Křížem krážem Visconsinem
Na zítřejší ráno jsme si s Danou naplánovali celodenní výlet do největšího města státu Visconsin – do Milwaukee. Cesty za poznáváním tohoto státu, které jsme v následujících týdnech spolu absolvovali, měly pro nás pro oba vždy jednoho společného jmenovatele: “nové objevy”. Pro mne to bylo objevování Ameriky, pro sestru vždy překvapení z krás této země. Sama by se na takovéto cesty nevydala a s mužem – to byli v neděli rádi, když po týdnu mohli spolu posedět, udělat si rodinnou pohodu a telefonicky se spojit s dětmi. Ostatně několika nedělních telefonátů jsem byl svědkem. Trvaly někdy více jak hodinu a kromě vzájemných informací o událostech minulého týdne dostalo se dětem mnoho životních rad a pokynů od rodičů. Ačkoliv byli od sebe dost vzdáleni, kluci žili v Michiganu a Michaela v současné době s rodinou ve Španělsku, tyto telefonické hovory je stále “držely pohromadě”.
Vyrazili jsme brzo, i když “brzo” je příliš relativní pojem. Bylo kolem deváté ráno. Byl krásný letní den, oba jsme se těšili na cestu za poznáním něčeho nového a z obou vyzařovala jakási spokojenost. Z Danina pohledu jsem byl pro ni již zkušený navigátor, z mého pohledu mně byla ona perfektní průvodkyní. Cesta po širokých šestiproudých expreskách se zastávkou na malé občerstvení nám trvala necelé dvě hodiny. Debata se točila okolo mých poznatků z hotelu, pobavil jsem ji vyprávěním o mém “kuchařském umění” při pečení buchet a zpovídala mě z mých pocitů po měsíčním pobytu v USA. Ani jsme nepostřehli, že jsme vjeli do předměstských čtvrtí Milwaukee.
“Pohleď vpravo! Ten krásný park, s vzorně upraveným trávníkem, s těmi pomníčky – to je hřbitov. S jinou úpravou hřbitova, obdobnou jako jsou u nás doma, jsem se v Americe nesetkala.”
Hřbitovy zde nejsou obehnány zdí, leží obvykle u rušných cest, aby, jak říkají Američané, měli i mrtví možnost být neustále v co nejužším spojení s živými. Nenajdou se zde klasické hroby, jen má každý zesnulý malý pomníček zasazený do “anglicky střiženého” trávníku, nevedou zde žádné cesty a skutečně se zde procházíš jako v parku či na krásné louce.
“Dnes už je mnoho lidí, kteří zastávají názor, že by nebožtíci měli mít klid a nemělo by se po jejich tělesných schránkách volně pobíhat,” udělala Dana tečku za tímto krátkým odbočením. Zbývalo pár mil k řešení spletitých křižovatek při vjezdu do města.
“Tak, brácho, vjíždíme do asi pětimilionového města. Tady si už budeš moci sáhnout na mrakodrap. Ale teď musíme mít oči na stopkách, abychom správně najeli do centra, kde je nejvíce podzemních či nadzemních parkovacích míst.”
Mapa napovídala, že křižovatka, z které vyúsťovala jedna komunikace do centra, bude složitá, ale to, co se přede mnou objevilo, bylo architektonické dílo. Mimoúrovňové křížení exprese k západ – východ a sever – jih a do toho vyúsťovalo několik podřadnějších, odbočujících komunikací. Vše bylo řešeno vyvedením příslušných směrů po mostních konstrukcích, které v některých místech vytvářely až čtyři patra nad sebou. Správně se zařadit na tu silnici, po které jsi potřeboval dál pokračovat, znamenalo být buď domorodcem, nebo projetí těchto křižovatek mít už nacvičené. Celá stavba mi připadala jako mnohapramenný obrovský cop. V našem případě záleželo na mně, který ten pramen, v té obrovské spleti zvolím za správný.
“No nic, bratře, vidím, že jsi z toho celý přepadlý… šoupneme to třeba sem a uvidíme, kam nás cesta dovede.” V pohodě, bez stresu, jako zkušená řidička vyřešila rychle tento problém. Ani to jinak nešlo. Obrovská masa aut, která se ve třech proudech valí za tebou, tě neúprosně tlačí stále vpřed. Zda se ti podařilo odbočit správně či nikoliv, zjistíš, až budeš moci za tímto spletitým klubkem někde zastavit. My jsme zastavili přímo před vjezdem do garáží a pohledem do mapy jsem zjistil, že se nalézáme v samém centru.
“Dano, to se ti povedlo. Zasloužíš si pochvalu. Zvu tě na dobrý oběd – pokud máš s sebou dost peněz!”
“Přestaň si dělat srandičky. Ale je fakt, že mám hlad jako vlk.Vyrazíme na obhlídku a určitě někde narazíme na nějakou restauraci. Pak si zajdeme do Informačního centra, abychom se dozvěděli něco o zajímavostech tohoto města.” Dříve než restauraci, když jsme se cestou obloukem vyhýbali několika hvězdičkovým hotelům, jsme objevili budovu, kde nám poskytli podrobný plánek centra a doporučení, kde se lze dobře najíst a eventuálně nakoupit.
Oběd byl fantastický. Při objednávce nám byly okamžitě naplněny prostřené sklenice vodou s ledem a nabídnuta neodmyslitelná káva. Polévce jsem se z opatrnosti vyhnul a dobře jsem udělal. Polévka na jídelním lístku nese v angličtině název “Cup soup” (šálek polévky) s příslušným dovětkem, zda se jedná o hovězí, slepičí či zeleninovou. V každém případě, jak jsem se už několikráte přesvědčil, byly vždy krémové, a ať se honosily jakýmkoliv názvem, vždy mi připomněly svíčkovou omáčku – jak svou konzistencí, tak chutí. Přitom přípravu jídla, jako je naše svíčková pečeně, zde vůbec neznají. Každý Čech by po ochutnání této polévky musel říci: “Přihořívá – skoro jako svíčková.”
“Dano, podívej se, v čem vám zde servírují polévku ,” neudržel jsem se s připomínkou. “Vždyť ten šálek nemá větší obsah než jedno deci. Pamatuješ, jak naše babička říkávala: “Polévka je…”
“Počkej, počkej! Já vím – polévka je grunt a to druhé špunt. Tak to bylo viď?” A protože jsem se nikde v běžné restauraci nesetkal s nabídkou aperitivu, zřejmě polévka má za úkol vyprovokovat žaludek a vydráždit chuťové buňky, a tím znásobit touhu po další konzumaci. Dana mi to vysvětlit nedovedla a s chutí k miniporci polévky spořádala tři teplé houstičky namazané máslem a zapila kávou. K hlavnímu jídlu jsme si objednali přírodní pečené filé z výborné ryby, která se jmenovala “cood”. K tomu smažené hranolky a jak jinak, což k americkému hodování neodmyslitelně patří, než mísu salátů. Co jsme nedojedli, dostali jsme s sebou do “psího balíčku”.
Teprve po obědě jsem začal vnímat ty široké bulváry s budovami “drápajícími se do mraků”. Byly to vesměs stavební skvosty. Starší budovy měly fasády opatřené omítkou a bohatě zdobené různými ornamenty. Nově postavené mrakodrapy se předháněly v efektních úpravách celoplošného pokrytí fasád z různých barevných či zrcadlových skel, někdy s kombinací kovu. V nich se pak věrohodně zrcadlily protější domy, někdy i celé části ulice – to když budova byla postavena do mírného oblouku, a pak pohled na fasádu byl, jako by se člověk zakoukal do panoramatického objektivu. Bylo to jak několikanásobně zvětšené zrcadlové bludiště na pražském Petříně. Tímto porovnáním chci pouze čtenáři usnadnit představu o efektech, které vyvolávaly různě tvarované budovy s celozrcadlovým opláštěním. Jiná možná srovnání s Prahou a mnoha jinými evropskými městy zde nepřicházela v úvahu. Vše bylo typicky americké. Nenašel jsem nic, co by mi připomnělo domov.
V centru jsme objevili dvě historické budovy. Jedna byla kostel – a opět zavřený. Nepodařilo se mi po celou dobu pobytu navštívit alespoň jediný. Zřejmě byly otevřeny vždy jen při bohoslužbách, které se konaly pouze v neděli. Ani do toho výstavního kostelíku v New Glarus jsem v neděli nemohl vstoupit, neb jsem měl vždy službu s nejsilnějším polednem, kdy téměř všichni místní po mši odcházeli na sváteční oběd do restaurace. Druhá budova, která svým slohem velmi připomínala evropský styl z konce devatenáctého století, bylo místní divadlo.
“Nedej se mýlit, Honzo, názvem ,,Divadlo,,. Málokterý stát má v některém městě stálý divadelní soubor. V menších městech se tyto budovy přeměnily v kina, ve větších, jako zde, slouží pro různé účely. Všimni si toho moderního přístavku, který rozlohou převyšuje původní objekt… no a teď ti přeložím, co hlásá plakát na dveřích: Zajistěte si včas vstupenky na tenisové utkání USA – Itáli,… ano, správně, uhodl jsi. Bude se hrát v této budově. Tak jako v jiných městech, i zde bylo hlediště rozšířeno, aby pojalo co nejvíce diváků. A někde šli ještě dál a provedli rekonstrukci budovy v takovém rozsahu, že ji mohou využívat i k různým sportovním utkáním. Většinou divadla slouží k hostování různých divadelních souborů z USA nebo ze zahraničí a rovněž k různým koncertům. Přitom, pokud vím, Američané milují divadlo, rozumí hudbě a dokáží velmi citlivě posoudit kvalitu každého vystupujícího. Těch možností k takovémuto kulturnímu vzdělání mají bohužel málo. Za vším zde stojí byznys. A byznys – to jsou především obrovské prostory, do kterých se vejde co nejvíce lidí, kde se konají buď sportovní utkání, nebo, jak bude čtenář znát z televize, v mnoha případech probíhá levná zábava.”
Procházkou jsme pomalu směřovali k nákupnímu komplexu, který nám sympatická černoška z informačního centra doporučila. Předem jsme vyloučili návštěvu obrovského zábavního parku, kde se ve všední dny nyní v září (už po sezóně) nic neodehrává.
