Vzácní a krásní – bílí jeleni
Jak jsem se stala redaktorkou Doby seniorů, jsem už tady psala. Seniortip byl mou startovní čárou, tady jsem zjistila, jak mě psaní baví. A protože je Doba seniorů měsíčník, brzy mi „nestačil“. Jeden rozhovor měsíčně byl pro mne po čase málo, přibývalo námětů, nápadů, rozhovorů- a víc než jeden se prostě do časopisu nevešel. A tak jsem nabídla své články ještě jinde. Zkusili to se mnou i v týdeníku Naše rodina. Byla jsem vděčna panu šéfredaktorovi, že mi dal šanci. Zažila jsem tam několik svých „poprvé“, ale o tom až zase jindy. Dnes bych vám chtěla představit svůj první článek, který byl v Naší rodině zveřejněn.
Trochu jsem se bála, stále se považuji za začátečníka, i když teď už „letitého“. A proto jsem si zvolila jako první námět něco, co jsem dobře znala z blízkosti svého bydliště. K bílým jelenům to mám, co by „kamenem dohodil“.
Vznikla reportáž, kterou vám tu dnes předkládám- s laskavým svolením šéfredaktorky Naší rodiny, Jany Semelkové. Článek vyšel v čísle 28 z roku 2012. (http://www.nase-rodina.cz/)
Bílí jeleni jsou českým rodinným stříbrem
Na samém okraji středních Čech, v těsné blízkosti historické Čáslavi, leží malé městečko Žleby. V létě ožívá stovkami návštěvníků, kteří si přicházejí prohlédnout dvě místní zajímavosti – romantický zámek a oboru s bílými jeleny.
Zámek byl založen ve 13. století původně jako hrad. Prošel mnoha přestavbami, dnešní podobu získal v polovině 19. století díky majiteli Vincenci Karlu Auerspergovi, který byl silně ovlivněný anglickým romantismem. Je plný nádherných sbírek uměleckých předmětů – obrazů, porcelánu, zbraní a spousty dalších krásných věcí, dovezených z celé Evropy. Mezi unikáty patří plně vybavená středověká zámecká kuchyně, či historické barokní divadlo s původními vzácnými divadelními kostýmy a kulisami.
Mladší, nikoliv však méně zajímavá, je žlebská obora a minizoo. Nachází se na jižním okraji zámeckého parku. Může se pochlubit velkou vzácností – stádem bílých jelenů. Návštěvníci si mohou několik kusů, které jsou umístěny v malé obůrce, opravdu zblízka prohlédnout při jejich přikrmování. Kromě nich jsou tu k vidění i zástupci lesní zvěře – daňci, mufloni, divočáci, dále vodní i draví ptáci. V prostorách obory je instalovaná malá expozice zaměřená na přírodu, chov bílé jelení zvěře, probíhají zde i ukázky výcviku dravců a sov.
Ing. Zdeněk Nevole, oborník ze Žlebů, ví o bílých jelenech snad vše, zabývá se jimi už téměř 20 let. Proto jsme se sešli, abychom si popovídali o historii i současnosti přírodní i kulturní vzácnosti, kterou nám závidí celý svět.
Tato nádherná zvířata pocházejí velmi pravděpodobně z Persie, prokázat jejich původ zcela jistě se ale nepodařilo. Ve volné přírodě se prakticky nevyskytují. K nám se dostala na konci 18. století, snad jako dar z cesty některého z českých šlechticů.
Nejsou to albíni, ale opravdu bílá forma jelena, světový zoologický unikát. Mnohokrát už byli tito krasavci na pokraji vyhynutí, chřadli, degenerovali, několik posledních kusů vypustili Thunové, majitelé Žehušického panství, v roce 1826 do své obory a zkusili je křížit s původní, přirozeně zbarvenou zvěří. Začali se rodit bílí koloušci a zdálo se, že záchrana se povedla. Pak ale přišla první světová válka a po ní druhá, jeleni byli stříleni jak německými prominenty, tak později Rudou armádou, která měla v zámku své velitelství. V padesátých letech zbylo posledních 30 kusů.
Novodobá historie záchrany bílých jelenů přišla v roce 1972, kdy se v podzámčí nedalekého zámku Žleby začalo s výstavbou obory, určené přímo pro chov a šlechtění bílé jelení zvěře. Chov tu už má tedy čtyřicetiletou tradici a dlouhodobě velmi dobré výsledky. Na rozloze 120 ha žije dnes 70 kusů bílých jelenů, laní a kolouchů – čistě bílých je minimum, většina z nich má alespoň několik hnědých flíčků.
Lesy České republiky chovají bílé jeleny ve Žlebech a nověji ještě v Janovicích a Kopidlně, obora v Žehušicích je v držení soukromých majitelů. Tím, že jsou stáda v oborách oddělena, bude možné časem využít potomstvo k vzájemnému osvěžení krve. Kdyby se stalo, že jednu z obor postihne nějaká nákaza, stáda v ostatních se zachrání.
Pracujeme s využitím moderních metod kontroly zdravotního stavu zvěře a posledních výzkumů v oblasti genetiky, spolupracujeme zejména s Farmaceutickou fakultou UK Hradec Králové. Péče o bílou jelení zvěř není levná záležitost a rozhodně není ekonomicky soběstačná, obory je třeba dotovat. Je to však taková přírodní rarita, že se nedá poměřovat penězi. Jedná se vlastně o službu veřejnosti. Návštěvníci Žlebů mají ojedinělou možnost zblízka pozorovat jeleny v ukázkové obůrce v cípu zámeckého parku. V minulém roce jí využilo více než dvacet tisíc lidí.
Bílí jeleni jsou sice v malých stádech i v Německu a Polsku, ale v naší zemi žije výjimečně kvalitní populace, více než 300 kusů. Vyhynutí jim, zdá se, už nehrozí. Přesto se do volné přírody nikdy nedostanou. Dokázali by v ní žít, nemají u nás přirozené predátory. Velké šelmy, které by pro ně mohly být nebezpečné, u nás nežijí. Dokonce ani lovci by je neohrozili. Traduje se totiž, že kdo zastřelí bílou zvěř, do roka zemře, a to je mezi myslivci hodně známá pověra. Žádný z nich by na bílého jelena zbraň nezvedl.
Dnes je jelení zvěře v lesích spíše nadbytek, způsobuje velké škody, není zájem o zvyšování stavů. A bílá forma by se ve volné přírodě postupně rozplynula při promíchávání s červenými kusy.
Rozloha obory i počet kusů jelení zvěře je teď optimální, ale stále je co vylepšovat. Snažíme se rekultivovat pastviny, přesít lepšími druhy trav, máme své speciální směsi. Naši jeleni jsou proti volně žijícím choulostivější, žijí v uzavřené populaci, a to přináší některé problémy. Jejich říje je poměrně dlouhá, trvá od října až do prosince, a to je hodně oslabuje. Zatímco souboje na začátku říje vedou k poraněním, ale málokdy k úhynu některého ze soků, ke konci říje je to jiné. Jeleni jsou unavenější, mohou se snadno navzájem pobodat. Vlivem vyčerpání může dojít i k usmrcení hlavního jelena, a to často jelenem, stojícím v hierarchii stáda hluboce pod ním.
Laně mají v uších značky s čísly, jsou si velmi podobné, nedají se rozeznat. S jeleny je to jiné, jejich paroží je specifické a ti starší si „vysloužili“ i svá jména. Máme tu Vysokého, Zlomeného, Červeného ohnutého, Jedničku. Stačí přiložit dalekohled k očím a vím… Kde je hledám? To není obtížné, mají své ustálené zvyky, a tak je ráno většinou najdu na zadní louce, kolem poledne bývají u potoka, nocují u té houštiny na kopci. Pozná se to i podle zválené trávy.
I když jsou oba rodiče bílí, vůbec není jisté, že se narodí bílý kolouch – ta pravděpodobnost je tak deset procent. Ostatní mláďata jsou strakáči, tzv. žemláci, ale i červení. Takže když se narodí čistě bílý koloušek, je to docela sláva. Laně je nerozeznávají zrakem ale čichem, takže je jim úplně jedno, jakou má mládě barvu. Jsou to vzorné mámy. Parůžky začnou mladým samečkům růst tak po půl roce, barva se může měnit ještě rok. Pak už je ale definitivní.
Ani v malé obůrce není zvěř ochočená. Před lidmi neutíká, přiběhne na zvuky rachotících nádob s potravou, pohladit se ale nedá. Není důvod je to učit, i když by to šlo. My to ani nechceme. Čím víc se lidé pletou přírodě do cesty, tím hůř. Jeleni dokážou být velmi nebezpeční a člověka mohou lehce propíchnout. Takových případů nebylo málo, dokonce i ti ochočení se postavili proti svému pánovi.
Životní projevy našich jelenů jsou velmi obdobné projevům těch, kteří žijí ve volné přírodě. V jejich životě je mnoho stresových situací, musí neustále obhajovat své postavení, proto se dožívají nižšího věku než laně, asi patnácti let. Často uhynou poraněním od silnějšího soupeře, myslím, že někteří i stresem, když jsou vyloučeni ze stáda. Jestli k těm poraněným voláme veterináře? Nevoláme, většinou je příroda rychlejší a poraněný kus najdeme uhynulý.
Oborník má na starosti i odstřel zvěře. Dříve mi to tolik nevadilo, teď už to dělám nerad, ale musím, je to moje práce. Vybírám chovatelsky nežádoucí kusy, posuzuje se především jejich zdravotní stav, zbarvení, věk. Takové kusy je třeba včas vyloučit ze stáda.
Nejhodnotnější trofej žlebské obory? V roce 1999 byl odloven nádherný dvanáctiletý jelen „Dědek“, který byl rok před tím svým soupeřem nešťastně pobodán. Své zranění sice přežil, ale nikdy už nebyl zcela v pořádku.
Taky se nám občas stane, že jelen z velké obory přeskočí přes plot do obůrky, obejde laně a zase skočí zpátky. V malé obůrce je jen jeden jelen, který má kolem sebe svůj „harém“. Musíme hlídat jeho potomstvo. Když je mládě sameček, nechá se v malé obůrce do tří let, a pak musí ven. Pokud jsou to laně, které dospějí, musíme vyměnit jelena. Což se stalo nedávno, přesunuli jsme ho do velké obory. Zatím si nezvykl, chodí si lehat k plůtku, chtěl by zpátky dovnitř. Je nám ho skoro líto, ale nedá se nic dělat.
Bílí jeleni patří teď k mému životu. Nešel bych od nich, jsem tu spokojený. Lásce k přírodě, k myslivosti, mě naučit táta a já jsem moc rád.
Pomáhat přírodě, ale citlivě, s rozmyslem, a jen v tom nejdůležitějším. To je asi ta správná cesta. Člověk a příroda se musí navzájem respektovat, musí spolu žít. Česká republika má největší stádo bílých jelenů na světě. A máme být na co pyšní.
Eva Procházková
