Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
SPIRO - ERGO SUM...
Manžel zabouchnul dveře a cupitavým krokem obešel auto. Pak mi dvorně nabídl rámě a už jsme si to vyšlapovali směrem k nedalekému parku. Pod nohama nám šustilo první nazlátlé listí. Ostatní barvilo vzrostlé stromy do palety tak nádherné, že by ji snad žádný z nás nevymyslil. Inu příroda si před zimním odpočinkem pokaždé zahýří až člověk žasne. Průčelí barokního zámku už bylo na dosah a zapadalo do scenérie dokonale. Obdivovala jsem organizační výbor, který nemohl lépe načasovat a umístit náš sraz.
Manžela jsem nechala na lavičce. Mával na mne a připomínal, abych se tam nezdržovala déle, než bude nezbytně nutné. V tom mne předběhl bělovlasý mladík. Schody, kryté červeným kobercem, jsem vyšla statečně a ještě stačila vypnout povadlou hruď. To už se ke mně blížila stará „vyzáblá“ osoba se zářícími rusými vlasy sčesanými do drdolu. Ten odstín mne přenesl o řadu let zpět. Vidím růžolící rusovlásku Manču, jak se točí v kole s fešným mládencem. Byla to myslím první vážná známost mezi námi děvčaty. Jenže nakonec Mančin úsměv ustrnul nad haldami vědomostí ve studijních knihovnách. A dnešní paní doktorka a členka vědeckých sympozií žije sama, opuštěná v hmotném blahobytu.
Kolem stolu bylo rušno. Sešlo se nás zřejmě hodně. Jak prozíravé bylo už kdysi, že se budeme scházet všechny tři oktávy dohromady! Při nedobrovolných odchodech do nenávratna nás zůstává stále dost.
Alenka sedí vedle mne a usmívá se. Konečně se její syn oženil a ona se stala babičkou. Tato nová pozdní funkce ji naprosto proměnila. Zatímco před pěti lety tu seděla upjatá intelektuálka v elegantním kostýmu, komunikovala jen s těmi spolužáky, které zdobilo nejvíc akademických titulů – teď tu byla šťastná a rozesmátá bábinka v téměř domácím oblečení s vlasy volně sepnutými bez zásahu kadeřnice. Upřímně řečeno, slušelo jí to teď mnohem více.
Lenka seděla za předsednickým stolem vedle svého bratrance, který srazy svolával. Bývalá kráska třídy dokázala vkusně zestárnout. Její kdysi havraní vlasy zbělely, ale mladistvý úsměv ji zdobil i nadále. Zakotvila jako magistra v lékárně kdesi v severních Čechách. Zatímco za mlada bývala spíš „buchtička“ – teď z ní vyzařoval elán. Právě se vrátila z Austrálie. Let byl podle ní příjemný a trval prý „jen“ 33 hodin!
Kunsthistorik Leon vynikal odjakživa vrozenou elegancí a uhlazeností. Byl zapáleným džezmenem, právě tak jako kamarád - blonďatý a neohrabaný Jura. Ten ale život neunesl a záhy po maturitě odešel do věčných lovišť. Leon to z nás všech dotáhl snad nejvýš. Byl ředitelem jedné velké kulturní instituce. V soukromí už tolik štěstí neměl. Dvě jeho manželky zemřely záhy a bez dětí. Bez potomků zůstala i černovlasá dcera známého lékaře. Ač jí učení zvlášť nešlo, vystudovala medicínu a působila v řadě ordinací. Nevím co je na tom pravdy, ale traduje se, že ze šachty ji vypískali havíři pro její sprosté řeči. Potkaly jsme se před lety, já tehdy měla dvě malé děti, ona široký slaměný klobouk, pleť osmahlou jak to dokáže slunce u moře. Právě se vrátila z Malorky – tehdy to vůbec nebylo běžné – a prohlásila: "Já si alespoň užívám, tebe nakonec děcka opustí a budeš sama, stará a už se nikam nepodíváš.“ Prorocká slova!
Arne byl šlechticem našeho ročníku. Nezapřel k jaké vrstvě patří on, ani jeho dva bratři. Nebyli trojčata, ale vypadali jako jednobuněční. Arne byl nejen premiant, ale měl i přirozenou autoritu. Mysleli jsme, že půjde v otcových šlépějích a bude lékařem. Jenže se na fakultu nedostal a tak vystudoval techniku. Klasiku však stále velebí. Po smrti milované ženy i dcery zůstal sám, ale statečný:„Spiro, ergo sum!“
Za našeho mládí byly módní spíše lepé dívčí tvary, ale spolužáci už tenkrát mohli nechat oči na Soni. Její krásné a klenuté poprsí jí děvčata mohla jen závidět. Kupodivu si tyto atributy zachovala i po těch mnoha letech, přestože už i její tváře brázdí četné vrásky. Jediná přišla na vysokých podpatcích!
Vstáváme a zvedáme číši na počest těch, kteří už s námi nejsou. Spolužák vedle mne sedící přestal se vzpomínáním a najednou se mne ptá: “ Nevíš kdo to je v té bílé hazuce a s bílou hřívou?“ „Nevím“ pravím na to rezignovaně. „V našem věku je to vlastně už jedno, jestli je to kluk nebo holka“.
Ohlásili, že se bude nosit svíčková a pak se bude fotografovat... Nastal čas, kdy jsem si vzpomněla na manžela, sedícího na lavičce v parku. Vypařila jsem se po anglicku. Padesát pět let po maturitě!
Pamětníci, vzpomínejte!