Nevděk vládne světem
V hospodě u Rudého klokana byl neuvěřitelný šrumec jak tomu každý pátek pozdě odpoledne povětšinou bývá. Upocení
farmáři se jdou po celotýdenní dřině alespoň na pár hodin odreagovat a užít si trochu legrace. Každý týden někdo přijde s nějakým nápadem, kterého se všichni nadšeně chytnou. Nedávno to byl Joe, který z náklaďáku vytáhl dva klokany, na přední packy jim nasadil boxerské rukavice a za ohlušujícího řevu ostatních chlapů v baru zorganizoval boxerský zápas, který skončil tím, že jeden klokan mohutnými skoky z baru utekl i s těmi rukavicemi. Chlapi se pak nemohli udržet smíchy jak asi zareaguje nic netušící řidič, když mu klokan-boxer přeběhne přes cestu. Minulý pátek se na uklizeném baru pořádaly závody obrovských ropuch, které vystřídalo zápolení slimáků. I kdyby někdo přišel se sebevětší blbostí, vždycky se to ujme. Jde o to mít legraci, při které pivo chutná ještě víc než za normálních okolností. Samozřejmě, že patroni na jakoukoliv akci sázejí. Šťastlivec, který vyhraje, si peníze však nenechá, ale platí jednu rundu za druhou. Kdyby ne, tak už k Rudému klokanovi nesmí. Takový je zde zákon.
Dnes jsem pro dav ani nespatřil Pepču, se kterým se zde pravidelně scházím na kus řeči. Hustý dav chlapů stál v utvořeném kole uprostřed kterého stál Freddy s obrovským plnovousem, v pravé ruce třímaje kroutícího se smrtelně jedovatého hnědého hada. Freddy to s hady uměl a pranic se jich nebál. Chytání hrozných hadů, před kterými se i ten nejtvrdší farmář chvěl strachy, byl jeho koníček. Nikdy jim však neublížil. Hady držel na farmě ve vyhřátých teráriích a ty nejjedovatější pravidelně připravoval o jed, který pak zdarma poskytoval laboratořím, které jej potřebují na výrobu anti-sera. Hady prostě měl rád a oni snad i jeho. Freddy jim důvěřoval. Prohlašoval, že hady krmí, stará se o ně a bere je na procházku (to mu však nikdo nevěřil), tak proč by mu měli uškodit. Až tahle mrcha, která Freddyho, když jí vytahoval z terária, kousla přímo do palce! Naštěstí to bylo kousnutí povrchní, takže kromě nakousnuté kůže se jed nedostal do krevního oběhu. To už by byl dobrák Freddy v pánu. Teď však rozjařeným kámošům ukazoval toho neřáda, který si nevážil jeho dobroty.
„Ne, chlapi, nezabiju ho za to, to já mým hadům nikdy nedělám. Ale za to co mi nevděčník udělal, ho pustím na svobodu. Ať se teď kouká starat sám o sebe. Žádný vyhřátý terárium, žadný krysičky a mlíčko. Hovno! Běž si odkud si přišel, hajzlíku,“ zahřímal se špetkou dojetí v hlase Freddy a hada obratně pustil na zem. Kruh čumilů se bleskurychle otevřel a otrlí farmáři ječeli jako když ženská vidí myš.
“Nevděk vládne světem,” řekl filozoficky Pepča, když si mne v davu všimnul.
“Jo, kamaráde, máš svatou pravdu,” odvětil jsem. “Freddy těm jeho hadům snáší modrý z nebe a místo aby si toho vážili tak ho ještě hryzaj!”
“Nic novýho pod sluncem,” řekl zamyšleně Pepča a poručil si skotskou, protože, jak mi vysvětlil, pivo mu už lezlo krkem. Navíc prý po něm v noci pořád courá, bdí a navíc děsně chrápe a jeho milované Evce je to odporný. A odmítá ho. Takže se dal na visoura. Chutná mu a navíc chytne opičku za ocásek mnohem dříve než po pivě. Ale je to stejně nevděčník, pomyslel jsem si. Pivo pil po léta letoucí, po pivu se mu nádherně zaoblila postava a stále po něm krásně voněl, rozjařeně zpíval a teď to všechno hází k vodě a zaměňuje za hrubou kořalku, která ho bude stát haldu peněz, ztvrdnou mu játra a nakonec mu stejně Evka uteče, protože kdo chce žít s kořalou. Vyvracet jsem mu to však neměl v úmyslu, protože Pepča vždycky ví svoje.
“Nic novýho pod sluncem,” řekl znova Pepča. “Lidi jsou nevděčný, zvířata jsou nevděčný, všecko na světě je nevděčný. Jako ty moje kavky. Já jsem se vloni nejprve zamiloval do párku, kterej mi lítal na zápraží. Tak jsem je od rána do večera krmil a voni se do mě taky asi zamilovaly a zpívaly mně ty svoje krásný australský cvrlikání přede dveřmi taky vod rána do večera a já byl na vrcholu blaha, že mi nahrazujou Evku, protože oproti nim vona na mě jenom huláká. Nakonec z ničeho nic ty mrchy zmizely a já byl zase děsně smutnej, že už mě ani ty ptáci nemaj rádi. Téměř jsem si nahazoval mašli, když náhle, z ničeho nic, se na zápraží vobjevily tři kavky jelikož voni měli dítě a přišly mi ho pyšně ukázat, ty vole! řekl pohnutě Pepča a vysmrkal se ho špinavého rukávu.
No to je dojemná historka, řekl jsem a podivil jsem se, proč si stěžuje na nevděk, když mu ti ptáci dali tolika štěstí.
“Jo, máš pravdu, dali, ale pak se stalo něco hroznýho. Já jedno ráno zaspal a tudíž jsem jim zapomněl dát jejich oblíbený kus šunky a von ten táta s mámou vletěli do cimry a začali mě brutálně klofat do palice, že mně začla týct krev. Tak jsem ještě celej rozespalej vzal koště a ukázal jsem jim zač je toho loket. To mám za svojí dobrotu. Tak krásně jsem se o ně staral. Jako vo svý,” řekl Pepča a kopnul do sebe dvojitou whisky. “Tak to je proč tady říkám, že nevděk vládne světem,” vysvětlil.
“Tak to já mám taky pěkně neuvěřitelnou historku co se týká nevděku. Představ si, že jsme jednou byli na party u mý jedný kamarádky. Na oběd byla husička, tekla plznička, všechno v naprostý pohodě, kterou přerušila kamarádka, která jako furie, rudá v ksichtě začala lítat po baráku a něco nesrozumitelnýho křičet. Tak jsem se šel mrknout co se děje. V předsíni jsem narazil na jejího v pořadí již třetího manžela, kterej mně bílej jako stěna sdělil, že má hroznej průser, protože ho žena načapala jak si to ve skříni rozdává s nějakou mladou holkou.
“Nepropadej panice!” napomenul jsem mladíka. “Musíš všechno zazdít. Musíš ženu přesvědčit, že nic neviděla, že jsi tam vůbec nebyl a že vůbec nevíš o čem je řeč. Zazdívat, zazdívat, zazdívat, jak se správně doporučovalo už za dávných dob Přemysla Oráče,” řekl jsem. To ho trochu postavilo na nohy, šel to na ní zkusit, ale manželka ho před hostama propleskla. A víš co ten blb nakonec udělal? Místo aby mně byl vděčnej za to, že jsem ho chtěl vytáhnout z bryndy, tak to na mě to pako manželce nakonec prásklo. Že jsem to byl já, kterej ho navedl, aby lhal. Ale měl hoch smůlu a panbíček ho potrestal, protože ho stejně za tu ve skříni provedenou nevěru manželka vopustila, aby se záhy provdala za čtvrtýho manžela. Mě samozřejmě sprdla jako malýho kluka a nasupila se na mě. Jak říkám, nevděk vládne světem!”
“No to byl ale pěknej vůl,” souhlasil Pepča. To je snad ještě hroznější než ty moje kavky. Kde ty asi jsou miláčkové moji opeření, zavzlykal Pepča a já ho musel napomenout aby se v hospodě choval důstojně jako chlap a ne jako nějaká uřvaná děvka.
“Tobě se to řekne, ty máš ženu Máňu, ale já už nemám nikoho. Ty kavky mě nahradily rodinu a tu mojí starou zrovna tak a já se měl dát tenkrát uklovat k smrti, protože by mě pak bylo na světě líp,” řekl nelogicky Pepča.
“Hele, když už tedy mluvíme o tom jak jsou všichni nevděčný, víš co se mi vůbec nejvíce dotýká?”
“Chceš říct co tě jako nejvíc sere,” řekl moudře Pepča a já jsem přitakal.
“Úplně nejvíc mi Pepčo štvou, co štvou, přímo urážej lidi, který se po letech vracej zpátky do Česka a pak nemaj nic jinýho na práci než Austrálii pomlouvat. To mi vře krev v těle.”
“No tak takovejch já znám několik,” přidal se špetkou do mlýna Pepča. To jsou vetšinou lidi, který tady houbelec dokázali, vydrželi tady ale až do penze a na naší penzi si pak v Česku žijou jako prasata v žitě. A víš, že vím i o několika, kteří i tu australskou penzi teď v Česku pomlouvaj a na internetu proti australskýmu systému podepisujou nesmyslný petice, který rozposílaj kontaktům po světě.”
“Tak to se mi snad jenom zdá. Nepochopím jak vůbec někdo může být tak nevděčnej a úplně zapomenout na to, jak mu Austrálie pomohla, když mu teklo do bot. Tak to je u mě ovšem naprostej primitiv.”
“U mě to samý,” souhlasil jsem.
“Jo, já ještě jakž takž chápu, že když se někdo třeba z rodinejch důvodů vrátil do Česka ještě za totáče nebo že si tady nemohl zvyknout a stejskalo se mu, takže aby přežil tak udělal to, co se od něj režimem očekávalo. Pomluvit a zostudit Austrálii jak bylo možný. Ale to, že se někdo odsud vrátí a pak na nás kydá hnůj, fuj tajks,” řekl Pepča a odplivnul si na podlahu.
“Hele, kamaráde, neplivej mi tady nebo tě vezmu za flígr a poletíš, procedil nakvašeně mezi zuby tlustý hostinský,” načež se mu Pepča omluvil, koupil mu kořalku a flusanec utřel botou.
Pak jsme se shodli, že nemá cenu si kazit páteční odpoledne další rozpravou na toto téma a že bychom spíš měli přemýšlet o tom, jakou srandičkou přispět příští pátek.
“Budeme hrát flašku,” vykřikl nadšeně Pepča a radostně se plácl se do stehen.
„Tak jo,“ souhlasil jsem, i když jsem si nedovedl představit jak se flaška bude hrát bez ženských, které drsný bar nenavštěvují. Byl jsem však Pepčovi vděčný za to, že tak rychle přišel na jinak vynikající společenskou hru. Nechtěl jsem mu vysvětlovat že flaška bez ženských je asi tak dobrá jako mrtvýmu šála, ale neměl jsem srdce mu to říct, protože by jenom trpce prohlásil, že nevděk vládne světem...
Ivan Kolařík