Co nám přinášejí knihy
Docela určitě radost, požitek, nová poznání, ale bohužel musím přiznat, že nyní také starost. Proč ? Nezastavíme se totiž v nakupování dalších knih, takže stále přibývají a tady právě začíná ta starost, co nyní s nimi. Jsou takové knihy, kterých bychom se nevzdali, vracíme se k nim, ale co s těmi ostatními.Hlavně nám záleží na knihách českých. Bývali totiž přátelé, kteří měli stále o knihy zájem a rádi jsme jim je dávali. Mnozí z těchto přátel ale již s námi nejsou a ta naše mladší generace mnohdy již česky nečte, nebo vůbec knihy nečte, ani anglické. Pro ně je daleko příhodnější hledat zajímavé věci nejen na počítačích, ale na ještě snazších technických novinkách.
České kluby a spolky mají ještě knihovny, ale téměř ne již zájem o knihy další.
Nemohli bychom odhodit knihy do odpadu, protože odpad je to co není již k užitku. Tam rozhodně knihy nepatří. Mám o tom dokonce zlé sny. Proč ? Protože jsem nenapravitelná a další nové knihy mě nepřestávají lákat.
Před dosti lety, kdy bývaly v Sydney ještě pravidelně nedělní katolické mše, tenkrát katolický páter, který zde pečoval o českou komunitu, dostal a provedl úžasný nápad. Tam, kde po mši se všichni scházeli na kávu a dobroty, které připravili a nosili tam nejen pro sebe, ale pro všechny ostatní, umístil pěknou dřevěnou truhlu a do té jsme přinášeli knihy, které jsme měli již pročtené, ale také třeba i videa českých filmů. Každý si mohl vybrat co ho zajímalo a naopak zanechat něco dalšího pro ty ostatní zájemce. Prostě nic nepřišlo jak se říká nazmar, ale byla naopak další radost.
Něco podobného jsme potom opakovali u jedné velmi oblíbené krajanky. Žila již tehdy v příjemném „domově důchodců“ a navštěvovalo ji dosti přátel z krajanské komunity. Nosili jsme jí knihy a také filmy a aniž jsme z počátku tušili, také u ní docházelo k výměnám. Co přečetla nabídla přátelům a opět nic nebylo ztracené. Několik let ale již zde s námi není. Všem přátelům moc chybí , vzpomínáme na ní a doma nám všem stále knih přibývá.
Je to jen několik týdnů jedna česká přítelkyně mi přinesla ukázat knihu, kterou právě přečetla. Vůbec mně jí nechtěla dát, snad jenom půjčit ovšem s tím, že ji rozhodně vrátím. O tu knihu nechtěla přijít, ale věřila, že ji budu číst s takovým zájmem jako ona.
Jméno autora mi nebylo neznámé, ale nepamatovala jsem si, že bych kdy od něj něco četla. Když jsem konečně našla čas, hledala jsem kde se mohu něco o autorovi té knihy, o spisovateli Oto Filipovi dozvědět.
Otevřela jsem si „Slovník českých spisovatelů“, vydaný manželi Škvoreckými jejich nakladatelstvím v Kanadě v roce 1982. Věděla jsem ano, jméno toho spisovatele znám, ale ne, opravdu jsem od něj nic nečetla.
Ještě jsem se musela přesvědčit a z police jsem si podala „Česká literatura 1785 –1985“ Antonína Měšťana opět vydaná Sixty-Eight Publishers v Torontu v Kanadě v roce 1985.
Knihy z tohoto nakladatelství jsem nakupovala bez přestání, ale nechápu proč ne právě knihy Oty Filipa.
Totiž v roce 1976 vydali v Torontu Filipovo „Poskvrněné početí“ a potom v roce 1979 „ Valdštýn a Lukrecie“.
Všechny knihy Oty Filipa, které moje přítelkyně má dokonce s osobním věnováním spisovatele mně ochotně půjčila a já jsem je potom samozřejmě poctivě vrátila.
Nejdříve jsem otevřela první stránky románu „77 obrazů z ruského domu“.
Dávám přednost literatuře faktu, životopisům a ne právě románům. Tento román mě nezaujal , ale doslova zajal.
Potom následovala další díla tohoto spisovatele „Cesta ke hřbitovu“, „Tři škaredé středy“,“Valdštejn a Lukrecie“ a to byla zatím ta poslední.
Nerada říkám nikdy a tak je stále možnost, že moje sestra v Praze nějaké knihy Oty Filipa objeví a v tom případě se místo na polici naprosto jistě najde. Knihy tohoto spisovatele jsou mojí drogou.
