Jaroslavovy kulinářské vynálezy

Jaroslav je kreativec. Chtělo by napsat to slovo velkými písmeny, protože on se nezatěžuje žádnými obvyklými, danými postupy v jakékoli činnosti. V jeho profesi je to jistě klad, to však nemohu posoudit. Já, praktický přízemní jedinec, mohu míru jeho tvořivosti posuzovat pouze v tak obyčejných věcech, jako jsou pracovní postupy v domácnosti, ponejvíce v kuchyni.

On totiž – jako mnoho gurmánů a Rytířů Řádu Dobrého Jídla – rád vaří. Kuchařskou knihu otevírá pouze v krajním případě, obvykle tehdy, když se rozhodne uvařit nějakou krajovou specialitu. Jinak tvoří.

V počátcích našeho soužití dokonce i pekl. Chtěl mne pohostit a zadělal na kynuté těsto, z něhož upekl pečivo jeho rodného kraje tzv. karásky. Jsou to slané pletýnky hojně posypané mákem. S tímto pečivem měl velký úspěch doma i v rodině. Moc rád vzpomíná na chvíli, kdy jeho vnučka Barunka, tehdy ještě malá holčička, ulamovala kousky a rozdávala je svým kamarádkám se slovy: „Vemte si, je to dobré, to pekl můj dědeček!“

V době prvního nadšení ze společného života jsem ochutnala mnoho pro mne nových jídel. Vyrostla jsem totiž na dietní stravě. Během války ve městě opravdu nebylo všeho dost, u nás taky nikdy nebylo mnoho peněz a maminka nucená šetřit, měla ještě občasné potíže se žaludkem a žlučníkem. Bylo mi tedy vštěpováno, že smetany netřeba, omáčku lze stejně dobře zadělat mlékem, bůček, sádlo a špek je fuj, veškeré koření kromě kmínu a papriky (ovšem pouze sladké) škodí, máslem stačí jenom polechtat dírky krajíce, kachna i husa ukládají přímo o život. Což o to, mně se to v životě hodilo, ztloustnout jsem kvůli profesi nesměla.

Teď jsem se však ocitla v rodině, kde je všechno jinak. Sádlo je trvalý host chladničky, bůček je nezbytnost k pečení jakéhokoliv masa, soli není nikdy dost a koření se používá velmi velkoryse.

Jedno z prvních takto užívaných koření v rodině byla v té době oblíbená a dovážená čubrica a adžika. Rodina jezdila dlouhá léta každé prázdniny do Bulharska, byli na tyto chutě zvyklí.

Jaroslav vařil, pekl, dusil, plněné papriky, plněná rajčata, džuveč i lečo hojně zasypával čubricou, často připravoval bůčky, sleziny, játra i ledvinky, škrabal mozečky a dělal jiné mastné dobroty, až jsem se jednoho dne společně s často zvanými Jirkou a Eliškou vzbouřila a začala prosazovat i správnými ingrediencemi vylepšená jídla naší rodiny.

Dnes už dávno vařím já, ale lecčemu jsem se přiučila. Naučila jsem se dělat typická česká jídla jako vepřo-knedlo-zelo, různé houskové i bramborové knedlíky, dršťkovou, bramborovou i fazolovou polévku, která rodině chutná, ač nepoužívám vývar z uzeného masa, umím škubánky, peču české povidlové i makové buchty, koláče i štrúdly, jenom piškotové těsto mi vzdoruje. Ač jsem kdysi pekávala dobré piškotové bublaniny, dnes vyrábím gumové placky, které ani slepice nežerou. Naše dvoučlenná domácnost obsahuje tedy dva plnohodnotné kuchaře, jenom nesmíme být v kuchyni spolu, protože koncepce se diametrálně od sebe liší.

Já – celý život pociťující nedostatek času – se rozhoduji rychle, mám ráda jednoduchá jídla nevyžadující dlouhou a složitou přípravu, kdežto můj muž je, jak jsem už napsala – kreativec. Nejenom to, že pro dobré jídlo je ochotný utratit mnoho času, že má rád jakákoliv vylepšení a obměny, ale miluje všechno, co lze pozřít, a ke všemu má štědrou ruku a přesvědčení, že čím víc různých pochutin jídlo obsahuje, tím je lepší.

Jeho sekaná je proslulá svou chutí, ale v době, kdy je stravovací trend nastaven k co nejmenšímu množství kalorií, je lepší nevědět, co všechno to libě vonící, lehce přesolené něco vlastně obsahuje. Taktéž je i s pečeným bramborákem, zvaným strouhanec neboli bác. Stokrát jsem se zařekla, že to už ani neochutnám, stokrát se mi převrací žaludek, když vidím, kolik sádla a bůčku, do tohoto „jednoduchého bramboráku“ nasází, přesto té vůni, vzhledu i chuti odolat nelze.

Jako měl Picasso svá růžová, modrá období, tak i Jaroslav. Měl období čubrice, slezinek a jiných vnitřností, pak přišlo období zabijaček.

Koupili jsme novou lednici, která má větší mrazák. Už není třeba omezovat se v rozletu, tam se vejde i půl prasete!

I domluvil se někde s někým, a v příslušný den (samozřejmě v zimě) jsme odjeli někam směrem na severovýchod. Tam na nás čekala – viděno mýma očima – příšerná hrouda masa, která se stěží vešla do našeho prádelního koše, nemluvě o nádobách na vnitřnosti, půlhlavu, a různé jiné součásti prasečího těla. Krev jsme s díky odmítli.

„A kdo vám to zpracuje?“ zeptal se dodavatel.

„Já si s tím poradím“, pravil můj optimista. Zaplatil, nastartoval a jeli jsme.

Cestou se mu to trochu rozleželo. Přijeli jsme domů on zvedl telefon a zavolal do „naší“ vesnice. Pohovořil s přítelem Pepíkem a výsledkem bylo, že jsme znovu naložili náklad do auta a vydali se směrem na jihozápad. Sněhu bylo dost, i nějaká ledovice se našla. Z té doby pochází název jednoho stoupání, které nijak nebezpečně nevypadá, v létě už vůbec ne, ale tenkrát jsme ho s tou zátěží málem nevyjeli. Říkáme mu prasečí vršek a vždycky se nám připomene.

Pepík domluvil řezníka z vedlejší vsi, dal nám – lépe řečeno jeho žena nám dala k dispozici svou domácnost, hrnce, kastróly, sporák i vál, na kterém se v koupelně na vaně odehrála nejdůležitější činnost. Výroba jitrniček i jelítek. V kuchyni se smažily škvarky, porcovalo maso, vyráběly tlačenky a mezitím pobíhal přešťastný Jaroslav v blahé předtuše krásně naplněného mrazáku.

No a když je něčeho hodně, tak se to musí „zdělat“ což je synonymum pro povinnost jíst, jíst a jíst uvařené „aby se to nezkazilo“ – a to je náš věčný neutuchající problém a rozpor. Dnes už – to musím přiznat – přece jenom v menší míře. Jaroslav po několikaletém opakovaném „zdělávání“ oslyšel můj protestní hlas a my jsme přešli na zásoby králíků, kůzlečího a jehněčího masa, toho je najednou přece jenom míň. Rozhodnutí padlo poté, co nám přítel Pepík, už v našem kraji, vybral pěkné malé nesádelnaté prasátko (jak jsme si přáli), které mělo 130 kg.

Než jsme se však přiblížili k zdravějšímu konzumu, nastalo mezidobí tvarohu. U přátel jsme se přesvědčili, že slané koláče které obsahují nejen maso, ale i tvaroh, jsou dobře jedlé a chutné. Zkusili jsme to také. Jenomže u nás nelze dát něčeho někam trochu, přiměřeně. Záhy se ocital tvaroh v sekané, v kapustových karbanátkách, v náplni paprik (teď už bez čubrice), jednoduše do každého mletého masa spousta tvarohu. Náhle bylo mnoho jídel z Jaroslavovy dílny nakyslých – až trochu moc.

Jaroslav si nic nedělá z pravidel a prověřených poučení, on je prostě vynalézavý. To, že
- cokoliv ke smažení se dává až do rozpáleného tuku,
- zeleninu vkládáme do vařící vody, luštěniny naopak do vody studené,
- zelenina hodiny čekající ve studené vodě na zpracování, se zbytečně louhuje,
- vajíčko natvrdo se vaří alespoň deset minut,
- prošlé droždí obvykle nenakyne,
- sýr, který zplesnivěl, nazelenalý salám by se už neměl jíst,
jsou pravidla, která přehlíží.

Jednoho dne se nabídl, že mi uvaří vajíčko.
„Jak ho chceš?“
„Na hniličko“, požádala jsem. Můj tvůrce přistoupil k činu kreativně. Uvařil vajíčko na měkko, opatrně a pečlivě ho celé oloupal a položil mi ho na talířek. Vajíčko se tam rozkošnicky, měkce rozvalilo jak povaleč na gauči. Naklonila jsem se, chvíli pozorovala ten neobvyklý tvar, a přemítala, jakým způsobem (protože o rozkrojení nemohla být řeč) by ho bylo možné dopravit do místa určení. Nakonec jsem se o ten ekvilibristický výkon pokusila.

Přitom jsem zjistila, že když je tento polotekutý předmět jemně a citlivě uchopen, a pokud je člověk dost hbitý a uhlídá tekutou část, lze ho na jeden hlt i sníst. Lucie Bílá by takový problém, jako já, neměla, ale v žádném případě nelze tento způsob přípravy a přepravy doporučit.

Vyvstane náhlá potřeba strouhanky. Jaroslav vezme housku, dá ji do mikrovlnky. Jelikož je to muž velkorysý, přistoupí takto i k odhadu času potřebného k jejímu vysušení. Nakročí k požáru a zasmradí spáleninou byt.

Musím přiznat, že už ho v jeho oblíbené činnosti – vaření – mnohdy brzdím. Má to několik důvodů, ale ten nejvíce „sofistikovaný“ je ten, že uklidit kuchyň po jeho rozletech, není zrovna jednoduché. Jsem holt praktický a pohodlný tvor.

Elena Paclová

* * *
Fotokoláže © Olga Janíčková

Zobrazit všechny články autorky