Z pamětí učitele autoškoly - 2
Příznivé a početné ohlasy na mé Paměti mě překvapily, a rozhodl jsem se vyhovět. Učil jsem v autoškole téměř dvacet let a z vyjukaného učitele, který se bál, že se před strojaři, právníky či lékaři při výkladu ve třídě znemožní, se po převratu stal hlavní metodik výcviku pro celou republiku na Ředitelství autoškol. Profesních i osobních zážitků za tu dobu bylo bezpočet, některé už se na stránkách SeniorTipu objevily.
Mohlo by se zdát, že nešikovými v autě jsou jen ženy, ale to není pravda. Mohou to být i muži, a ne ledajací. Ten pán, o němž chci psát, nebyl Celkom Spokojený cikán, jak by se mohlo zdát ze zkratky u jeho jména, ale byl to inženýr a vědec. Velice slušný, zdvořilý a nesmělý, v seniorském věku, kdesi kolem šedesátky. Písemné testy k předneseným pravidlům silničního provozu zvládal levou zadní, byl vždy mezi prvními, kteří je odevzdali a šli domů.
S jízdou to bylo horší. Nejenže si pletl levou a pravou stranu, ale také levou a pravou nohu a dalo dost práce ho naučit šlapat správně na pedály. Své motorické nedostatečnosti si byl vědom, styděl se za ni, a o to usilovněji se snažil, aby ji překonal. Měl štěstí, že narazil zrovna na mne, učitele, který si vypracoval efektivní systém výuky s postupem nácviku od jednodušších operací k složitějším. Na rozdíl od mnoha jiných jsem nevydal povel: jedem, ale učili jsme se třeba jen: přidat plyn - ubrat, přibrzdit - rozjet atp. Stačila však jen malá komplikace v provozu a náš pan inženýr začal zmatkovat. Aby získal jistotu a nedopouštěl se chyb, naučil se podle mého výkladu ve třídě jednotlivé pracovní postupy zpaměti a nahlas si diktoval, co má udělat. Tak např. po rozjezdu si vydal pokyn - přeřadíme na dvojku: sešlápnout spojku, uvolnit plyn, přeřadit, uvolnit spojku, přidat plyn atp. Stejné to bylo při zastavování či odbočování. Vždy si nadiktoval, co má udělat.
S něčím podobným jsem se nikdy předtím, ani potom, nesetkal, ale musím přiznat, že to mělo efektivní výsledek. Řidičských chyb ubývalo, a tak, i když ho příprava na zkoušku stála víc než ostatní, protože si jízdy ochotně přikupoval, stihl ji skládat s ostatními ve třídě.
Zkušební komisař byl také pán před penzí, i když o dekádu mladší. Měl pochopení pro zkouškovou trému a nesnášel suverénní mladíky, co se chtěli předvést. Když některé slečny, jímž uniforma zatemnila mozek, posílal domů, aby přišly příště, téměř se jim omlouval.
Náš pan inženýr zasedl za volant a zahájil svou samomluvu, jako by ve voze žádný komisař nebyl. Upravit sedadlo, seřídit zrcátka, připoutat se, sepnout klíček, okouknout kontrolky, 3 – 5 sekund startovat…
Komisař vzhlédl od svých papírů a překvapeně zíral. Pan inženýr mezitím natočil motor, vyjmenoval, co udělat, aby se rozjel - a komisař vyslal ke mně tázavý pohled. No co? Pokýval jsem rameny na znamení, že mně to nijak nevadí.
Žákovi nebylo co vyčítat, přesně plnil komisařovy příkazy a stále si při tom polohlasně povídal. Nedopustil se žádné dopravní ani řidičské chyby, a tak mu komisař byl nucen sdělit, že zkoušku udělal. Neodpustil si při tom poznámku, v níž novopečenému řidiči doporučoval, aby se ve vlastním zájmu raději vyhýbal frekventovanému provozu. Pan inženýr mu to samozřejmě rukoudáním slíbil.
Od zkoušky uplynuly dva měsíce a dostal jsem od pana inženýra pohled s Mont Saint Michel .
„Zdravím vás z Francie, “stálo tam černé na bílém.“ Jelo se mi dobře, měl jsem jen malou kolizi s nějakým Francouzem, ale tomu nestálo za to ani zastavit.“
Váš žák – a podpis.
Ivo Antušek
