal o USA. A to, že jsme vlezli do špatné hospody, mě zase tolik nerozházelo, protože i u nás se najdou obdobní obchodníci. Najednou sestra hlasitě zaječela: “Jéžišmarjá, vždyť já úplně zapomněla, že dnes večer přijede Tonda. No, to je průser, doma není nic k jídlu.” U nejbližší pumpy zastavila a začala žhavit telefon. K autu se vracela spokojená.
“Vidíš to. Kdepak, vy mužský, když chcete, tak si dovedete poradit i bez nás… To víš že jó, že už je po večeři. Našel si něco v lednici a ještě ze včerejška tam měl polévku. A hlavně byl rád, že jsem mu zavolala.”
Byla už tma, když Dana zmáčkla dálkový ovládač od vrat garáže a současně s ní Tonda rozsvítil světlo na zápraží. Nedočkavě nás už vyhlížel. Toho večera jsme dlouho ponocovali. Tony se nejdříve do podrobností vyptával na naše dnešní cestování a pak se začal sám zpovídat o svých útrapách ze služební cesty do Kalifornie.
“Ani se mi to vyprávěním nechce znovu prožívat,” začal mluvit chvíli česky, chvíli zase anglicky. Byla na něm vidět veliká únava. Musel se hodně překonávat, aby neusnul, ale chtěl vše ze sebe vyventilovat. Problémy ho provázely od samého začátku. Nejdříve čekal na letišti pět hodin na náhradní let, protože společnost, se kterou měl letět, byla ve stávce. V cílové stanici pak čekal ještě tři hodiny na přistavení vozu z půjčovny, neb žádná ze tří společností neměla k dispozici “ani kolo”. Z letiště už musel rovnou do výrobny, kde v deset večer na něj čekali se zkušebním provozem, takže si nezajistil žádný hotel. Každé dvě hodiny bylo nutné kontrolovat výrobky a seřizovat podle jejich kvality počítač na udírně. Volné pauzy prodřímal na židli. Ráno, když už se těšil na postel, zjistili, že špatná kvalita je způsobena vadným počítačem. Zavolal do práce a oni nějakým způsobem zabezpečili do třech hodin doručení nového. Celý proces se pak opakoval. Než v noci shánět hotel, volil raději tu náročnější variantu a přemístil se na letiště. Zde čekal na nejbližší spoj domů. V letadle se už nemohl dočkat “svého pelíšku”, ale to jej čekala ještě skoro hodinová cesta tím starým pick-upem z letiště domů. Mezi jeho vyprávěním jej Dana pomalu odstrojovala a pak už se musel sám dopravit do sprchy a postele.
“Čau, Honzo. Dobře se vyspi.” A tak nějak to vypadalo celé tři měsíce. Těch chvil, kdy jsme mohli spokojeně posedět a povyprávět, bylo opravdu málo. Ráno jsme po kávě, ještě před odchodem sestry do práce, naplánovali, co se bude vařit v sobotu a v neděli. Tonda tentokrát bude s námi doma a bude moci oslavit Dančiny narozeniny. Všichni měli dojem, že bude rodinka pohromadě – nebo alespoň část rodiny. “Člověk míní, pán Bůh mění,” řekla by naše babička na události, které se seběhly. Ve čtvrtek, když se Tonda vrátil z práce, přinesl pro všechny nepříjemnou zprávu.
“Ti řezníci tomu vůbec nerozumí a já tam musím zítra znova. Snad se mi podaří se vrátit do soboty večer.” Podařilo se – ne večer, ale v noci. I když jsme už měli oslavy za sebou, alespoň se v neděli dopoledne trochu užil se svým synem a snachou. Chtěl bych se však ještě zmínit o tom, co těmto oslavám předcházelo. Rozdělení práce bylo jasné a srozumitelné. Já měl zabezpečit polévku s játrovými knedlíčky, slepici na paprice s knedlíkem a dort. Na nedělní oběd pak pečené křepelky s bramborem a humrové chlebíčky. Dana si vzala na starost sobotní večeři. Naplánovala smaženou rybu, protože rybí maso Danča “může”, a jako překvapení, že prý upeče tvarohový dort. Korpus jsem si upekl ve čtvrtek. Forma na dort se v této domácnosti už dávno nevede. Prakticky od té doby, co se děti osamostatnily. Tak mi Dana našla skleněnou obdélníkovou nádobu a z ní jsem vyklopil krásnou zlatavou kostku. Pátek jsem pak celý den provařil. Půl dne doma, druhou polovinu v práci. Dana si vzala ten den volno a já bohužel přišel o podívanou, jak se v Americe peče dort, jehož složením je pouze tvaroh a šlehačka. Protože byl opravdu vynikající, musela jej později, tentokrát za mé asistence, upéci ještě jednou. Večer už chyběly pouze svíčky na dortu.
Děti přijely v sobotu dopoledne a já musel konstatovat, že si David dovedl vybrat. Měl na to ostatně dva roky a mohl vybírat jak mezi slovenskými, tak českými děvčaty. Za chvíli byl Danči plný barák. Po vzájemném přivítání se nejdříve poptala, cože jsme jí připravili, a pak se svolením sestry prošmejdila ledničku. Zvědavě, ale s obrovskou chutí na něco dobrého začala ochutnávat jednotlivá jídla. Včas jsem ji zarazil před olizováním dortu tím, že jsem jí mohl nabídnout misku se zbylým krémem. “Já vím, že vám asi připadám jak malá holka. Ale když já ještě tolik vařit neumím a přitom jsem doma tolik zbožňovala, co naše mamka uvařila… A co budeme vlastně jíst? Co jste připravili dobrého k obědu? Já už to nemůžu vydržet!
Oslavy, vzhledem k předpokládanému návratu hlavy rodiny, se přeložily na večer. Já odešel na odpoledne do práce a Dana s dětmi odjela do Medisonu koupit Danče nějaký dárek. V podvečer jsme prostřeli stůl a nadešel čas osázet dort svíčkami. A začal se byt obracet vzhůru nohama. Ani mě, ani Danu v zápalu příprav nenapadlo, že by se měly koupit.
“Davide, kolik jich potřebujeme?”
“Dvacet pět maminko.”
Hledali jsem všichni. Ve skříních, v zásuvkách, v koupelně… “Vítězství!… Už je mám!” zajásala Dana. “Ale je jich jenom dvacet čtyři.”
“Nevadí, dej je sem…” Postupně jsem je rovnoměrně rozložil po obvodu dortu a poslední jsem nahradil párátkem s malou vlaječkou. Rozdrnčel se telefon. Všichni jsme ztichli a bylo asi všem jasné, že to bude Antonín.
“Tondo, kde jsi prosím tě?… Takže nejdříve za tři hodiny… Dobře, a jeď opatrně!” Sice trošku zklamaná, ale šťastná, že ještě dnes se mu podařilo vrátit domů.
“Děti, půjdeme se najíst bez tatínka. Musel v pátek odletět až z Milwaukee, protože ta společnost je stále ve stávce. Teď tam sedá do auta a vyráží k domovu. Dřív jak za tři hodiny jej nemůžeme čekat.”
Pogratulovali jsme, připili na zdraví, Danče se podařilo sfouknout všechny svíčky, až na to párátko, a pustili se všichni do jídla. Po večeři si oslavenkyně nejdříve labužnicky olízala všechny svíčky od krému a pak se s chutí pustila do dortu. Po vynikající večeři přepadla všechny únava a pak při kávě, v tichosti, každý v nějakém koutku, jsme při sledování televize čekali na příchod Tondy. Tentokrát, i když měl za sebou dlouhou cestu, se vrátil svěží. “Ležení”, které však našel doma, hovořilo za všechno. Najedl se a rozumně se všichni dohodli, že se půjde spát. Mladí si přinesli z auta pohotovostní převoznou noclehárnu – nafukovací matraci a deky – a uskrovnili se na jediném volném prostoru – v obýváku.
K nedělní snídani prostřela hlava rodiny stůl na terase. Servírovala se míchaná vejce, opečená slanina, opečené klobásy, sýr, pečivo, káva, džus, hroznové víno a jablka. Po takovéto snídani by se asi opakoval stejný obrázek jako po včerejší večeři. Dana však probrala všechny k životu tím, že vytočila telefonní číslo na Michalu ještě dřív, než jsme si stačili rozdělit všechna volná místa na pohovkách k spokojenému strávení snídaně. Michaela, nejstarší dcera, narozená před třiceti čtyřmi lety v Československu, žije v současné době se svým manželem a dvěma dětmi ve Španělsku, ovšem jako občanka USA, která už skoro patnáct let doprovází “svého” námořnického důstojníka po různých přístavech světa. Dana s Tondou, když opouštěli republiku, si ji vedli jako čtyřletou za ruku a Dana s sebou nesla ještě Davida, tenkrát ještě v bříšku. Ve Vídni čekali tři měsíce na letenky do USA. Byl jsem jeden z těch členů rodiny, kteří je během tohoto čekání na tranzitní vízum navštěvovali, aby jim postupně doplnili finance a v listopadu už i teplé oblečení. Byly dny, kdy se museli všichni tři, respektive čtyři, spokojit pouze s jednou polévkou na den. Míša si zde prožívala první krušné chvíle svého života. Během dvou dnů, které jsem s nimi ve Vídni strávil, jsme se stali velkými kamarády. Celý den jsem si musel vymýšlet různé pohádky, které jsem situoval do prostředí, v jakém tam žili. Ještě pak dva tři roky jsem jí pohádky, ale už kreslenou formou, posílal do USA. Dnes se mi naskytla možnost si s ní popovídat. Po dlouhém hovoru s rodiči převzal telefon David. Měl na srdci tolik zážitků, že kdyby mu telefon matka nesebrala, jistě by vydržel se sestrou mluvit snad do večera. Přebíral jsem sluchátko s obavami, jak my dva se budeme domlouvat, když za celou tu půlhodinu nepadlo slovo česky.
Na kafíčku v Americe (18)
