Když jsem měl v prosinci roku 1983 podepsat v Kolíně nad Rýnem pracovní smlouvu s panem Hansem Schirmerem, netušil jsem vůbec, že bude můj životní osud s tímto mimořádným člověkem na více jak dvacet let dost úzce propojen a svázán.
Svoji kariéru začal začátkem 30.let minulého století v dobách velké nezaměstnanosti. Každý, kdo si na tuto dobu vzpomene, ví, jak strašně byla těžká. V bonnské továrně na vlajky vstoupil Hans Schirmer do učení. Absolvoval s úspěchem solidní, i když těžkou obchodní výuku, na níž později založil svoji kariéru. Po vyučení pracoval několik let v tkalcovně v Sulz am Neckar v Černém lese. Později odešel do Berlína, kde dostal ve věku 25 let v jedné technické kanceláři místo prokuristy, a tam pracoval až do války. Na podzim 1944 byl Hans přece jen odveden k armádě. Po konci války se vrátil do zničeného Berlína, kde našel svůj byt vyhořelý. Spolu se svojí matkou odešel do Schwerinu, který byl už tenkrát v ruské okupační zóně.
Osud ho spojil se sochařem Petrem Ludwigem. Oba muži se odvážili v Kölnu-Junkersdorfu založit společný podnik: Sochař Ludwig vytvářel modely, které byly rozmnoženy, a obchodník Schirmer se je snažil prodat.
Tento, počátkem dosti podivný, podnik se zdárně vyvíjel především díky podnikatelskému duchu a neúnavné práci Hanse Schirmera. Ale podnikatelské začátky byly velmi těžké. Odvaha a tvrdošíjnost obou pánů se však dokázala vyrovnat se všemi chybami a překážkami. A měli štěstí jak při podnikání, tak i v soukromém životě. Oba našli partnerky pro život, které byly ochotné jim v podnikání pomáhat.
V roce 1948 přihlásili u obchodní komory jejich novou firmu pod jménem Achatit.
Od samého počátku práce v dílnách byl pro výrobu skulptur používán nejlepší přírodní kámen, jemně mletý a s přísadou různých pojidel. Tato perfektně připravená masa byla dále ručně lita do forem po starém způsobu. Výrobky byly následovně retušovány a po přesně stanoveném a kontrolovaném procesu sušení broušeny - a později vymalován příslušný povrch, který vdechnul figurám život.
Během prvních let byl povrch všech nástěnných masek zpracováván pomocí kamene achatit, který je mimo jiné také používán při pozlacování s plátkovým zlatem: Každá část povrchu jednotlivého objektu je ručně leštěna tlakem za použití achátu tak dlouho, až je docílen žádaný lesk povrchu.
A tento achát, tento nástroj, dal nejen jedné kolekci, ale i celému podniku své jméno – ACHATIT.
Tchán Hanse Schirmera financoval první výstavy na veletrzích v Kolíně nad Rýnem, Frankfurtu nad Mohanem a v Hannoveru. Tato prezentace ale zůstala bez úspěchu, zákazníci se nehlásili. Teprve začátkem 50. let přišly první zakázky ze zahraničí. Zákazníci se začali zajímat o nové modely, kterými byly masky proslulých hvězd, nebo uzávěry lahví s karikaturami známých politiků a filmových hvězd. První kupci byli ze Švédska a z USA. A brzo nato našli i němečtí obchodníci odvahu nakupovat krásné věci, kterých se lidé museli dlouho zříkat.
Firma tedy začala prosperovat a mohla přijmout první zaměstnance. Obchody se slibně rozvíjely díky neúnavné práci a kreativitě Hanse Schirmera. Ten začal hledat nové trhy a v roce 1961už importoval dárkové, upomínkové a umělecké výrobky ze Španělska a Itálie, a později z mnoha dalších zemí celého světa.
Firma se dále slibně rozvíjela a výrobní prostory v domku, přes všechny přestavby a nástavby, přestaly stačit. V sousedství byla nepoužívaná opuštěná hospodářská stavení, kterou pan Schirmer začal využívat jako dílnu. Slévárna byla v bývalé stáji pro koně, brusírna v kravském chlévě, výrobky se sušily na sýpce a končily v prasečím chlévě, kde také byly pomalovány. Všechno bylo primitivní a provizorní. Jako první musela být každé ráno uvedena do provozu velká kamna, na záchod se chodilo ven na latrínu.
Přesto tam panovala dobrá nálada. Při práci se hodně zpívalo – lidové písně i šlágry. O přestávce se všichni – muži i ženy – shromáždili okolo teplých kamen, jedli vlastní přinesené jídlo z ešusů a byli spokojeni.
Achatit začal být známý. Nákupčí z celého světa navštěvovali jeho firemní stánek na výstavách a výrobky – uzávěry lahví, ženské akty, masky Madony a jiné – se exportovaly do více než 50 zemí světa. Dynamika německého poválečného hospodářského zázraku zachytila i firmu Achatit, která rychle expandovala.
Stávající výrobní prostory byly stále nedostačující, a proto byly vybudovány v roce 1957 nové výrobní prostory s umývárnami, sprchami a toaletami, olejovým ústředním topením a velikými okny. Ale ani to nestačilo, pořád se muselo nastavovat a přistavovat.
V roce 1993 se celá firma přestěhovala do jiné čtvrti Kolína, kde se zabydlela v městské části Lövenich v nových budovách s velikými sklady a kancelářemi, které pak převážně sloužily exportu i importu dárkových a uměleckých předmětů po celém světě.
A jaké bylo tajemství úspěchu Hanse Schirmera? Jeho vychoval osud. Za ta těžká léta učení v mládí si zvykl převzít povinnosti a zodpovědnost.
A především byl rozeným podnikatelem, plným energie, hleděl odvážně do budoucnosti a nebál se rizika. On sám se choval jako první služebník firmy a nikdy nehleděl na hodiny. Sedával dlouho do noci u svého psacího stolu a vyřizoval to, na co mu během dne nezbyl čas. Byl pečlivý a spořivý. Neváhal pozdě v noci vyskočit z postele a jít zhasnout světlo ve skladu, které někdo nechal svítit. Spořivost a skromnost byla znakem jeho generace a jednou z příčin jeho úspěchu, která ho provázela jak v soukromém životě, tak i při řízení firmy. Stále hledal jednoduchá a rychlá řešení problémů. Tyto vlastnosti z něj dělaly netrpělivého šéfa, který od zaměstnanců požadoval maximální výkon a přesnou práci. Stále, ač nechtěl, nacházel chyby – ve skladě, při administraci, v balírně.
Určitě nebyl pro každého ideálním nadřízeným, ale dokázal svoje spolupracovníky motivovat, takže oni díky kvetoucí firmě nakonec získávali. Řídil se zásadou, že úspěch podniku je založen především na kvalitě práce zaměstnanců, kteří se ze všech sil zasazují o úspěch firmy.
Jaký byl Hans Schirmer jako člověk? I když byl netrpělivý a trochu vznětlivý, přesto měl hodně porozumění pro svoje zaměstnance. Byl kdykoliv ochoten pomoci v nouzi. Na jeho spontánní srdečné nabídky k pomoci mnoho lidí ještě dnes vzpomíná. A zrovna tak se vzpomíná na veselé oslavy “u Schirmerů” – zahradní slavnosti, jubilea, oslavy vánoc, firemní výlety. I takovéto podniky dokázal pan Schirmer výtečně organizovat.
Nikdy nezapomenu na jeho vyprávění, jak si jeho přátelé jednou přivezli z dovolené v Nairobi překrásně zhotovené černošské masky v barvě tmavého lesklého mahagonu. Masky se jim líbily tak, že se museli pochlubit panu Schirmerovi a tím mu ukázat, jak šikovní jsou černoši v Africe. Samozřejmě si neodpustili poznámku, že by se mohl od těch „černých“ lecčemus přiučit.
On se jen potutelně pousmál, vzal masku do ruky, potěžkal jí, otočil na zadní stranu a s úsměvem jí vrátil šťastným majitelům, aby se podívali, kde ty umělecké skvosty byly vyrobeny. Ti pak ke svému úžasu spatřili maliličkou nálepku s deštníkem, který byl ve znaku firmy Schirmer.
Hans Schirmer byl, přes svoji velkou dobrotu v srdci, člověkem výbušné povahy, a jeho žena Hanelisa byla ta, která vždy dokázala svou moudrou diplomacií mnohé urovnat a na obou stranách případný spor „vyžehlit“.
Jestliže se dopustil nějaké chyby, nedokázal ji hned přiznat, ale třeba už druhý den se choval úplně jinak, velmi přátelsky a beze slov přinesl malý dáreček, kterým dal najevo, že provedl něco, co se nemělo stát, a teď ho to mrzí.
Paní Hanneliesa mu byla po celý jeho život věrnou družkou, kterou Hans Schirmer miloval a mohl se na ni ve všem spolehnout. Byla pro něj velkou oporou nejenom v privátním životě, ale i ve výrobě, kdy jako citlivá malířka dokázala vdechnout "narozeným" figurkám dobře vybranými barvami život. Její povahové vlastnosti byly hodně podobné, jako u jejího muže - skromnost a štědrost na prvním místě, měla a má dosud ráda snad všechny lidi, zvláště pak děti, kterými je obšťastňována celý svůj život. Jejich hodnoty se nacházely ve zcela jiných sférách, jako byla láska k rodině, ke kráse, umění a pomoci slabým, či nějakým způsobem postiženým lidem – to vše hrálo v jejich životě důležitou roli.
Když jsem měl v prosinci roku 1983 podepsat v Kolíně nad Rýnem pracovní smlouvu s panem Hansem Schirmerem, netušil jsem vůbec, že bude můj životní osud s tímto mimořádným člověkem na více jak dvacet let dost úzce propojen a svázán.
