Tulipánová historie
Už zas je čas, kdy je budeme v zahradě sázet, pěkně hluboko, aby jim mráz neublížil. Tulipánové cibulky všemožných druhů. Až na jaře vyrazí ze země a později rozkvetou, bude jeden krásnější než druhý. Jak každý ví, především tulipány jsou jedním ze symbolů Nizozemí, vedle sýrů; větrných mlýnů a dřeváků. Jak se ale tím symbolem vůbec staly, to ví přesně málokdo.
S největší pravděpodobností je původním domovem tulipánů Irán, tedy bývalá Persie, kde rostly a rostou dodnes docela divoce. Odtud se rozšířily do Turecka, tehdy zvaného Ottomanská říše, kde se staly oblíbenou květinou, především na sultánově dvoře. Tehdy tam byl v hlavním městě Konstantinopoli jako velvyslanec říše Rakouskouherské činný pán s krásným jménem Ogier Ghislein de Busbecq (1526-1609). Ten odtud pilně posílal svému císaři Ferdinandovi I. , též různé kuriozity a také rostliny. A on to byl, kdo poslal do Vídně první tulipánovou cibuli, přestože turecký sultán vývoz cibulek přísně zakazoval a zákaz přísně kontroloval. V Nizozemí potom začalo skutečné pěstování tulipánů v roce 1594 v Leidenu, v botanické zahradě „Hortus Botanicus“, kdy zasadil první cibuli sám francouzský universitní profesor a botanik Charles de l´Ecluse - Carolus Clusius, přítel zmíněného Ogiera. Bylo to v době kdy se v Holandsku téměř všem dobře dařilo, začínalo tak zvané Gouden Eeuw, zlaté století. V 17. století prožívalo Holandsko nebývalý rozkvět, přestože bylo v tak zvané „Osmdesátileté válce“ (1568-1648) obsazeno Španěly.
Je to dost paradoxní: Toto obsazení totiž způsobilo, že se Amsterodam stal pro svou výhodnou polohu centrem mezinárodního obchodu. Mimo obchod vzkvétala i řemesla, zejména rybářství. Nebyli žádní králové nebo církevní šlechta, kteří by si nechali stavět drahé paláce. Všechno bohatství přicházelo do rukou měšťanské obchodnické vrstvy, celá široká vrstva měšťanská zbohatla, tak se stalo Holandsko bohatou zemí. Neobyčejný rozkvět obchodu, zejména s tak zvanou Nederlandse Indií (Indonesií) způsobil, že kupci, obklopeni bohatstvím Starého a Nového světa dávali najevo své postavení a obchodní zdatnost okázalým přepychem, honosnými domy, vybavenými krásným nábytkem, delfským porcelánem a především mnoha obrazy od holandských i cizích mistrů.
Také stříbrnými a zlatými skvosty, i když je střízlivé protestantské kalvinistické náboženství trochu drželo na uzdě. Nedovolovalo jim například nosit víc, než jeden zlatý řetěz. Z toho důvodu vidíme někdy na portrétech měšťanů z té doby řetězy přehnaně silné, jako „na krávu“.
A právě v této době se objevila dosud neznámá, pro Holanďany dost exotická květina - Tulipán. Vzácné na něm bylo především to, že se do Evropy dostal dost podloudným způsobem. Proto skoro každý z těchto bohatých lidí chtěl tulipán mít. K dobrému tónu a vážnosti patřilo pěstování tulipánů, vlastně jejich rozmanitost. Navíc obchodnická intuice podpořila obchodního ducha kupců, kteří viděli v pěstování tulipánů další možnost jak zbohatnout. Na severu „Nizozemě“ byly k pěstování vynikající podmínky, zvláště v okolí Den Haagu a Leidenu. Písčitá půda, chráněná před větrem dunami, zkrátka ideální podmínky. Tulipány mají též nejlepší předpoklady pro pěstování na velkých plochách. Přestože existují ještě jiné cibuloviny, má tulipán výhodu, že je odolnější, například oproti hyacintům, jejichž cibule sedí na povrchu země a proto snadno namrznou anebo oproti krokusům, v trochu teplejším klimatu rychle odkvétajícím.
První holandští pěstitelé tulipánů vlastně nakonec zásobovali i turecký dvůr. Zájem o tulipány rostl nevídaně a proto poptávka po tulipánových cibulkách rostla a zároveň se žádaly stále nové barvy a tvary, což je dosti náročné. Vypěstovat novou barvu a tvar trvá někdy i několik let. Někteří majitelé neobvyklých exemplářů dokonce kupovali u konkurentů jejich cibulky, aby je pak zničili a znemožnili tak konkurenci.
Z této záliby těžila i jiná odvětví, například malíři, kteří malovali obrazy s námětem tulipánů. Zároveň se začaly v Delftu vyrábět speciální porcelánové vázy na tulipány. Propukla vyloženě tulipánová horečka, sháněly se především různé neobyčejné cibulky. Stalo se prý, že tři cibule mimořádně krásných tulipánů měly cenu panského domu na amsterodamském grachtu. Plochy pro pěstování tulipánů se rychle rozšířily do okolí Haarlemu. Snaha rychle zbohatnout způsobila, že tulipány chtěl pěstovat skoro každý, kdo vlastnil kousek vhodné půdy. Na přiloženém obraze nahoře, nazvaném „Tulipánové bláznovství“, můžete vidět, že se tímto problémem zabývali i malíři. Tulipánové fanatiky zobrazili jako stádečko polidštěných opic.
Městská skladiště byla stále prázdná, protože produkce tulipánů nestačila poptávce. Dokonce i v hostincích se prodávaly cibule, ale časem se tento obchod změnil ve spekulace, kdy se obchodovalo se zbožím, které konkrétně vůbec nebylo. Došlo k tomu zajímavým způsoben, slíbila se dodávka cibulí (které prodávající neměl) k určitému datu. Kupec slíbenou dodávku prodal se ziskem dále i když dosud nikdo neviděl ani jednu cibulku. Je samozřejmé, že se našli chytráci, kteří jenom inkasovali peníze a nic nedodali, což bylo v tehdejší době u kupců něco neobvyklého. Dosti důvěřivých lidí přišlo o veškerý majetek a proto čestní obchodníci založili společnost advokátů a notářů, kteří se zabývali sepisováním smluv a kontrolou jejich plnění, popřípadě vedením sporů.
Tulipánová mánie dosáhla takových rozměrů, že dokonce zemi hrozil finanční krach a proto v roce 1637 zakročil stát. Tak zvané Staaten generaal, generální stavy schválily zákon, podle kterého všechny smlouvy o obchodu s cibulemi musely být dodrženy. To byla pohroma pro spoustu obchodníků a jejich rodin, ceny rychle klesaly, spekulanti utekli za hranice. Někomu zbyly jako bolestné aspoň nějaké cibule, ale spousta rodin na spekulování těžce doplatila. Tak tedy vlastně skončila tulipánová horečka, která zem přivedla v letech 1634-1637 skoro na mizinu. Až o sto let později se objevil ve větším množství hyacint, krásnější a nádherně vonící a pěstitelé poučeni „tulipánovou horečkou byli prozíravější a opatrnější, takže se tulipánová historie neopakovala.. Navzdory různým omezením a nařízením se ale stalo pěstování cibulovin v Nizozemsku prosperujícím obchodem. Přes 9 miliard cibulí se ročně vyveze, to je víc jak 65% veškeré světové produkce cibulovin. Ve vývozu řezaných květin je s 70% největším vývozcem na světě. Pěstování tulipánů zabírá 50% ploch na kterých se pěstují květiny.
Tulipány se pěstovaly dále. Po druhé světové válce, před více jak šedesáti lety, využil svaz pěstitelů tulipánů možnost zakoupit 32 hektarů parkové plochy u zámku Keukenhof a pořádat tam každoročně přehlídky cibulových květin. Ročně se vysází ručně kolem 7-8 milionů cibulek, které tvoří nádherné barevné plochy a lákají návštěvníky z celého světa. Je zajímavé, že když se zeptáte Nizozemce zda ví, co je to Keukenhof, odpoví 92% správně a přitom celkově jenom asi 25% jich Keukenhof navštívilo.Od března do poloviny května je možno na přeplněných dálnicích vidět autobusy plné zvědavých turistů, kteří si nechtějí nechat ujít příležitost této barevné krásy. V celém areálu je neuvěřitelné množství možnosti, lze obdivovat i jiné květiny jako orchideje či sukulenty a zároveň si objednat cibulky, které vám pěstitelé koncem léta zašlou. V městečku Lisse, kde vlastně Keukenhof leží, je také moc hezké muzeum, Zwarte tulp, čili Černý tulipán, které krásně zachycuje celý vývoj pěstění cibulovin, zejména tulipánů v Holandsku a všechno okolo toho. Je tam například krásná stará kancelář, v jaké sedávali obchodníci dříve, před mnoha sty lety. Jedním z nejznámějších vystavených předmětů je akvarel, jménem Černý tulipán od Anhony Claese, který dal museu jméno. Je na něm mimo ten tulipán i krásné slunéčko sedmitečné. Tento akvarel zobrazuje nedosažitelný ideál - černý tulipán, který se dosud nikomu nepodařilo vypěstovat. Jsou jen tmavohnědé či tmavofialové exempláře. Mimochodem dost ošklivé. Přesto zůstává tato marná snaha živá.
V muzeu jsou i krásné dlaždice s obrázky tulipánů, zejména ty „žíhané“ byly kdysi velice oblíbené. Jsou i na malbách či intarsiích na holandském nábytku ze 17. století (tak zvaný holandský květinový barok se najde i na českých zámcích), a na dobře zachovaných výšivkách, většinou prací urozených dam z té doby. Také technika výroby těchto barevných dlaždic přišla do Holandska přes Španělsko, z Turecka, z města Iznik. Tam bylo zejména v 16. a 17. století centrum výroby dlaždic a jiné keramiky. Dlaždice na stěnách si získaly v Nizozemí velkou oblibu, protože v jiných zemích oblíbené ve vlhkém klimatu nástěnné malby dlouho nevydržely. Vidíme na nich nejen tulipány, ale i granátová jablka a hrozny. Později nahradily barevné dlaždice ty známé modrobílé, levnější, které imitovaly čínský porcelán. Tulipány byly také mnohými malíři z té doby zachyceny na obrazech, mistři jako Ambrosius Bosschaert, Jan Breugel en Roelandt Savery malovali aranžmá většinou s nejméně třemi tulipány, jak bylo tehdy pravidlem. Zajímavé je, že v 17. století bylo někdy levnější pořídit si obraz od některého tohoto mistra, než ty pravé tulipánové cibule do zahrady. V muzeu jsou také knihy s kresbami květin, například od Judith Leyster (1610-1660) Anthony Claeszse nebo Jakoba Marella. Některé z těchto knih sloužily později jako luxusní katalogy, které pomáhaly získat kupce tulipánových cibulek.
Když někdy přijedete do Holandska, zastavte se v muzeu Černý tulipán v Lisse, je to tam moc zajímavé.
Karel A. Pokorný