Kvůli sršním a vosám letos hasiči nevěděli, kam dřív skočit
Tolik výjezdů na likvidaci hnízd sršňí a vos hasiči okresu Frýdek Místek nepamatují. „Letos toho bylo opravdu hodně,“ říká operační důstojník Lumír Šimek. „A když byla vedra, měli jsme dokonce pořadník třeba na patnáct výjezdů denně.“
V podstatě každá jednotka v okrese odstraňovala hnízda tohoto obávaného hmyzu i třikrát za den. Nejúčinnější je zásah pochopitelně až večer, kdy se sršně a vosy slétávají. Nejmenší osádku při výjezdu tvoří tři lidé, samozřejmě v příslušných oblecích. „Kvůli případnému použití žebříku nejdříve zjišťujeme, v jaké výšce je hnízdo umístěno a jak je přístupné. Většinou bývá v podhledech, ale přibývají případy, kdy si hmyz prokouše díry do zateplení domů,“ objasňuje Lumír Šimek. „Pak opravdu nastává problém, protože samotný postřik insekticidy nestačí, hnízdo je zapotřebí vybrat a k tomu se musí rozebrat některá prkna. Následnou opravu si majitel nemovitosti musí zajistit sám, ostatně, přípravek na hubení hmyzu také. Pravdou však je, že starým lidem jsme se snažili vycházet vstříc nad rámec povinností.“
Hasiči mohou být při likvidaci hnízd pobodáni, jako kterýkoli jiný člověk (což se už několikrát stalo), proto mají na sobě buď pogumované obleky, nebo obleky zásahové, plus kukly. „Takto vyzbrojení bychom měli být voláni pouze k situacím, kdy jsou lidé na veřejnosti hmyzem vyloženě ohrožováni,“ sděluje Lumír Šimek a dodává: „V řadě případů však máme pocit, že je naše ochota až zneužívána. A není to pouze letos, je to trend posledních pěti let. Vždyť i před tím sršně a vosy existovaly, ale tak enormní nárůst výjezdů k odstraňování hnízd skutečně nepamatuji.“
Jiří Muladi
Sršeň obecná
je největší volně žijící vosa. Její potravou jsou především mouchy a sladké ovocné šťávy. Dospělý jedinec nespotřebuje všechnu shromážděnou potravu a s tím, co sám nezkonzumuje, se vrací do hnízda a krmí larvy, mladé jedince a královnu.
Královna (oplozená samice, která přezimovala) je zakladatelkou sršní kolonie. Na jaře začne budovat základ hnízda tak, že kusadly nastrouhá kousky dřeva a smísí je s výměšky svých slinných žláz. Z této hmoty buduje kromě ochranného obalu hnízda také jeho vnitřní buňky, do kterých klade vajíčka, z nichž se líhnou larvy. Protože je hnízdo zavěšeno a stavěno odshora dolů tak, že otvory buněk směřují dolů, jsou larvy přilepeny lepkavou hmotou, aby nevypadly. První dělnice přebírají po vylíhnutí všechny práce, které dosud vykonávala královna (stavba hnízda, péče o larvy apod.) a ta pak již jen klade vajíčka.
V době, kdy jsou venkovní teploty vysoké, přinášejí dělnice do hnízda vodu a zvlhčují tak vnitřní prostory hnízda. Navíc vířením křídel napomáhají lepšímu proudění vzduchu v hnízdě.
V průměrném hnízdě je pět až sedm plástů (ale může jich být až 15) s asi 1500 buňkami. Hnízdo mívá elipsoidní tvar, šířka je kolem 30, délka kolem 60 centimetrů.
Královna po přezimování létá od poloviny dubna do poloviny července, dělnice létají od července do října a pohlavní jedinci (ti, kteří zajistí další populace) létají v září. V této době také dochází ke kopulaci. U oplozené samice se samčí pohlavní buňky ukládají do zvláštní schránky a uvolňují se až na jaře při kladení vajíček.
Koncem října dochází k zániku sršní kolonie, protože sršni nedokáží připravit zásoby, jako včely. Přežívají pouze oplozené samice, které se ukrývají a přezimují, aby na jaře založily nové kolonie.
Vzhledem ke složení potravy a s přihlédnutím k neútočnosti druhu je možné konstatovat, že sršeň má pro člověka pozitivní význam.
Protože se jedná o velký druh, který je spojen s nepravdivými zprávami o velké účinnosti jejich jedu, přetrvává u řady lidí neopodstatněný strach ze sršňů. Pokud však letícího sršně nebudeme dráždit rychlými pohyby a dáme mu možnost v klidu odlétnout, nemusíme mít ze sršňů obavy.
Sršní povídání
Často na své zahradě pozoruji sršně. Ačkoliv je tento hmyz všeobecně neoblíbený pro svou velikost, hlasité bzučení a možná i dotěrnost, získává si stále více moji úctu.
A tak jako u svých včel kromě instinktů tajně předpokládám i nějaké kolektivní vědomí, vážím si sršňů čím dál více a tvrdím, že mají i určitý stupeň inteligence. (Správně česky bych asi měl psát „u sršní“, protože sršeň je podstatné jméno rodu ženského, ale na Hané říkáme „ten sršeň“ a tak u toho i zůstanu.)
Většina našich strachů pochází z obavy z neznámého, z nepoznaného. Tak i neoblíbenost sršňů vidím v lidské neochotě poznat, vcítit se, spolupracovat dřív, než zapůsobí náš instinktivní strach, zběsilé mávání rukama a spásný útěk. Vypozoroval jsem, že sršeň je sice zvědavý, potřebuje si člověka „očichat“, ale rozhodně není hloupě dotěrný jako vosa. Jestliže se mu dopřeje chvilka klidu bez ukvapené reakce, obvykle mu stačí pět, nejvýše deset vteřin, a odletí jinam. Protože shání především potravu, a z výše tohoto zájmu shledá člověka jako objekt absolutně nezajímavý. Samozřejmě i zde se vyskytne výjimka, něco ho přece jen na člověku zaujme, a může usednout. Pokud si najde místo chráněné oblečením, není třeba se znepokojovat, mezipřistání bude opravdu jen velmi krátké. Jiná situace je, pokud sedne třeba na ruku. Pak je vhodné jej nějakým předmětem vlídně setřást, nebo spíše odstrčit, protože sršní kusadla jsou přeci jen proti lidské kůži dost silná, a co kdyby si nás potřeboval nejen očichat, ale i ochutnat!
Ze spolužití se sršni si však dovolím tvrdit, že pravděpodobnost přímého kontaktu je velmi malá. Sršeň člověka respektuje, ne jako silnějšího, spíše jako sobě rovného. A chová se, jako by ctil heslo „žít a nechat žít“. A tak mi dovolí, abych ho z bezprostřední blízkosti pozoroval třeba při lovu drobných mušek. Přiblížím-li se však k místu jeho zájmu na méně jak padesát centimetrů, opouští prostor s podrážděným a znechuceným bzučením. Tuto zkušenost jsem udělal opakovaně, když jsem pozoroval jeho počínání na staré hrušni. Na vodorovné mladší hladké větvi vykousal v kůře ranku asi pět milimetrů v průměru a poodstoupil do vzdálenosti dvou centimetrů. Studánka hned začala ronit sladkou mízu a přivábila malé mušky. Lovec vyčkal, až se tři – čtyři zaberou do mlsání a pak vyrazil. Průměrně každý pátý útok byl úspěšný, s obětí v kusadlech odlétal do hnízda, aby se po chvíli vrátil na číhanou.
Měl jsem obavy, jestli nebudou sršni škodit včelám. Ale upokojil jsem se, když jsem několikrát viděl velkého žlutého lovce kroužit před česny a pak bez zájmu odlétnout jinam. Pouze dvakrát jsem byl svědkem útoku na včely. Poprvé uchvátil včelku, která se nějak nepřirozeně motala, přímo na letáku před česnem. Po chvíli se vrátil a odnesl jinou, také oslabenou, která slétla na zem hned pod česno. Pak už jsem ho neviděl.
Jiný výjev z kontaktu sršně se včelami byl mnohem dramatičtější. Jednou v polovině července mi vylétl roj a usadil se na jabloni několik metrů od úlu přímo ve výši očí. Čekal jsem, až se uklidní, abych ho mohl smést. Náhle se objevil sršeň a začal roj obletovat v širokých smyčkách a v dostatečné vzdálenosti. V jednom okamžiku porušil odstup, střemhlav se vrhl do roje, aby vzápětí vylétl s jednou včelou sevřenou mezi dlouhýma nohama. S bránícím se břemenem se mu špatně letělo, proto se usadil hned na vedlejším stromě. Včelu, která se všelijakým kroucením snažila vyprostit ze sevření, si nohama obratně pootáčel, až si ji natočil zády k sobě. Pak se sklonil a s hlasitým křupnutím oddělil kusadly hlavu od trupu. Následovalo „loupání jablka“ – bezvládným tělíčkem rychle a obratně otáčel, nejdřív odkousl nožky, pak křídla i krunýř ze hřbetu a chitinové krytí zadečku. Když se sladkým úlovkem odlétl, čekal jsem s rojáčkem ještě několik minut, ale už se nevrátil. I tak bylo poučné zjištění, že rojící se včely jsou pro sršně snadnou kořistí. Ale útočí ten velký hmyz i s vědomím toho, že získá vydatnější sousto díky plnému medovému váčku?