Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Tenkrát o Vánocích
a nejen o nich…
Je někdy podivuhodné jak se umíme ve vzpomínkách vracet. Až tam, kdy se stalo něco co se stát možná nemělo a co mění vaši obdivuhodně přímou cestu v cestu plnou kopců, zatáček a kamení. Vše se mění, vše je jinak a vy už nejste vy, ale někdo úplně jiný. Po světě létá mnoho otrávených šípů a vy jimi zasaženi máte jen dvě možnosti. Zemřít a nebo se stát vůči jedům odolní. Vánoce jsou mým mezníkem a já vám chci vyprávět svůj příběh o vánocích, které jsem kdysi prožil já a se mnou ti mí nejbližší.
Dnes, když se dívám zpět jsou Vánoce a Nový rok období laskavá a rok vždy dělím těšením se na tento čas a na čas dovolených a prázdnin. Nějak si nepamatuji vánoce těch let zcela prvních, kdy jsem se na školu teprve těšil. Ale už navždy si budu pamatovat vánoce, kdy mi bylo deset a my bydleli v budově bývalé školy. Tehdy zde už škola nebyla a já měl postel zhruba tam, kde jsem před rokem seděl v lavici. Bylo to pro mne opravdu zvláštní splývání prostorů.
Otčím byl už tehdy v invalidním důchodu a byl v té době celkem solidně rozvinutý a neregistrovaný alkoholik. Ostatně vydrželo mu to od té doby až do smrti. Maminka dřela neskutečným způsobem v práci, obsluhujíc dvojnásobné množství stavů, aby kromě životně nutných věcí bylo také na alkohol a dokonce i dárky od Ježíška. Brácha dovršil tří let a už byl aspoň trochu akční, což pro mne bylo docela příjemné. Na Vánoce jsme se s bratrem samozřejmě těšili neboť jsme byli kluci průměrně normální.
Po štědrovečerním salátu už u nás bylo u té nejsilnější polovičky rodiny dost poměrně opito a po rozdání dárků se nevinná hádka mezi rodiči zvrtla až do fyzického střetu. Ale co to tu píšu… slovo střet předpokládá alespoň trochu rovnováhy. Otčím mamince přerazil dva zuby a my s bráchou jsem se na posteli klepali, jako by kamna nehřála a pokojem vál ostrý ledový vítr. Pak nás vyhodil. Mne, nevlastního syna a maminku. Ať se ztratíme z jeho života na vždy, neboť jsme zcela zbyteční a nehodní jeho lásky. Šli jsme mlčky mrazivou nocí na vlak na Mostka, což bylo dalekých devět kilometrů. Byla jiskřivá a mrazivá noc, sníh křupal pod nohama a jiskřil v záři pouličních lamp milióny malých jisker. Ani psi neštěkali, protože byl čas štědrovečerní a byli milosrdně přijati do předsíní a chodeb. Silnice byla prázdná a za námi zůstávaly stopy, jako bychom kráčeli po Měsíci. Po kraji silnice jsme schoulení a nemluvní míjeli domy sousedů a pomalu jsme se dostávali do dlouhé pustiny lesní samoty. Lampy mizely, my funěli do kopce a před námi z večerní tmy vyrostl temný smrkový les. V téhle podobě jsem ho vůbec neznal. Byl nepřátelský, plný stínů, přízraků a tma v něm byla stále větší. Jen chvílemi se ukázal Měsíc a jen chvílemi bylo nebe plné hvězd. Zde už nebyly lampy a hvězd bylo nepředstavitelné množství. Chvěly se a blikaly, oči jimi byly přitahovány až už mě z toho dívání bolelo za krkem. Tehdy mi nebylo rovna nejtepleji, ale vše bylo nevýznamné v této osudové chvíli, kdy jsem cítil, že od teď bude už všechno jinak.
Kroky matky byly stále těžší, pomalejší a váhavější. A mě začalo být jasné, že této noci, ale ani příštího rána do Brna za mým milovaným dědou nedojedeme.
“Já tam Zdendu s tím bláznem samotného nechat nemůžu. Táta není normální, on mu může něco udělat“, řekla to tak tiše, tichounce, že i v té velebné pustině ji nebylo skoro rozumět. Pomalu jsme se otočili zpět a matce se v očích třpytily slzy. Sestoupilo do nich tisíce mrazivých hvězd, byl v nich celý smutný Vesmír. Chytil jsem ji za zmrzlou ruku a ona mě objala tak zoufale a silně, že mě málem tím objetím udusila. Lapal jsem po dechu a bylo to to nejnešťastnější objetí v mém životě. Chvíli jsme tam stály jako ti z Bible, co se ohlédli zpět a zkameněli. A pak jsme šli zpátky a opět se objevily domy, tentokrát i zaštěkal pes a odhrnula se i záclona u Vrbů. Už jsme byli zase před školou, která už teď vlastně nebyla naším domovem. Zmrzlí, potupeni, nerozhodní… Tenkrát jsem maminku moc nechápal a už vůbec jsem s ní nesouhlasil. Cítil jsem se podvedený a poražený. Vrátila by se přece tam, kde nám bylo vždycky dobře. Vždyť by bratrovi nemohl nic udělat. Zdenda je přece jeho syn! Nikoho bližšího nemá!
Té noci na její nejisté provinilé ťukání a bouchání nikdo neotevřel. Alkoholici mají tvrdé spaní. My dva jsme se choulili té noci nebo spíš ráno v díře, která byla vyhrabána v pilinách, kterými jsme nacpávali patrony do piliňáku. Druhý den nás domů otčím pustil a já spal a spal, nikdo mě nevyháněl z postele a se mnou ležel i bratr. Jako bychom byli oba nemocní. Od té doby jsem byl pro bratra já ten nejbližší. Ten, který ho nikdy nedá. Ten, který ho vždycky zachrání. Jak nespravedlivý byl svět i tehdy vůči matce. V dnech následujících se všechno nějak srovnalo. Jestli zapůsobilo svědomí či postel, nevím. Čas plynul jako voda v nedalekém potoce, jen všichni jsme byli bohatší o jednu jistou a prožitou nejistotu. Už nikdy nic nebylo jako před tím.
Později jsem už na Vánoce dojížděl ze školy přes celou naši republiku se zabalenými dárky koupenými za kapesné. Když mi bylo osmnáct let a já dorazil dva dny před Vánocemi do toho našeho podhorského kraje, abych s rodinou strávil čas svátků, byl doma jenom otčím. To byla zvláštní situace, jak pro mne, tak pro něj. Maminka ležela v nemocnici a doktoři jí našli něco se žlučníkem. Brácha byl u babičky a dědy na Špindlerově boudě, kde tehdy staroušci pracovali. Svátky ubíhaly jako voda, my měli zcela mužské vánoce a s otčímem jsme si tak krásně rozuměli. A já si říkal, že je vlastně docela fajn a férový chlap a ta jeho láska k alkoholu vlastně ani není tak hrozná.
Avšak osud, ten zlomyslný zmetek, chtěl všechno jinak. Někdy jsou cesty klikaté a někdy ještě klikatější. Když jsem šel za odměnu tomu férovému otčímovi nakoupit v hospodě těch pár potřebných piv, dozvěděl jsem se já potupený, že žlučníkový záchvat je komplikovaná zlomenina ruky, kterou matka utrpěla při výprasku za nedostatečnou loajalitu. Vystartoval jsem hned z hospody za ní do nemocnice. Dlouho jsem musel čekat na vlak a dlouho jsem jel do nemocnice. Ale to už byla matka od něj zcela zlomená. Nic nepřiznala tehdy ani mě ani doktorům, jen litovala, že je tak nešikovná a spadla ze schodů. Z těch našich dvou schodů, které vedly na zápraží. Přiznala skutečnost až po dlouhých, dlouhatánských letech to, co už jsme všichni dávno věděli. Ne nechtěla měnit osud ani sebe. Tenkrát jsem odjel zpátky na východ, pryč od rodiny, pryč od všeho. Zklamaný bezvýchodností vztahu mezi rodiči a mnou. Zbytečná rušivá hračka osudu těch dvou, kteří se snad mají doopravdy rádi a já jim můžu vždycky jen překážet.
Nechali mě tenkrát přespat na odpečetěném zeleném internátu a já jsem jim za to do dneška nesmírně vděčný. Následující Silvestrovské noci jsem prochodil Košicemi v nádherně sebelítostivé náladě mezi rozjásanými plnými okny a přeplněnými ulicemi. Mezi poletujícími prskavkami, jásajícími lidmi a povalujícími se lahvemi. Tak temně, démonicky a smutně sám. Svobodný, lítostivý a tak dokonale odidealizovaný. Jako občan Vesmíru mezi svými. Neznámými známými. Od těch dob mám rád anonymní dav. Musel jsem se tu slavnostní a povznesenou noc stát dospělým. A od té doby chápu, že nejbližší podaná ruka je ta na konci mého ramene. A taky vím, že přes všechnu dobrou vůli se mnozí z babylonského zajetí alkoholu, drog a jiných závislostí nikdy nedostanou.
A tak nevím, jestli skutečně žil Ježíš. Nevím toho ostatně podstatně víc, než toho, co vím. Takhle to myslím i má být. Člověk ale musí věřit, i kdyby to v co věří měl být jen sen. Jestli Ježíš byl a jestli vykonal to co vykonal, tak to nebyl jen syn Boží. Byl hlavně člověk, protože nám ukázal, že není důležité vítězit, ale milovat. Milovat a věřit. Jen naděje, že ještě jsme na cestě a ještě je cíl nám dává důvod kráčet. Čert vezmi ostré kamení, čert vezmi hnusný a ostrý vítr, čert vezmi dav který bije. Důležití jste jen vy, cesta a vůle kráčet. I kdyby to co se hýbe měl být jen osamělý zoufalý chodec v Silvestrovské noci. A když se rozhlédnete, tak nikdy nekráčíte sami. Vždy je nás mnoho, kteří kráčíme stejným směrem a za stejným cílem. Všechny zatáčky a překážky mají smysl. Dávají nám naději, že po jejich překonání bude lépe. Možná jen naději, ale naučí nás, že i když jsme sami není to našim osudem.
Dlouho, tak hrozně dlouho jsem nechápal, proč od něj matka tenkrát neodešla. Dneska už to vím. Darovala nám život dvakrát. Mě i bratrovi. Když jsme se narodili a když jsme pochopili, že osud je v našich rukou. A že svoboda je taky o povinnosti. A já se mamince za tu chvíli nepochopení omlouvám. Dlouho byla stopa kulky z otčímova ilegálně vlastněného revolveru zarytá ve stropě pokoje. Tam někde mezi trámy zůstala mementem a pamětí naší rodiny. Ne, otčím byl zbabělec a zastřelit se nedokázal. Jeho největším problémem bylo, že se měl až příliš rád. To se jedináčkům občas stává. Ale nechci soudit a nechci nenávidět. Vždyť je čas vánoc. Těch svátků, kdy láska jednoho dala naději pro lásku všem ostatním. Venku znějí zvonky a Ježíšek je za dveřmi. A přináší hodně lásky a hodně síly pro život. Aby oběti měly svůj význam. A život ať je vždycky ta nevyšší hodnota. Jeho dar nám všem.
P.S.: A jak dopadla matka? Nikdy se nedokázala rozhodnout, aby skutečně odešla ke mně nebo k bratrovi, jak jsme jí oba nabízeli. Postupem času ji otčím taky naučil pít. Ano, on byl silná osobnost. Ale tou byl i Hitler. Až asi rok před smrtí se maminka vrátila do svého milovaného Brna. Vrátila se umřít tam, kde byla nejšťastnější. Do svého mládí. Je už to hodně dávno a já už se blížím hodně a hodně blizoučko do let, kdy odešla. Půjdu jednou za ní a obejmeme se pak určitě jako v té lesní pustině tenkrát. Jen jednu mám matku a dávné už mám vzpomínky. Na ty dávné, pradávné vánoce…
A tak šťastné a veselé vánoce mami. A vám všem je přeji též…
Pamětníci, vzpomínejte!
