Potupa
Skromně konstatuji, že nejsem žadný ješita. Tím chci říci, že neunavuji při každé příležitosti neznámé lidi, aby mě vyfotili. Dokonce nefotím sám sebe pózujícího před různými monumenty, abych se potom mohl obdivovat na Facebooku. To nechám na jiných, v tomto případě povolanějších lidech, kterých znám hodně. Tito pošetilci v pochybné představě, že jsou, nehledě na věk, úžasně přitažliví, si zřejmě umanuli, že musí svojí zevnější krásu dát napospas zrakům tisíce lidí jim známých i zcela neznámých, kteří zrovna tak maří čas přispíváním či čtením nesmyslů na stránkách tohoto internetového zázraku.
Já posouzení, jestli jsem doposud přitažlivý, ve své neobyčejné skromnosti ponechám na druhých. Osobně si myslím, že se na mně krutě podepsal věk. V tomto případě mám zřejmě pravdu, protože při každé příležitosti moje přímá a pravdomluvná žena Máňa, hlavně když to nečekám, prohlašuje, že jsem již dávno ztratil svojí krásu, kterou jsem ji v mládí okouzlil. Když se jdu přesvědčit a letmo na sebe mrknu do zrcadla, musím se studem souhlasit, že má bohužel Máňa pravdu.
Zlatou hřívu mně čas nahradil prořídlými vlasy a lesknoucí se pleškou, masitá dvojí brada dominuje vráskami rozbrázděnému obličeji. Kde ještě jakž-takž vynikám, jsou uši. Ty se totiž mužům ve stáří promění v dužnaté, obrovské plachty, ze kterých ční chlupy. Mně naštěstí zůstala taková stále malá, aristokratická ušiska. Nejsem ovšem bláhový, abych si neuvědomil, že změna je za rohem.
Pohled na zbytek těla je něco, co mě dohání k hrůznému přesvědčení, že už nemám u krasavic šanci. Že mám prostě odzvoněno! Pohled do zrcadla na obrovský teřich, jak mému břichu laškovně říká Máňa, mě dokonce přesvědčí, že už na sebe nenalákam, a ať se snažím sebevíce, do svých sítí neulovím ani bezzubou, vetchou stařenku. Ano, moje tenké nožičky jsou pořád ještě od celoživotního ježdění na kole sice pokryté svaly, ale jak se člověk časem scvrkává, tak na oholených nohou kůže vlaje jako prapor. Jediné, co mne ještě dodnes nepotkalo, jsou křečové žíly. Když mně chce Máňa někdy udělat obzvláštní radost, tak s kapkou závisti v hlase utrousí poznámku, že by moje nohy chtěla mít. To mě přivedlo k nápadu, že když se pořádně namažu vonnými mastmi, které kůži regenerují, mohl bych si dát nohy z různých úhlů vyfotit a na Facebooku udělat anketu, kde by čtenáři museli hádat, čí nohy to jsou. Samozřejmě, že mě nikterak neudivilo, že Máňa na můj nápad nalila studenou vodu a doporučila mně, že bych, místo myšlení na blbosti, měl přestat pít pivo, jíst uzenky a místo toho se věnovat polykání více kilometrů na kole.
Žena Máňa má, jako ostatně pokaždé, pravdu. Hlavně co se týká cyklistiky. I když jsem výrazně skromný člověk, přece jenom si říkám, že v italském, úžasně barevném cyklistickém drésu a téměř nemravně přiléhavých kalhotkách, nevypadám úplně k zahození. Zvláště když zatáhnu břicho a nebudu se při šlapání do něj kopat koleny. Věřím, že když si dopředu do kalhotek nacpu smotané ponožky, tak bych přece jenom měl třeba šanci oblouznit nějakou zrovna tak v cyklistickém (ovšem bez ponožek) oděnou dámu. To, že mám nádherné a velice drahé kolo, by jistě také přispělo k mému možnému úspěchu. K tomuto účelu mám již dávno vymyšlenou mazanou fintu.
Na cyklistické stezce vypustím z duše vzduch a u prázdného kola bezradně čekám na pomoc. Ta dříve nebo později příjde, protože cyklisté si navzájem pomáhají. Otázku upoceného dědka, jestli nepotřebuji nějakou pomoc, samozřejmě slušně odmítnu. Naopak, zastaví-li cyklistka, pomoc ochotně přijmu a pak už je téměr ruka v rukávě. Nejdříve je oslněna mým úžasným kolem, a když jí spadne zrak na moje, olejem se blyštící, oholené a opálené nohy, tak zjihne. Když si ovšem všimne na správném místě vycpaných kalhotek, zrychlí se jí dech a z hrdla se jí vydere tenounký vzdech podobný tomu, co dovedou tak krásně udělat porno herečky, když předstírají rozkoš z milování. O tom se samozřejmě nikdy nezmíním Máňe, protože by o mě přerazila vařečku!
Tuto geniální strategii jsem použil při nedávné vyjížďce. Skutečně zapracovala. Dáma, pro mě přiměřeného věku, s obdivuhodně útlou zadnicí (bohužel cyklistky v lycrových kalhotkách mají pozadí vesměs hrůzně obrovitá) zastavila, dali jsme přátelskou řeč, nafoukli jsme splasklou pneumatiku a ona mne vyzvala, abychom pokračovali v jízdě spolu. Nemusím říkat, že se mně vzrušením rozbušilo srdíčko, protože jsem tento návrh bral jako přirozenou předehru. Nešlo přece jenom o žádnou ochechuli, která by se vrhla do náruče prvnímu obstarožnímu páprdovi s prázdnou duší!
S návrhem jsem bez mrknutí souhlasil. Cyklistka rozšafně seděla na pohodlném, odpérovaném sedle super těžkého cestovního kola s blatníky, světly a postraními brašnami. Jako gentleman jsem jel vepředu, abych dámě rozrážel vítr a teprve když se cesta rozšířila, jeli jsme vedle sebe. Podotkla, že moje kolo musí snad jezdit samo, když je tak lehoučké. Na to jsem jí sebevědomě vysvětlil, že člověk musí mít předně silné plíce, nohy a srdce, aby mohl jet jako s větrem o závod. Přitom jsem zluboka vydechnul a v pedálech napnul svaly, aby viděla, o čem je řeč.
Cyklistce se pusa nezastavila, přestože se opřela do pedálů a znatelně zvýšila rychlost. To mě překvapilo, protože mně pozvolna docházel dech. Netrvalo dlouho a moje konverzace se omezila na dýchavičné, jednoslabičné odpovědi. Dáma se hihňala, jakoby z legrace se zvedla ze sedla a roztočila to tak, že se mně před očima dělaly krvavé mžitky a začaly mně brnět prsty u rukou, což je neklamný jev přicházejícího infarktu. To však nebylo nic oproti tomu, co nastalo v prvním táhlem kopci! Dáma mě rozpustile pobídla, abychom jeli z celého úsilí, že si dáme závody, kdo bude na vršku první. Zasmála se téměr jako mladá holka a pak to rozjela! Chvíli, ale jenom prakticky zlomek vteřiny, jsem funíc skloněn nad řidítky, visel za jejím zadním kolem, které se mně k mému zděšení začalo neúprosně vzdalovat. Netrvalo dlouho a cykloturistka mně, ostřílenému starému závodníkovi, zmizela na obzoru. Hanbou by se jeden krve ve mně nedořezal!
Potvora cyklistka na mě ani na vrcholku kopce nepočkala. Zřejmě dospěla k závěru, že nejsem hoden její náruče. Když jsem takhle hanebně odpadl v kopci, bůhví co by se stalo později. A měla ženská pravdu! Uříznul bych si určitě pěknou ostudu a kdo ví, třeba bych, kdyby tedy čirou náhodou k něčemu došlo, vyčerpáním zhebnul! Nebyl bych první ani poslední.
Tím pádem jsem zůstal věrný ženě Máně a byl jsem tomu rád. Představa, že by o mě přerazila vařečku a neměla by mně pak čím míchat guláš, mě naplnila hrůzou.
Je nabíledni, že než se potupně honit za ženskýma na kole, je přece jenom lehčí se navléknout do prskatého cyklistického munduru, zastrčit břicho, požádat někoho neznámého, aby vás laskavě s kolem vyfotil a pak tu fotku hodit s příslušným textem plným krásných frází na Facebook. Na něm si lidé tolik vymýšlí, že bych snad opravdu nějakou babku do svých sítí nachytal. Jen by se mnou nesměla jet na kole…
Ivan Kolařík
* * *
