Na kafíčku v Americe… (8)
„Balíček pro psa“
Uplynul týden mého pobytu a vše, s čím jsem se setkával a zde popisoval, začínalo obvykle slovíčky “první” nebo “poprvé”. Těch překvapivých setkání, kterým by příslušelo stejné označení, bylo v dalších dnech ještě dost a rád se k nim vrátím. Ale většina mých prvních zážitků a pocitů se postupně stávala samozřejmostí a všedními povinnostmi. Teď už jsem se pouze zdokonaloval, ať to bylo v kuchařském oboru, v jízdě autem, v angličtině, nebo se osamostatňoval v nákupech a v ovládání technického vybavení bytu mé sestry.
“Honzo, oblékni se a vyrazíme za nákupem. Potřebuji udělat větší nákup, asi na měsíc, abys měl z čeho vyvářet.”
Já bych sice raději lenošil na pohovce, ale protože naše cesta měla směřovat do nákupního centra v hlavním městě Wisconsinu, do Medisonu, nemohl jsem si nechat ujít tuto příležitost. Jednak to bylo blízko (necelých třicet minut autem) a pak mě hnala hlavně zvědavost vidět konečně “pořádné americké město”.
“Rád s tebou pojedu, mám dnes volno a lenošit mohu odpoledne.”
“Přesně tak, brácho. Nějaký oběd si dáme po cestě, a kdybychom jej nestíhali, můžeme i v Medisonu povečeřet.”
To bude, panečku, zážitek. Hlavní město a jeho celodenní prohlídka. Ano, Medison je hlavní město, strávili jsme tam skoro celý den. Byl to zážitek, ale ne podle mých původních představ. Už jak jsme vjížděli do předměstských čtvrtí, i když v dáli nad celou zástavbou vyčnívala kopule přesné kopie Bílého domu ve Washingtonu, bylo mi jasné, že nebude tím pravým mrakodrapovým městem.
“Máš pravdu, mají zde kopii Bílého domu a je sídlem vlády našeho státu Wisconsin. V jejím okolí vyrostlo několik budov, jejichž výška nepřesahuje deset pater – to proto, aby zůstal zachován architektonický pohled na město a kopule tohoto sídla byla viditelná i z dalekého okolí. V dalším pásmu jsou pak rodinné domky se zahrádkami, většinou staršího typu, které zde postupně přibývaly podle situace, jak byla tato země osídlována. To vše dnes tvoří vlastně centrum města. A s příchodem dalších obyvatel začala vyrůstat obchodní centra, kolem nichž se vytvářely takové satelity rodinné zástavby, které byly postupně propojovány čtyřproudovými silnicemi. U komunikací musely být postaveny čerpací stanice a kolem nich zákonitě různá občerstvení. K tomu přibyly zase nové domky, budovy s různým druhem služeb a celé komplexy podnikatelských center s velkým množstvím pracovních příležitostí. A tak se město rozrůstá mezi krásnými jezery stále do větší a větší šířky. Dnes už má něco málo přes jeden milion obyvatel.”
Stručně, ale myslím že výstižně, mě seznámila Dana s Medisonem.
“Kam zahýbáš? Vždyť Capitol je vlevo.”
“Neboj, bratře. Do centra se ještě podíváš, dnes jedeme nakupovat. A já nakupuji tam, kde dostanu vše bez velkého běhání a za relativně nízké ceny.”
Mezi tím, co se mi ve zpětném zrcátku vzdaloval střed města, projížděli jsme novými a novými čtvrtěmi, které si byly hrozně podobné. Vždy obrovské parkoviště, obestavěné prodejním komplexem, několik kancelářských budov, benzinová pumpa a několik desítek rodinných domků. Vše pak bylo propojené sítí šestiproudových komunikací s podjezdy, nadjezdy, světelnými křižovatkami, po kterých se, jako voda v řece, valily nekonečné řady automobilů. Výlet se skutečně, jak Dana předpokládala, protáhl do večerních hodin. Na oběd mě vzala do nějakého mexického občerstvení, svým stylem podobné Mc Donalds. Jeho jméno mi ani neutkvělo v paměti. Kdo by ochutnal, ani by se nedivil. Suchá tenká placička, podobná indickému chlebu, plněná masovou směsí se zeleninou.
“Prosím, už nikdy více. Zůstaňme věrni ,,mekáči…”
“Chtěla jsem ti jenom, Honzo, dát ochutnat jiný styl stravování, který má určitý okruh Američanů oblíbený.”
Měl jsem během svého pobytu možnost ještě mnohokráte ochutnat charakteristickou americkou kuchyni. Nalezl jsem v jejích pokrmech i mnoho dobrých jídel, jejichž recepty jsem si přivezl.
Doma je dnes zkouším na návštěvách, které k nám zavítají. Jejich přípravu jsem si nacvičil ještě v Americe, a i když potřebné suroviny jsou u nás už běžně dostupné, přesto mě ještě nikdo nepožádal o recept. Potvrdilo se mi opět to, co jsem slýchával. Pestrosti a rozmanitosti české kuchyně se nevyrovná žádná na světě – a že jsem měl možnost ochutnat mnoho jídel v různých státech Evropy. Dnes je u nás velká móda přebírat od západních států zdravou, pestrou a vyváženou stravu, která nepřidá na váze a jejíž složení má všechny složky, důležité pro správný chod našeho organismu. Já se však domnívám, že k obdobné, dávno již odzkoušené kuchyni našich babiček nám stále něco chybí. Ať už jsou to zdravotní rozbory, peníze na reklamu a strojní vybavení výrobcům, či více odvahy a zřejmě i trochu sebedůvěry. Překonáním těchto překážek bychom pak nejen sobě, ale snad celému světu mohli dokázat, že s čím dnes světoví výrobci přicházejí na trh, u nás se už dávno vařilo. Vše, co nám naše babičky dokázaly připravit, různé druhy úprav luštěnin, různých salátů, zeleniny, maximálně dvakrát až třikrát týdně masitá jídla (i když to bylo převážně z finančních důvodů), to všechno dnes se na světový trh uvádí jako super novinka zdravé výživy. Je otázka, jak jsou taková jídla opravdu zdravá, když v mnoha případech jsou výrobky chemicky ošetřené a mají “téměř nekonečnou záruční dobu”.
Nejsme “národ pojídačů knedlíků” – je to naše specifická a ve světě ojedinělá příloha k masitým pokrmům. V jiné úpravě však slouží jako široká nabídka bezmasých jídel či moučníků. Snad každý národ se vyznačuje nějakým lidovým jídlem či typickou přílohou. Jen tak namátkou uvádím: Německo – různé úpravy brambor, Itálie – špagety, Indie – placky, Japonsko – rýže, Kuba- směs rýže s fazolemi, USA – fazole… Ale nikdo, podle toho, co jsem načerpal z literatury nebo měl možnost se přesvědčit na vlastní oči, se nemůže pochlubit – snad kromě Francie – s tak rozmanitou a obsáhlou kuchyní. Jsem přesvědčen, že při dodržování zásad správné a zdravé výživy máme jednu z nejlepších kuchyní na světě. Jsem rád, že tyto mé představy se na našem trhu už začínají uplatňovat a že dokonce i zahraniční výrobci, kteří pochopili, že jsme národ gurmánů, se začínají předhánět v kvalitách k nám dovážených českých specialit – mám teď na mysli např. různé druhy sáčkových polévek a omáček.
Musel jsem trochu odbočit od svého vyprávění o USA, neb i na tomto vzdáleném kontinentě jsem měl možnost srovnávat a hlavně se mnohokráte přesvědčit, že naše kuchyň by zde slavila úspěch. V obchodním komplexu pod jednou střechou jsme strávili několik hodin. Zde sestra kromě měsíčního nákupu potravin pro tříčlennou rodinu, za nějž utratila pouze 116 dolarů, si u optika objednala dioptrické brýle, u cestovní kanceláře vyzvedla prospekty na příští dovolenou a vyřídila splátku na auto. Přestože jsem neměl možnost si dnes prohlédnout Medison, byla naše exkurze do obchoďáku docela zajímavá. I když některý potravinářský sortiment měl ve své nabídce více druhů v porovnání s námi, byl někdy atraktivněji balený a v přepočtu cenově podobný našim cenám, líbily se mi komentáře, kterými celou prohlídku Dana komentovala:
“Podívej, ceny kuřecích křidýlek už jsou vyšší, než kuřecí stehýnka…”
“Skoro jako u nás.”
“Jedna paprika za dolar, to je hrůza, ještě vloni byly za dolar tři. Tady máš celý regál s kávou. Co dóza, to jiný druh, jiná vůně, jiná chuť …” – a já jich napočítal padesát tři. “Do připravených sáčků si můžeš nasypat libovolné množství – vše za stejnou cenu.”
Vybrala pro mne asi tři druhy na “tureckou kávu” a pro sebe vzala vakuově balený půlkilový sáček nějakých “mletých kaštanů”. “A tady, celý regál je jenom máslo. Musíš si ale na obalu přečíst, o co se jedná. Tady je napsáno: UHNI, MÁSLO – to není máslo, to je margarin, zde zase NEMOHU UVĚŘIT, ŽE TOTO NENÍ MÁSLO – také margarin. Máslo máš tady, jenom v těchto pár druzích, ale bacha, zase čteš, které je slané a které normální. A zase je dražší než před měsícem. Je to tím, že je horko a krávy nechtějí dojit.”
Zase jako u nás. Na každé zvednutí cen se najde ten zdánlivě správný argument. Večer jsme trávili sami a já se mohl trénovat v přepínání televizních programů. Podařilo se mi naladit americký film, který u nás již proběhl před pěti lety. Co však bylo zajímavé, že jeho projekci, která u nás trvala i s reklamou sto minut, stačil jsem zde zhlédnout za devadesát minut a k tomu ještě s nevyčíslitelným množstvím reklam, které v délce asi jedné minuty přerušovaly děj pravidelně po tříminutovém promítání.
“To je tady normálka,” prohlásila sestra, “když jde něco atraktivního, je to sestříhané a nabouchané reklamou. Chceš-li vidět celý film, zajdeš si do kina.”
Po filmu běžel velmi zajímavý pořad. Sledoval jsem jej pravidelně pak každý týden v tuto hodinu. Záběry byly pořízené v reálu z televizních kamer, kterými jsou vybaveny policejní vozy. Mohl jsem jednou týdně sledovat “honičky” za různými gangstery, kteří prchali před zákonem v odcizených nákladních či osobních automobilech, v autobusech, na motorkách, a dokonce i v tanku. Zabrán do napínavých příběhů jsem téměř nepostřehl, že Dana odchází spát. Dnešní večer jsem zakončil vzpomínkami na domov tentokrát písemnou formou. Začal jsem své první dojmy, v podstatně kratším provedení než jak jsem s nimi dosud seznámil čtenáře, přenášet na dopisní papír.
Další den jsem se mohl až do odpoledních hodin, než jsem se vydal procházkou ke svému pracovišti, věnovat přípravě českých jídel. Kuchyň se stala mým královstvím. Sestra byla v práci a za zády mi
nestál žádný profesionál v kuchařském oboru. Mytí špinavého nádobí mi bylo odpuštěno, tak jako doma, a já mohl pustit svou fantazii z uzdy. Tondu pak večer čekal výběr ze tří chodů, včetně kynutých houskových knedlíků z hrubé mouky, i když je Dana dokázala vykouzlit klidně z hladké. Hrubá mouka je zde poměrně drahá a v amerických receptech jsem se s ní vůbec nesetkal. Za vykonanou práci mě pak večer čekala příjemná odměna. Nápad se zrodil v Tondově hlavě.
“Honzo, co bys řekl tomu, že bychom zašli na společnou večeři?” promlouval ještě s plnou pusou guláše, až mu lupalo za ušima.
“O.K., to beru. Já mám zítra dopoledne volno, Dana dělá až od devíti a ty, jak říkáš, ráno zrovna tolik do práce nemusíš pospíchat.”
“Vezmeme tě do restaurace, kam rádi chodíme na rybí speciality. Ale když budeš chtít, můžeš si dát ten pravý americký steak, po kterém už týden toužíš.”
A bylo rozhodnuto. Zanedlouho jsme seděli v autě, abychom se přesunuli do restaurace, vzdálené několik desítek metrů od domova. Byla to “lidovka”, slušně zařízená. Vstupní místnost byla jakousi čekárnou, odkud byl host po uvolnění míst v restaurační části odveden obsluhujícím k volnému stolu. Ale nesmíte si představovat čekárnu jako u zubaře, i když jistě mnoho pacientů by takovéto uvítání za dveřmi lékaře přivítalo. Byla to velká místnost, v jejímž středu ve tvaru písmene “U” byl veliký bar. Kolem dokola plně obsazeno a každý měl před sebou nějaký nápoj. Než jsem se pořádně rozhlédl, už se před námi uvolňovala místa.
“Pro mě pivo, Dana si dá martini a co ty, Honzo?”
“Prosím též pivo. Dík.” Nenašel jsem v té obrovské nabídce nápojů žádný známý. Rozhodl jsem se tedy, že budu-li kopírovat švagra, jistě se dočkám i té pravé americké whisky. Hned zaplatil a pak na pult pohodil jednodolarovku. To je zde také zvykem. Každá naservírovaná objednávka se u baru platí okamžitě a je slušností vždy ponechat malý tuzér. Nestačili jsme ani dopít a už si nás servírka odváděla k volnému stolu.
“Zkus si přelouskat jídelní lístek. My s Danou máme vybráno, jako vždy si dáme krevetky, k tomu pečenou bramboru a máslo.”
“Tady ten … biftek.” Bylo to jediné, čemu jsem v textu porozuměl.
“Chceš ho propečený, nebo středně, nebo syrový?”
Samozřejmě že jsem si přál pravý americký. Že bude úplně jiný, než jaký znám z domova, mě ani ve snu nenapadlo. První, co jsem měl možnost ochutnat, byla sklenice vody s ledem, která je každému hostu automaticky naservírována. Součástí prostření k jídlu je miska s máslem a s umělým tukem a většinou teplé houstičky. Ihned vám nabídnou nějaký nápoj. Pokud si přejete kávu, přinesou ji současně, a i když je vám účtován šálek, obdržíte celou termo-konvici nebo vám ji během jídla neustále dolévají. S tímto typem servisu jsem se setkal v každé restauraci, kterou jsem zde navštívil.
Pak přinesli večeři. Dnes, když svým známým pouštím natočené videozáznamy z mé cesty, nedaří se mi je přesvědčit, že to, co tak krásně vypadá na filmu jako americký biftek, nemělo s dobrým jídlem nic společného.
“Heleď, brácho, měl sis dát s námi krevetky. Teď na něj tak divně nekoukej a bašti, máš před sebou americký steak, středně propečený.”
No, byl to vlastně uříznutý kus, snad půlkilový, dorůžova upečené roštěnky. Téměř dokola byl lemovaný, asi na tloušťku palce, lojovým prstencem. Nebyl solený ani jinak okořeněný s malou oblohou a smaženými hranolky. Na barevném filmu je to pastva pro oči. Teplé houstičky s máslem a k tomu káva se smetanou – na tom jsem si nejvíce pochutnal a vůbec mi nevadilo, že káva byla cezená.
“Jestli chceš, můžeme tvoje jídlo odnést domů. Neboj, tady to nikoho šokovat nebude. V Americe jsou restaurace vybaveny obalovými miskami, do kterých každému hostovi, co nesní, rádi zbytek zabalí domů. Vžilo se to zde pod pojmem “balíček pro psa”. Když se budeš pozorně dívat, takovýchto služeb využívá hodně lidí, protože porce jsou v každé restauraci vždy obrovské.”
Sestra měla pravdu. Mnohokráte jsme si po návratech z výletů večer pochutnávali na nedojedených dobrých jídlech. Dnešní nepodařený steak byl opravdu výjimkou.
“Teď popojedeme na malý drink do baru do restaurace, kde pracuješ.”
Sotva jsem pootevřel vstupní dveře u recepce, dostavilo se takové příjemné zašimrání v zátylku. To když jsem slyšel kolem sebe sestru s mužem štěbetat češtinu a z restaurace zněla píseň “Červený šátečku …” Sním nebo bdím? Jsem opravdu tak daleko od domova?
Sedli jsme k baru a Tonda objednal americkou whisky. Když ale spustili “Škoda lásky”, to už se nedalo vydržet. Nabídl jsem sestře rámě a začali jsme se na parketu pěkně vytáčet – a pěkně po našem! Polku hráli řízně, ale figury, co předváděli tanečníci, měly k ní daleko. Jejich taneční kroky byly směsí klasického “šlapáku” a “westernového tance”, který jsem vídal v amerických kovbojkách. Během chvilky bylo kolem nás spousta místa a začali jsme se, jako za mladých let, tak trochu předvádět. Chvilku doprava, chvilku doleva, mezi to pár krokových variací a vše zakončeno piruetou. Parket jsme opouštěli s velkými ovacemi.
“Tak teď jsme jim to ukázali. Věř tomu, brácho, že to tu ještě neviděli. A všiml sis vůbec, že se seběhl celý personál hotelu i s Hansem a tleskali nám do rytmu?”
To jsem si opravdu nevšiml. Byl jsem tak zabrán do tance a možná víc jsem byl myšlenkami doma než zde, že jsem okolí nevnímal. Ten večer byl opravdu hezký, bohužel krátký. Zde tě z hospody vyhazovat nemusí. Hosté jsou natolik ukáznění, že kolem desáté se sami začnou vytrácet k domovu. A v jedenáct hodin už celé městečko spí. Mohu to zodpovědně tvrdit, neb kdykoliv jsem se vracel večer z práce domů, nebo jsme přijížděli v noci z nějakého výletu, ve všech domcích byla již tma. Na ulici nebylo živáčka, sem tam projelo auto, a kdyby Američané neměli zabudované klimatizace, museli by větrat okny. Pak by se snad z každého domku rozléhalo sborové chrápání.
Následující den odpoledne jsem odcházel do práce o něco dříve. Podařilo se mi konečně v tom každodenně nabitém programu dokončit dopis domů a cestou se zastavit na poště. První kontakt s poštmistrem, to byl jen zvídavý výraz v jeho tváři: odkud asi je tento cizinec, co se snaží o anglickou konverzaci ? S přibývajícím časem a pravidelným odesíláním korespondence domů se stal mým “styčným bodem” pro procvičování anglické konverzace. Byl jedním z mých příjemných přátel, který se o mém vztahu, jaký jsem k němu choval, nikdy nedozvěděl. Nebyla k tomu nikdy příležitost a nikdy jsme toho spolu moc nenapovídali. Oproti mnoha jiným, s kterými jsem častokrát přicházel do styku, měl tu výhodu, že od prvního setkání věděl moji přesnou adresu domova. Můj první dopis, když si dnes s odstupem času na něj vzpomínám, byl spíše profesionálním pohledem na restaurační provoz než popisem mých prvních zážitků z krajiny za “velkou louží”.
Pokračování příště…
Jan Kurka
