„Tak se na sebe koukni, ty... ty Asiatko!“ křičí brácha a mává mi pod nosem novinami s fotografií korejské dívenky. Je asi v mém věku, má ofinu do očí a krátké rovné vlasy, na sobě jenom roztrhané špinavé tričko a vypadá vyděšeně. Z kulatého, ale pohublého obličeje vystupují široké lícní kosti, trochu placatý nos a pod převislými víčky šikmé oči.
Jsem jí podobná. Jsem jiná než všechny holky v naší škole. Jsem nejošklivější v celé Praze, „Možná se bohatě provdáš... A k večeři máme párky!“ těší mě Karel.... Brečím. Bráchovi se to mluví! Co večeří ta Koreanka?
Píše se rok 1952 a v Koreji už rok zuří válka. Američtí imperialisté bombardují nemocnice a školy. Celá třída nosí bez odmluvy pionýrské šátky na podporu pionýrů v Koreji. Karel prohlásil, že Koreu nepřepadli Američani, ale Rudý a že v ní řádí žlutý a rudý nebezpečí. Bojím se, že je brácha reakcionář a že bych to měla hlásit. Dostávám horečku.
„Ta holka se nám z té propagandy ještě zblázní,“ prohlásil táta a pro všechny případy mi zakázal jít druhý den do školy. Šla jsem. Měli jsme mít výlet, ale předsedkyně třídy Majka protestovala, že se nepůjdeme bavit, když v Koreji zuří válka. Učitelka to usmlouvala na návštěvu Náprstkova muzea.
„To je pěkné, že se Strana a vláda ujala té korejské holčičky,“ dožaduje se v tramvaji souhlasu starší paní, ale nikdo jí neodpoví. „Jak se jmenuješ?“ nevzdává to. Celá hořím.
„Utrpěla šok a ještě nerozumí dobře česky,“ zachraňuje situaci Evža, rošťák třídy. Třída se poťouchle řehtá.
„To není hezké, smát se kamarádce, která zažila hrůzu, jakou je válka,“ zlobí se paní.
Tramvaj se rozdělila na dva tábory. Několik lidí se začne hádat a ukazovat si na čelo. Učitelka dává povel k ústupu.
„Bude průšvih,“ varuje Evža. Učitelka nabírá dech, ale neví, co říct. Co říct smí a co už je za hranicí dovoleného, protože Korea je Korea!
2/ Sen o Červené tramvaji
na podzim v osmašedesátém
Cink cink... Jen co dvakrát zazvoním a už se řítím z Pavláku Ječnou ulicí dolů. Jsem červená břichatá tramvaj obsypaná i zvenku na stupátkách. Nápor po ránu je obrovský, zdá se mi, že energie všech těch lidí a lidiček se přičítá k té mojí, řítím se stále rychleji, brzdím a mám plnou hubu písku i strachu o ten hrozen kolem dveří. Školní brašna je táhne dolů, smějí se a pokřikují, prý je to velká legrace, ale co pro mne?
Okrově žlutou budovu školy vítám už z dálky, brzdím a řvu na celou Ječnou a slyšet je mě až nahoru na Pavlák a dolů na Karlovo náměstí. Jen aby se mi povedlo zastavit a abych se sebou moc nehodila, to pak všichni padají jako hrušky... Smějí se a skáčou ze stupátek, brzdím a řvu, aby mě bylo slyšet až přes hranice a dráty do snů těch, kteří se mě museli vzdát. Buď jedno nebo druhé, buď domov anebo svobodu, ale jak k tomu přijdu já?
Probouzím se zpocená na posteli. Je ticho... Ty červené tramvaje mi v podzimu osumašedesát tak daleko od domova prostě strašlivě schází...
3/ Kde sídlí štěstí
Očekáváme, že štěstí k nám přijde odněkud zvnějšku jako dárek ve vánočním papíru. Jenže takový pocit je nanejvýš krátkodobý a prchavý. Dárek se omrzí, změna stavu či nějaké situace zevšední. A pocit štěstí? Ten odletí s nimi!
Často můžeme být svědky toho, jak lidé žijící v nuzných podmínkách dokáží vzdorovat nepřízni osudu a být přese všechno spokojeni a šťastni. Naopak ti z nás, kteří se přizpůsobí svodům a pokušení doby a propadnou věčné touze po něčem, co nám není dáno, jen rozšíří řady lidí, kteří po klidu a štěstí sice touží, ale nemají na ně. Když se tak dívám kolem, zdá se mi, že tím největším kazisvětem štěstí vůbec je závist.
„Spokojen se svým osudem, budeš žít šťastně“, říká římský básník Q. Horatius. Nebo také „Těm, kteří mnoho chtějí, mnoho chybí.“ Štěstí totiž není závislé na majetku ani na dosažených titulech a funkcích, je to stav našeho vnitřního já, naší duše. Jak ale takový stav navodit, kde a jak ho získat?
Stará pravda říká, že štěstí se nedostaví k tomu, kdo se pachtí za chimérami, ale kdo se umí radovat z maličkostí a rozdávat optimismus a spokojenost. K tomu, kdo přijme úkol, který mu byl dán a pokouší se ho zvládnout co nejlíp. Americký tisíceronásobný vynálezce T. A. Edison to vyjádřil takto:„Tajemství úspěchu v životě není dělat, co se nám líbí, ale nalézt zalíbení v tom, co děláme.“
Když vzpomínám na svoji babičku uplahočenou od rána do noci v hospodářství, a přesto plnou lásky, pohody a radosti z každé nové rostlinky, z každého kozlíka a telátka, kterým pomohla na svět, dávám této jednoduché definici za pravdu.
Vědci podrobují štěstí neustále novému a novému vědeckému zkoumání a prý už dokonce přišli na to, která část mozku je za pocit nálad a štěstí odpovědná. Není dokonce vyloučeno, že štěstí je tak trochu individuální záležitost, že se částečně dědí podobně jako některé vlastnosti nebo právě optimismus.
Dokážete si představit, že přijde doba, kdy bude možné lidský mozek na pocit štěstí naprogramovat anebo jeho nefunkční část vyměnit jako žárovku? Já osobně se v každém případě domnívám, že pocit vnitřní pohody je prostě výsledkem naší činnosti, našeho snažení a překonání sebe sama. Že člověk žije úkolem.
Jsem jí podobná. Jsem jiná než všechny holky v naší škole. Jsem nejošklivější v celé Praze, „Možná se bohatě provdáš... A k večeři máme párky!“ těší mě Karel.... Brečím. Bráchovi se to mluví! Co večeří ta Koreanka? 
