Ten předvánoční čas Vánoční karty přes oceán jsou odeslány, bylo jich dvacet, dalších 23 budu rozesílat přátelům po Austrálii. Potom ještě to bude práce pro manžela, 71 vánočních přání po internetu.
A nesmíme čekat dlouho, nechceme zklamat dobré přátele.
Někdy se ale dějí věci, s kterými člověk vůbec nepočítá a u nás se toho v poslední době dělo víc než dost.
Před asi pěti týdny praskla trubka, která vedla z koupelny ve zdi ložnice mého manžela. Najednou koberec byl mokrý. Byla to dosti složitá situace. Ještě že náš dům není z dvojitých cihel, ale vnitřní stěny jsou jako ze sádry. Tedy nejdříve vybourat kus zdi v ložnici, potom zavolat řemeslníka, aby to opravil a manžel se sám pustil do opravy zdi. Koberec byl zničený, ale nejdříve se muselo vymalovat, než ten nový koberec přišli položit. Tedy po opravě zdi vystěhovat celou ložnici. Ještě že v dalším pokoji máme rozkládací pohovku, měl tedy kde spát, ale moc pohodlné to nebylo.
Nyní je vše již v pořádku zpět a vypadá to moc pěkně.
Tak to byla jedna věc.
V té době nám také dávali nové připojení na optické vlákno pro internet, to jsme si nevybrali, ale museli jsme se tomu podřídit. Dobře, napojili to, ale přestal pracovat telefon. Byli jsme bez telefonu celý týden. Jen jeden mobil, víc jsme do té doby nepotřebovali, a ten samozřejmě měl manžel vždy u sebe, když někam musel odejít. Já jsem byla doma jak ten vězeň na Bezdězi.
Samozřejmě mě to nervovalo.
Po týdnu, jedno úterý večer konečně začal telefon pracovat.
Ve středu ráno manžel odešel v klidu na svůj ranní pochod. Chtěla jsem někam zavolat a telefon opět nepracoval. Hned mě to vyvedlo z mé již tak špatné rovnováhy. V tom okamžiku někdo bouchal na dveře. Bylo mi divné, že nepoužil zvonek, ale vydala jsem se podívat, co se to děje. Za dveřmi nikdo nebyl, na ulici žádné auto nestálo a tak jsem se šla podívat kolem domu. Nikdo tam nebyl, ale jak jsem se rychle otočila, ztratila jsem rovnováhu a po té naší dosti dlouhé a hlavně velmi příkré příjezdové cestě jsem se rychle motala dolů. K mému štěstí jsem se domotala k zábradlí a stačila se ho chytit. Vtom šla kolem nějaká paní přiběhla nahoru a chtěla mi pomoci. Dovedla mě dovnitř domu a řekla nyní už jen čekejte na manžela, až se vrátí a nikomu neotvírejte. Sedla jsem si do křesla a snažila jsem se uklidnit, když vtom opět buch buch na dveře.
Samozřejmě jsem se šla znovu podívat, nikdo tam nebyl, a tak jsem se jenom opřela o to zábradlí a čekala, co se bude dít.
Mohla jsem přejít naproti přes ulici k sousedce, ale byla jsem opravdu roztřesená a sejít dolů se mi zdálo nerozumné.
Vtom ale sousedka vyšla před dům. Tak jsem na ni zavolala a ta velmi ochotně zatelefonovala na policii. Přijeli za deset minut a byli moc ochotní. Vyslechli si moje povídání a řekli, že objedou sousedy a zeptají, zda někdo z nich neměl podobné bušení na dveře. Vrátili se s tím, že nic takového se v blízkém okolí nestalo.
To bylo ve středu ráno.
Hned potom v neděli ráno, když manžel odešel na svou střelnici, najednou jsem slyšela, jak na přední horní zahradě někdo stříhá trávu. Tomu jsem nechtěla věřit, ten mladý muž, který nám chodí stříhat trávu, nikdy nechodí v neděli.
No tak jsem se šla podívat. Trávu stříhal soused, který bydlí vlastně za rohem, ale část jeho zahrady je přímo proti nám. Tam je vedle silnice trávník a keře. Tak soused stříhal a dělal rámus a já jsem najednou pochopila, že ve středu nikdo nebouchal na naše dveře. Soused zřejmě pracoval na své zahradě, ovšem za plechovým plotem a tam dělal trochu toho rámusu.
No ještě jsem se těm pánům policajtům nebyla omluvit, ale asi by si to zasloužili.
Ale přicházejí Vánoce, všechno se uklidní, rodina se sejde a budou znít koledy.
Vánoční karty přes oceán jsou odeslány, bylo jich dvacet, dalších 23 budu rozesílat přátelům po Austrálii. Potom ještě to bude práce pro manžela, 71 vánočních přání po internetu.