Jezevčík je nejlepší člověk, kterého znám! Je celkem velice snadné psu rozumět
a naučit se číst jeho myšlenky.
Pes se neumí přetvařovat, neumí klamat,
neumí lhát, protože neumí mluvit.
(Munthe)
Cesty osudu jsou někdy skutečně nevyzpytatelné. Doma jsme psa nikdy neměli a moje maminka se psů dokonce panicky bála. Psi to věděli a na ulici na ni každý aspoň jednou štěkl, i když ho obcházela na šíři celého chodníku. To, že jsem se ocitla ve psí redakci hned po maturitě byla shoda okolností. Rozmyslela jsem si totiž trochu na poslední chvíli, ale přece jenom ještě včas, studium medicíny, protože jsem uvážila, že na to nemám dostatek odvahy. A rozhodla jsem se studovat novinařinu, protože to bylo tak trochu v rodině. Maminka léta pracovala v Melantrichu a tatínek fotografoval sport, hlavně motorismus. A ten v té době spadal do působnosti Svazarmu, který obhospodařoval rovněž kynologii. Redakce Kynologie zrovna sháněla redakčního eléva. A já chtěla studovat novinařinu dálkově, protože jsem z té melantrišské předvýchovy věděla, že nejlepší je redakční praxe.
Mám na tu dobu velice hezké vzpomínky. Kynologové tehdy sice zrovna ve volných chvílích nestudovali Gutha Jarkovského, ale patřili v té době ke sportovcům typu trampského a bylo mezi nimi vždycky hezky. Nikdy jsem nepociťovala jako nevýhodu, že jsem nevyrůstala v pejskařské rodině. A dodnes si myslím, že určitý odstup může být pro časopis spíše výhodou.
Zpočátku z mé neznalosti vznikaly situace, kterých by se odborník nikdy nedopustil. Kupříkladu na jakési soutěži boxerů jsem při fotografování obran chodila opravdu velmi blízko k figurantovi a zápasícímu psovi – abych měla hezký detail zakousnutého rukávu. Teprve po skončení soutěže jsem se dozvěděla, že tedy klobouk dolů, to se ještě žádný fotograf neodvážil. Od té doby to nedělám. Snadno se mi tenkrát mohlo stát, že by mě takový rozparáděný boxer taky zadržel. Nebo jsem nakrmila sušenkami špičkově vycvičené psy Jarouška Hnízdila a teprve ze zlomyslného řehotu ostatních jsem pochopila, že něco bylo špatně. Tedy ne to, že jsem sušenky nabízela, ale že si je psi vzali. Tehdy ještě byla ve zkušebním řádu disciplína „odmítání potravy“. Podobných příhod jsem zažila skutečně nepočítaně.
Kynologové byli v naší republice vždycky špičkoví. Do psaní článků se však nikdy příliš nehrnuli. A tak mnoho materiálů vznikalo u nás doma v kuchyni. Protože i špičkoví kynologové měli svá civilní zaměstnání, přicházeli k nám večer a povídali mi do magnetofonu o svých zkušenostech a výcvikových metodách. Dnes je všechno trochu jinak. Kynologové, kteří své práci rozumějí, se jí většinou také živí a nechtějí prozrazovat svá „výrobní“ tajemství, anebo nechtějí nosit kůži na trh. Aby kolegové od konkurence řekli, že něco dělají špatně? To tak! Mimovolně se tedy už před lety stalo, že se mi spojilo zaměstnání se soukromým životem rodiny. A to je snad to nejhezčí. I když jsem silně protestovala proti bezostyšnému přesvědčení svého někdejšího šéfa, že přece když to dělám ráda, tak to není žádná práce.
Třešničkou na dortu pro mne bývaly rozhovory se známými lidmi, tzv. Hovory psí. Každý byl něčím jiný a je pravda, že všichni, se kterými jsem si kdy povídala, hovořili o svých psech hezky a dělalo jim to radost. Jsem ráda, že mi z té doby zůstali přátelé, se kterými se po letech velice ráda vidím a máme si co říci. Za všechny bych ráda vzpomněla na skutečně jedinečnou ženu, zpěvačku Juditu Čeřovskou. Vždy ji k nám doprovázel Ivan Smetáček a pochopitelně nesměl chybět báječný německý ovčák Argo, kterého si Judita pořídila z útulku. Je mi opravdu moc líto, že nám Judita Čeřovská už nezazpívá Akropolis, adieu! Judito, adieu!
„Lidské zdroje“ jsou skutečně nevyčerpatelné. Když si uvědomím, že dvaatřicet stran časopisu dělali tři redaktoři, grafička a šéfredaktor, je to až k nevíře. Jak přibývalo stránek snižoval se počet redaktorů. Možná podle hesla: technika nám ušetří práci. Nevím. Zatím mám čím dál tím silnější pocit, že nebýt počítačů „neztrácely“ by se již napsané články. Nebýt počítačů, nebyly by nečitelné diskety. Nebýt počítačů nebyly by fotografie v příliš nízkém rozlišení, a tudíž pro tisk nepoužitelné… Mám pokračovat? Někdo mne může nařknout ze staromilství, z neprogresivního myšlení, ze strachu z techniky. Ano. V den, kdy se má odevzdat číslo do tiskárny, mám skutečně z techniky obavy. Je totiž poťouchlá a Murphyho zákony navíc fungují stoprocentně. Na to vezměte jed! Na druhou stranu – před lety jsme byly první redakcí v tehdejším vydavatelství, která začala psát články do počítače a grafička Jiřinka Michalová byla jednou z prvních ve zlomu časopisu na počítači. Neocenitelným rádcem a pomocníkem nám tehdy byl pan inženýr Motyčka ze Sdružení Mac. Byl trpělivý, laskavý a ohleduplný. Spolupracoval hlavně s mou dcerou, která v roce jednadevadesát nastoupila do redakce (po revoluci už nebylo na závadu, aby v jedné redakci pracovali také rodinní příslušníci) a jako nejmladší měla k technice pochopitelně nejblíže – tedy čistě teoreticky – její výsledky v technických předmětech totiž nebyly ve škole příliš oslnivé. Ale v dětech se velmi často mýlíme, že…?
Moje dcera tvrdí, že práce v měsíčníku je nesrovnatelně časově náročnější než práce v deníku. Má vlastní zkušenost. V deníku jdete dopoledne na tiskovku, napíšete z ní zprávu a šmitec – poněkud zjednodušeně řečeno. V měsíčníku žijete stále dva měsíce napřed a kvůli spolehlivému zákonu schválnosti si nikdy neužijete Vánoce, protože tiskárenský harmonogram je zásadně postavený tak, abyste odevzdávali číslo hned začátkem roku. A zkusil si někdo z vás vydolovat z autorů materiál dopředu, jakože v předstihu? Vyloučená věc. „Budou přece Vánoce, napíšu to mezi svátky,“ dušuje se autor. Na Nový rok se mu omlouváte do telefonu, že přejete sice šťastné a veselé, ale že pro vás je zatím dosti nešťastný neb stále ještě nemáte slíbené pokračování seriálu. A seriál – jak známo – nelze jedno číslo vynechat. Jeden z našich letitých autorů nás chlácholí slovy: vy to přece vždycky nakonec stihnete. Samozřejmě že stihneme. Ale CNS máme dosti napnutou. Potom se jen těžko může někdo divit, že při návštěvě zubaře tvrdím, že mám všech dvaačtyřicet zubů vlastních! Lékař zpozorní a praví: „Ale to snad ne.“ „No to ano, to přece musím vědět!“ udiveně zírám na stomatologa a pochybuji o jeho vzdělání. Dvaačtyřicet?? Znejistím. „Aha – dvaačtyřicet zubů má pes, tak tedy dvaatřicet,“ zlehčím situaci a podotknu, že jsem přes psy. Profesionální deformace je strašná věc.
A že vám v mém povídání pořád schází pes vlastní? Jakože můj? Samozřejmě že máme doma psa, ale ne od samého začátku mé „psí“ kariéry. Pořídili jsme si ho, až když děti odrostly a mohly se už o něj postarat při našich častých služebních cestách. Vybrali jsme si jezevčíka. Podle mého soudu nejpsovštějšího z malých psů, s povahou, která vás vyzývá k souboji inteligencí a máte dost práce dokázat, kdo je tady pánem. Našeho první jezevčíka Cida ze Židovského hřbitova jsem cvičila podle zásad služebního výcviku, ačkoliv zkoušky skládal myslivecké. Ve své době byl určitě jediným služebním jezevčíkem u nás. I nábojnice vyhledával s lepším výsledkem než leckteří policejní psi. Určitě mi zkazil představu o složitosti výcviku, protože se všechno učil velice snadno a rád. Když odešel do psích lovišť, měla jsem strašný pocit, že už nikdy žádný další pes nebude jako on. Nebyl. I když jsme si dalšího jezevčíka – Endyho Aeskulap – opatřili, jak nejdříve to bylo možné a byl „z příbuzenstva“, aby si byli aspoň trochu podobní. Dnes máme doma absolutně jiného psa. Vyrostl do krásy, je šikovný, chytrý, ale trochu flink. Zato urputnost sama. Nikdy nepochopí, že by mi byla milejší trochu decentněji projevovaná náklonnost.
Zuzana Trankovská
Zuzana Trankovská po maturitě nastoupila do redakce časopisu Kynologie (časem přejmenovaném na Pes přítel člověka), vysokou školu studovala dálkově. Je to až k nevíře, ale celý život je věrná jedné redakci. Od roku 1983 vedla redakci a nezdá se, že by to bylo v neprospěch jedné ani druhé strany.
Prvního psa si její rodina pořídila až když byly děti odrostlé. Byl jím hladkosrstý standardní jezevčík Cid ze Židovského hřbitova. Po jeho smrti následoval rovněž jezevčík Endy Aeskulap. „Koupi psa se snažím lidem nejdříve spíše rozmluvit. Je to zodpovědnost, kterou si většina lidí nedovede předem ani představit. Moje zkušenost praví, že k jednomu psovi jsou potřeba alespoň tři lidé, aby bylo zajištěno, že se o něj vždycky někdo z rodiny postará. Musíte totiž počítat s tím, že budete muset jet na služební cestu, na dovolenou nebo že onemocníte. To vše musíte vzít v úvahu.“
* * *
Z knihy Václava Židka a Blanky Kubešové Kolja...to neznáte mého psa!
