Ivan Kolařík: Domácí kalamity
Letošní rok se k nám zachoval pěkně nepěkně. Hlavně co se týká přírodních kalamit a katastrof počínajících od hrozných požárů buše, nedozírných povodní a končících tornády, které svou silou rozlámaly nejenom tisíce paraplat, odnesly statisíce klobouků, ale bohužel i střech ubožáků, jejichž obydlí se nacházela v pásmu, kudy se vichr přehnal. Takže jsme si opravdu měli na co stěžovat. A dělali jsme to s vervou a někdy i se slzami v očích.
Příchod zimy, kterou mám ze všech ročních období nejméně rád, jsme tentokráte přivítali s otevřenou náručí a vesele praskajícím, po eukalyptovém dřevu vonícím krbem. V zimě se totiž naštěstí toho moc neděje. Občasné záplavy většinou nikoho nevyvedou příliš z míry, protože ty největší obyčejně přicházejí na jaře a v létě. Buš také nehoří, jenom někdy fouká ledový vítr, který nás zahání do teplých hospod, kde si připomeneme proběhlé období, kdy si s námi příroda dělala, co chtěla.
Bohužel nejsme vystaveni jenom nemilosrdné ruce katastrof přírodních. To, co se děje dnes a denně snad v každé domácnosti, ty drobné katastrofy, někdy k popukání, pokud také nekončí tragicky. Jistě by se každý čtenář mohl pochlubit historkou, která se odehrála právě v jeho domácnosti, často díky jeho zapomnětlivosti, neobratnosti, hlouposti nebo neprozřetelnosti.
Kamarád Jenda Benda se například proslavil tím, že do mikrovlnky strčil svého milovaného pudla, aby se po koupeli ohřál a, i když troubu nastavil jenom na pět minut, tak z ní vyndal klubíčko ohořelých chlupů s vypoulenýma očima. Tím ovšem doma moc neokouzlil. Děti propadly hysterickému záchvatu pláče, načež jim maminka musela slíbit, že jim koupí vlčáka, který se do trouby ani do kamen nevejde. A jelikož to nebyla první katastrofa, kterou doma Jenda způsobil, manželka mu pod hrozbou rozvodu zakázala cokoliv v domácnosti dělat. To se ví, že to Jenda s radostí přivítal a jen se rychle klidil, když spatřil manželku, která se snažila rozdmýchat oheň v kamnech pomocí benzínu. Později nám u piva se smíchem vyprávěl, jak kamna bafla takovým způsobem, že manželka odletěla obloukem na konec pokoje, měla ohořelé obočí a koberec a záclony byly pokryté hustým nánosem mouru. Nejhorší však na této katastrofě bylo, že to od ženy slíznul, protože ho nařkla, že to byla vlastně jeho vina, že ji nevaroval, že se takto zatápět nemá. Nad ženami vyhrát nelze. Nikdy.
To vlastně vím z vlastní trpké zkušenosti. Byl to zřejmě jeden z mých slabších dnů, že jsem se dal vnučkami přemluvit, abych jim koupil kanárka. Víme, jak to chodí. Dětičky si umanou a žebrají tak úpěnlivě a tak dlouho, že nakonec zjihnete a neprozřetelně slíbíte žádanou věc koupit. Ať se jedná třeba i o největší blbost na světě. Kolik rodičů či prarodičů škemrání podlehlo s tím, že dětem jednak udělají radost a také že si konečně od nich oddychnou, a na to konto jim koupí bernardýna, který se nevejde do pokoje a se kterým děti posléze odmítnou chodit na procházku a sbírat hovínka velká jako sud. Kolik pošetilých prarodičů ve snaze koupit si lásku vnoučátek jim pořídí morčata, která udivují celou rodinu, jak rychle se množí, a kterým dětičky sveřepě odmítnou čistit klec, protože se štítí a bojí, že je potkani hryznou. A nakonec starosti zůstanou na vás a dětičky začínají usilovně přemýšlet, co jiného jim koupit.
Ano, propadl jsem mimořádnému záchvatu dobré vůle a jednoho slunného rána jsem se odebral opeřence dětem koupit. Učinit toto rozhodnutí byla ze všeho, co následovalo, vlastně ta nejlehčí věc.
V obchodě jsem byl ohromen samotným výběrem kanárků. Bláhově jsem si totiž myslel, že stačí přijít, koupit žlutého kanárka a tím to vadne. Kdepak! Starší, očividně zkušená prodavačka zvířat s takovým mohutným poprsím, že jím musela většinu ubohých zvířátek děsit, mě záhy vyvedla z omylu. Sáhodlouze mně vysvětlila, že se musím rozhodnout, jestli chci ptáčka, který bude zpívat, nebo kanárka, který bude mluvit i zpívat, jestli chci samečka nebo samičku a upozornila mě, že samotnému ptáku je v kleci smutno a ať se třeba na hlavu postavíte, nevydá ze sebe ani hlásku. Proto je rozumné koupit párek, přičemž je náramně důležité vybrat si stejnou barvu, protože když je párek barev rozdílných, tak se uklove k smrti. A to by přece celé rodině zlámalo srdce.
Než měla kyprá prodavačka šanci předvést kolekci klecí, přišoural se k nám její o hlavu menší, plešatý manžel, který ji poprosil, aby vysvětlila přednosti krajty tygrovité oproti sladkovodnímu krokodýlovi, o kterého měl někdo zájem. Prodavačka odcupitala k zákazníkovi a já jenom s úžasem zaregistroval, jak z terária vyndala strašně velikého plaza, kterého si nechala obtočit kolem těla a pozvolna začala brunátnět v obličeji, vydávat chraplavé zvuky a přiškrceně apelovat na krajtu “Tak Charlie, miláčku, přece mě tu nespolkneš. Nech toho, nebo na tebe zavolám tátu a ten ti ukáže, zač je toho loket.”
Manžel by ji asi neslyšel. Ten mě totiž vzal za rukáv a pobídl mě, abych ho následoval ven, kde na větvi stromu visela klec, ve které na bidýlku seděl bleděmodrý kanárek, který jakmile nás zmerčil, přestal klovat do zrcadýlka a inteligentně na nás zíral. Prodavač na mě šibalsky mrknul, přes rameno se ohlédl, jestli není na blízku jeho žena, a řekl, abych dával pozor, jak krásně umí kanárek mluvit.
“To, co jsem ho naučil, netrvalo dlouho, možná tak tři týdny,” řekl prodavač a jemně na ptáka zahvízdnul.
“Tak co nám povíš, Suzi, pověz nám to!” pobídl prodavač opeřence. Ten se oklepal a k mému úžasu velice zřetelně promluvil “Máma má ukrutný kozy, cha cha cha, máma má kozy jako vozy.“
Jak prodavač tak i já jsme se smáli, až jsme se za břicha popadali. Prodavač mně vysvětlil, že takhle mohu naučit kanárky cokoliv, protože jsou to inteligentní ptáci. To samozřejmě zpečetilo můj úmysl kanárka koupit a živě jsem si představoval, jak ho budu s dětičkami učit neslušná slova.
Ptáky jsem koupil hned dva, abych měl zaručený úspěch, k tomu jsem koupil klec jako hrom a než jsem vypadl z obchodu,všimnul jsem si, jak tlustá prodavačka leží u kasy na zemi, zatímco se jí zákazník snaží dávat umělé dýchání z úst do úst. A z klece naproti kase obrovský papouch hrající všemi barvami jenom vzrušeně vykřikoval “ Stará zhebla, stará zhebla, he, he he, stará zhebla.”
Nemusím říkat, že rodina byla kanárky nadšená. Ptáčci se k sobě měli a to přímo takovým způsobem, že jsem musel dětem taktně vysvětlit, jak to v přírodě a mezi lidmi chodí. Musím říci, že dětičky se tentokráte ukázaly v nejlepším světle. O kanárky se pečlivě straly a netrvalo dlouho a kanárci nejenom, že začali zpívat, ale i mluvit začali. Takové jednoduché věty, jako na příklad “Děda je vůl” a podobně. Všechno bylo v naprosté pohodě, až do toho osudného dne, kdy jsem se postaral o tragickou kalamitu.
Nevím co mě napadlo pro změnu uposlechnout ženu Máňu a dát se do luxování pokoje. Asi jsem si chtěl šplhnout, aby na mě byla třeba zase jednou během dlouhých, nudných zimních večerů hodná. Nevím. Byla to neprozřetelnost a hloupost na desátou, protože luxovat, podobně jako jiné domácí práce, prostě neumím. A jak tak hekám, nadávám a luxuji, tak mě napadla bláhová myšlenka také našim milovaným kanárkům vyluxovat jejich klícku. Co se však ve mžiku sekundy nestalo! Hadice vysavače vcucla oba ptáčky tak rychle, že neměli možnost ani pípnout. Ani zaprotestovat. Nejhorší na tom bylo, že jsem si tragické události nevšimnul až do té doby, když jsem vyklepával obsah pytlíku. K mému zděšení tam byli oba kanárci s nožičkama vzhůru. Šlak by mě trefil! Jejich krásné barvy zmizely pod vrstvou prachu.
A tak jsem si to ode všech odnes jako nikdy předtím. Vnoučata mě nejdříve nazvala vrahounem a docela se mnou přestala mluvit. I malá vnučka, která sotva umí mluvit, prohlásila, že jsem blbej! Jejich rodiče, naše děti, se rozhodli zjistit, kolik by je stálo mě dát zavřít do ústavu, a nejhorší na tom bylo, že se žena Máňa přidala na jejich stranu! A já to přece myslel tak dobře.
Dlouho jsem se z otřesení vzpamatovával v mojí hospůdce U Rudého klokana. Nakonec jsem se na radu Pepči rozhodl ztrátu kanárků nahradit koupí encyklopedie o zvířatech. V ní si alespoň beze strachu, že někdo zahubí jejich milovaná zvířátka, budou moci listovat a něco se o nich i poučí. Teď s nimi po večerech sedím a čtu jim, ale z nějakého důvodu vždycky chtějí vidět obrázky kanárků. Když jim je ukážu, tak začnou ječet, po tvářičkách se jim kutálejí slzičky jako hrách a prstíčkem na mě ukazují. Já se necítím zrovna dvakrát dobře.
Takže tady vidíte, že člověka mohou poznamenat i domácí kalamity. Chudáci ti lidé, kteří prošli ohněm, vodou a vichrem…
* * *
Koláže pro SeniorTip © Marie Zieglerová
Zobrazit všechny články autora