Pohled z okna
Postupně se začínáme poznávat, zvykat si na sebe a stávat se přáteli, potkávat se, a tak snad bude namístě (kdo chce - není podmínkou) přiblížit ostatním své okolí, své milé, zájmy atd. Začali jsme pohledem z okna. Dalším pohledům se však meze nekladou, samozřejmě v etických hranicích, daných provozem těchto stránek.
Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (případně i foto) na info@seniortip.cz a my z toho uděláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna. Zatím to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledů - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen přenesený. Dnes je to vzpomínka i pohled na jedno pěkné přátelství…
Ostravské vzpomínky, poznámky, postřehy, zážitky
Poprvé jsem byl na Ostravsku v červenci 1945, kdy se zde konalo setkání česko-slovenské mládeže na Radhošti, o němž jsem také psal coby novopečený redaktor Mladé fronty (od května 1945).
Ještě v době války jsem poznal Jaroslava Bouze, stal se členem naší ilegální organizace Masarykova kulturní generace (konspirativně MKG – Mladá kulturní generace), navštívil jsem ho v Čáslavi, kde byl již ve svých necelých 18 letech režisérem tamějšího Dusíkova divadla. Ale vždy toužil dělat rozhlas, což se mu zdařilo hned po revoluci 1945: odjel na výzvu do Ostravy, zde se poznal s Janem a Lenkou Neulsovými, rozhlasovými novináři, zatímco Honza byl později také tvůrčím pracovníkem Čs. televize.
Když jsem se tu v červenci 1945 objevil, postaral se Jarda Bouz o mé ubytování, seznámil mne se svou funkcí inspicienta ostravského rozhlasu a odjel se mnou na Radhošť k tomu setkání. Tady jsme se oba pokusili prodávat zvláštní vydání Mladé fronty, které jsme za tím účelem ještě v Praze připravili. Měl jsem dokonce snímek svého přítele, jak stojí s balíkem novin přes ruku… Skončil v 50. letech v Praze a nastoupil jako jeden z prvních televizních hlasatelů do Čs. televize, která zahájila své vysílání 1. května 1953.
O něco málo dní později v tom roce 1945 jsme si s mojí budoucí ženou Květou vzali dovolenou na cestu po Moravě, Slovensku a na Podkarpatskou Rus. To jsem jí už ukazoval známá místa v Ostravě a Beskydech (na Poustevnách v hotelu Tanečnice jsme byli na obědě).
Tehdy jsem neměl ani tušení, že tady budu sloužit jako voják v základní službě, a sice v posádce Frýdek-Místek. Miloval jsem Petra Bezruče, který zde kdysi pracoval na poště. Také jsem již věděl o dalším ostravském spisovateli Vojtěchu Martínkovi, který byl předsedou Společnosti Petra Bezruče. Ze Slezska pocházel spisovatel A. C. Nor jehož články a později i romány jsem znal podle Lidových novin.
Naše rota z místecké posádky stála čestnou stráž při smuteční tryzně v Ostravě na náměstí, krátce poté, kdy 12. února 1949 došlo na Dole Doubrava k velkému neštěstí, při němž zahynulo 19 horníků a pět záchranářů. Napsal jsem k této příležitosti báseň a tu otiskla Nová svoboda, vycházející v Ostravě jako deník.
Posílal jsem do novin potom i některé další zajímavosti, protože ve Frýdku byl známý 8. Slezský pluk, který se postavil nacistům 15. března 1939 a odmítl složit zbraně. Prostudoval a sepsal jsem tenkrát vše pro našeho politruka a také pro Obranu lidu a Novou svobodu.
Několik dnů jsme jezdili do Ostravy brigádničit (na důl Hlubina), takže jsem poznal na vlastní kůži, co to je práce pod zemí. Do TipSenioru jsem o tom do „hornického okénka“ napsal své vzpomínky, které vyšly loni 10. září 2010.
Také jsme se zúčastnili záchranných prací, když se v roce 1949 rozvodnily řeky Ostravice a Odra, na kterých jsme předtím nacvičovali „násilný přechod přes řeku“ jako součást našich bojových cvičení.
V roce 1949 se v Ostravě ještě konal Týden mládeže, v němž jsme vystupovali s naším vojenským souborem na veřejném prostranství a poté objížděli některá místa kolem Ostravy. Tady jsem se také krátce uviděl se svou dívenkou – budoucí ženou Květou, byla členkou tanečního souboru, který v Ostravě rovněž účinkoval.
Po vojně jsem pracoval jako propuštěný politicky nespolehlivý redaktor Mladé fronty v letecké fabrice, ale za mnoho dalších let jsme se sešli s Jaroslavem Bouzem u společné práce v redakci Televizních novin, kam jsem přišel v listopadu 1965; pracoval v jednom z týmů, které jsem zde řídil.
Měl jsem v té době na starosti také krajská studia Čs. televize, tedy i ostravské, kde byl vedoucím Evžen Saidok. Dokonce jsme zde měli jedno naše výjezdní třídenní zasedání, na které se sjeli zástupci všech Hlavních redakcí ČST. Pamatuji si na nezapomenutelného Jiřího Maláska, který nám večer přehrával své klavírní skladby, při nichž jsme zpívali i tančili. Zamiloval jsem se tenkrát do skladby Balada pro Adélku, koupil si Maláskovo „elpíčko“ Romantický klavír, přehrával je dětem a můj nejmladší vnuk Bertík s ním soutěžil v Lidové škole umění.
Koho z Ostraváků jsem za svou novinářskou éru dále poznal: Čestmíra Berku, zpravodaje Mladé fronty, Jindru Suchého, bývalého redaktora týdeníku My 45-48, který po listopadu 1989 měl v Ostravě vlastní nakladatelství, dalším byl Bedřich Tyleček, rovněž zde působil v redakci Mladé fronty. Velmi dobře jsem osobně poznal Láďu Bublíka, redaktora, člena Svazu českých novinářů a pozdějšího spisovatele. Už z dob války jsem navázal velmi úzké vztahy a přátelství se studentem Stáňou Sohrem z Přerova. Po listopadu 1989 žil v Ostravě a založil zde rovněž literární a umělecké studio, vydával dokonce Příběhy Rychlých šípů, jejichž autora Jaroslava Foglara jsme osobně znali z redakce Mladého hlasatele.
Moje dcera Jana si vybrala pro jednu svoji vysokoškolskou práci Leoše Janáčka, navštívila se svými francouzskými přáteli Ostravsko a samozřejmě Hukvaldy a jejich hudební festival. Spolu jsme byli také v Hradci nad Moravicí, známém to městě Ludwiga van Beethovena, kde na zámku přebýval jeden čas.
Z dob působení v Hospodářských novinách (1957-1965) jsem byl rovněž v Ostravě několikrát. V Praze bylo mou nepříjemnou povinností kontaktovat na ÚV KSČ tehdejšího tajemníka pro průmysl, jímž byl Drahomír Kolder z Ostravy. Primitiv a zákeřný navíc. Ostravak, který neuměl pořádně česky. Typický produkt komunistické totality.
Stejně tak později jako ředitel UTRINu (Ústavu technického rozvoje a informací), který byl po srpnu 1968 povolán jako „zdravý kádr“ či přesněji „zdravé jádro strany z Ostravy“ do Prahy. Mám na jeho „kratké ostravske nářeči“ mnoho peprných vzpomínek. Pracoval jsem v tom ústavu jako rešeršér vědeckotechnických informací (VTEI), když mne předtím propustili ze služeb Čs. televize (1965-1968).
V těch abnormalizačních letech (1971-1989) jsem často zajížděl na Ostravsko, které se svým průmyslem bylo velkým zdrojem informací, typických pro tehdejší rozvoj (či spíše zaostávání) našeho průmyslu. Vydal jsem dokonce spolu s Vítkovickými samostatnou publikaci o Hutnicko-strojírenském kombinátu. Voda mi ji v srpnu 2002 vzala, protože mnoho věcí z té doby jsem měl na Mělnicku, na své rodné chalupě, která musela být po záplavách zdemolována.
Se všemi podniky na Ostravsku jsem udržoval těsný kontakt, zejména s jejich tiskovými a propagačními pracovníky. Několikrát jsem byl v té době v Ostravě na výstavách, které se konaly na výstavišti Černá louka. Pamatuji se, že jsem nocoval v hotelu Atom.
V 90. letech minulého století, kdy jsem řídil Mediažurnál v Praze, jsem poznal blíže Janu Lorencovou, statečnou novinářku z Ostravy. Naše společné osudy by vydaly určitě na delší esej.
Před svým letošním odjezdem do Ostravy za naší dlouholetou přítelkyní Lenkou Kocierzovou, jsem se o cestě zmínil některým svým přátelům. Okamžitě zareagovala z kanadského Toronta šéfredaktorka Nového domova Věra Kohoutová, které posílám své příspěvky. Byla před svou emigrací učitelkou mateřské školy v Ostravě - Porubě, potom ve Večerníku, rozhlasu a Nové svobodě. Vzpomíná nerada na některé zapálené „rudé soudruhy“.
Druhou je ing. Ludmila Holubová, která z Ostravy řídí internetový deník TipSenior, kam rovněž přispívám. Požádala mne, abych svou přítelkyni pozdravil i jejím jménem, zda by se jí neozvala, že by s ní ráda navázala kontakt.
Netušil jsem zdaleka, co všechno mám uloženo ve své paměti ve vztahu k Ostravě a jeho kraji. Vím, že to není úplně všechno. Jedeme poprvé „Pendolinem“, zpáteční jízdenky s místenkami pro nás oba-seniory stály 1630 Kč. Měli jsme místa u okénka proti sobě - jak jsem si mohl v předprodeji ještě vybrat.
Svěřili jsme se zcela do péče naší hostitelky, která je rodačkou Vítkovic, jimž zůstává neustále věrná nejen jako grafička a výtvarnice povoláním, ale také je dlouholetou kronikářkou Vítkovic, průvodkyní a učitelkou výtvarné výchovy. Máme její nádherné grafické listy v pražském bytě i na chatě v Cholupicích u Prahy. Ilustrovala moji knížku básní, mezi námi putovaly již desítky dopisů a e-mailů, zamilovala si můj rodný kraj – Máchův kraj od Mělníka až po Bělou pod Bezdězem.
Malá vesnička Kadlín v severovýchodním cípu mělnického regionu má osvíceného starostu a tady se Lenka Kocierzová poznala už před deseti lety s další umělkyní – malířkou skla Monikou Frydrychovou, dnes už Šimkovou, na jejichž statku má svůj ateliér i prodejnu. Vzácné je přátelství s uměleckým kovářem Jaromírem Hoškem, který si postavil v nedalekých Všelisech (v osadě Peklo) „lešetínskou kovárnu“ – doslova si pro osiřelé zařízení této kovárny zajel do lounské vesnice Slavětín, kterou básník Svatopluk Čech ve svém eposu přejmenoval na Lešetín.
Tady je snad druhá polovina Lenčina srdce, však o Kadlínu a svém vztahu k němu se vyznala i ve Zpravodaji městského obvodu Vítkovice. Pořádají se zde během roku četné již tradiční akce, vzniklo zde vesnické muzeum, turistická poznávací cesta „Sedm kadlínských zastavení“, byla tu postavena rozhledna, zdejší i okolní děti znají svou Lenku jako výtvarnici, která pro ně připravuje různé soutěže a roztodivné aktivity.
Rovněž hlavní město Praha už několikrát poznalo umění Lenky Kocierzové. Říká o Praze, že je to obrovská kapitola jejího života. Patří k ní například výstava Art Strahov, další výstavy o moderním bydlení, v němž by neměla chybět grafika a umělecké předměty z dílny Jaromíra Hoška. Vždyť i tu jednu svou pražskou expozici nazvali „Potkali se u Kadlína…“
Již na počátku našeho přátelství jsem dopsal tenkrát do Vítkovic, jakouže to mají významnou rodačku, že by neměli přehlédnout její tehdejší 55. narozeniny (*1950) a skutečnost předčila všechna očekávání. Na uspořádané slavnosti pro Lenku zazpíval zdejší pěvecký sbor své skladby.
Máme doma její letošní kalendář nazvaný „Vítkovice 2011 očima Lenky Kocierzové“, dětem jsem před lety daroval její Vítkovické pexeso, vydané u příležitosti 100 let povýšení Vítkovic na město 1908-2008. K „Vítkovické Evě“ přibývaly postupně další “Mělnická Eva“, „Malostranská Eva“, „Karlovarská Eva“, dokonce vznikl kalendář „Ostravské Evy v roce 2002“. Ilustrovala učebnice pro žáky s vývojovými poruchami učení, jakož i učebnice němčiny. V roce 2003 mne překvapila svou knížečkou veršů „Tělem psáno“.
Sleduji se zájmem Lenčiny veřejné aktivity, objevuje „neznámé Vítkovice“, je členkou občanského hnutí „Ostravak“, prohlížím výroční kolekci světoznámé sklářské firmy Moser, která byla založena před 150 lety v Karlových Varech. Mezi jejími výtvarníky – jedinečnými mistry nádherné krásy bezolovnatého křišťálu nacházím dvoustránku s výtvarnými předlohami pro ryté a pískovcové motivy, jejichž autorkou je ostravská Lenka Kocierzová.
Provází nás nyní po deseti místech starodávných Vítkovic, označených malou destičkou s letopočtem vzniku toho kterého objektu. Všechno začalo v hodinách výtvarné výchovy na střední odborné škole. Po studentech bylo objevování objektů nabídnuto i veřejnosti, nadšení lidé kolem Lenky realizovali projekt spolufinancovaný Evropskou unií a Moravskoslezským krajem. Dodnes všechny ty architektonické a památkářské skvosty industriálních Vítkovic shlédly již stovky dětí, studentů i dospělých. Městský obvod je protkaný systematickou a na svou dobu jistě důmyslnou sítí potrubí různých světlostí.
Doma u ní v bytě-ateliéru nás zahrne svými kresbami a grafikami, které nemohou zapřít její původní profesi kresličky u firmy, která byla součástí Ostravsko-karvinského revíru. Vidíme na nich ladné ženy, cítíme z nich jejich touhu a sny, ale také jejich starosti a bolesti. Naproti tomu jsou to jásavé barevné obrázky pro děti, kresby tisíců květin, zvířat a hmyzu, popsaných krásným kaligrafickým písmem, s nímž jsme se setkali i na vítkovické radnici.
Bohatá alba dokládají její účast na více než třiceti výstavách doma i v zahraničí. Její díla zdobí soukromé sbírky v Kanadě, Anglii, Rakousku, Polsku a na Ukrajině. Práce s jejími motivy jsou vystaveny ve Frankfurtu nad Mohanem, v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze, ale i dalších místech, kde všude vystavuje karlovarský Moser. Jeho sklo je klenotem českého sklářství, také se mu právem říká „sklo králů“, protože zdobí slavnostní tabule mnoha královských sídel ve světě.
A teď se náhle obrátí k naší návštěvě: “Přinutili jste mne k přemýšlení o mnohém a určitě mě to posune zase někam. Bylo toho mnoho, co jsme si pověděli, vlastně jsme do některých mých šuplíčků jen nahlédli a pootevřeli je… Milý Mirku, nasadil jsi mi dalšího brouka do hlavy. Námět „Žena v novodobém podnikání“ – to je zajímavá, ale dosti trnitá cestička, boj o chléb a o přežití ženy, která je romantičkou a vůbec by neměla podnikat, zabývat se ekonomikou. Je zázrakem přežití a výdrže, ne ambicí, jen snahou dokázat, že to zvládne…“
Znovu se zamyslí a začne vzpomínat na své předky, kteří tu ve Vítkovicích žili a pracovali. Jsou zde pohřbeni. „Děvuško, nikdy nepodnikej, je to těžká cesta!“, řekla jí kdysi její babička. Ta touhle trnitou cestou prošla za první republiky, ve válce i po ní. Ve svých 60 letech musela nakonec pracovat jako účetní, aby si vydělala na nejmenší důchod, jaký potom dostávala – 300 korun měsíčně. Ano, protože po tzv. vítězném únoru 1948 všechno padlo, včetně pojištění, které si celý život platila.
Naše Lenka sedí proti nám u malého stolku s dobrotami, alby, obrázky, sklenkami na víno a minerálky: „Nikdy jsem podnikat nechtěla, osud to zařídil jinak. Takže jsem podnikatelskou z donucení a proto je také pro mne přežití velkým úspěchem…“
Jakou to vyslovila pravdu!
Kdejaký pingl si přišel k penězům a začal si po listopadu 1989 diktovat, z bývalých „zdravějaderných komunistů“ se stali majitelé firem, vytunelovali naše národní bohatství, mají své ochránce v zemích daňových rájů, naše vláda pro ně nemá mechanismy, jak by z těch miliard nadnárodních a mezinárodních firem také něco měla. Podle statistiky máme u nás již 17 000 multimilionářů. A tady na Ostravsku, někdejším železném srdci republiky, jsou dnes nezaměstnaní a žijí zde lidé, kteří se opět bojí o svou práci. Lidé jako všude jinde, na nichž chce vláda šetřit a od nichž chce inkasovat bilióny, jimiž zadlužili všichni její předchůdci naši zemi. Přitom - jde-li o stát humanitně demokratický - měl by naopak svého občana chránit!
Mezi nimi žije – dnes vprostřed města Ostravy – žena (nedaleko od ní její dvě dcery se svými dětmi) s bohatými zkušenostmi, která zůstává svá za všech okolností, svými postoji, svým uměním, svým způsobem života, jehož značnou část má ještě před sebou.
Svými otázkami a postřehy jsem jí dokonce občas zaskočil, některé své názory jsem formuloval dost příkře, ale vždy se snahou povzbudit ji jako přítelkyni, podpořit ji, posílit její zdravé sebevědomí a její mimořádný talent. Je umělkyní se vším všudy, a to říkám s vědomím, s kolika lidmi jsem se v životě už potkal, do jejichž života jsem měl rovněž možnost jako novinář a spisovatel nahlédnout do svých 85 let. Věřím, že naši Lenku Kocierzovou čeká ještě mnoho dobrého, povzbuzujícího, krásného.
Popřáli jsme jí z celého srdce co nejvíce radostí z práce, ze života jejích nejbližších a popřáli také mnoho dalších dobrých lidí kolem. Z Pendolína už jsme se jen pohledem dívali na mizející město, které má také před sebou velkou budoucnost.
O tom, jak jsme Ostravu poznali, bych rád napsal příště, bude-li zájem.
Pozn. redakce: odkaz na internetovou knihu e-book, kterou pan Sígl nemohl z finančních důvodů vydat v tištěné podobě. Kniha O kom - o čem, má automatické obracení 575 stránek.
Jen pro zajímavost: Ústav pro českou literaturu Akademie věd ČR si knihu z internetu stáhli, okopírovali, vytiskli a svázali,aby ji mohli zařadit mezi své knižní fondy.
Národní knihovna ČR: První e-book, které udělili mezinárodní ISBN.
e-book: http://msigl.pageflip.cz/