Ema Destinnová
se jmenovala vlastním jménem Emilie Pavlína Kittlová. Byla světoznámá česká operní zpěvačka, ale také sama komponovala a napsala několik básní a dokonce psala divadelní hry i romány. 
Narodila se 26. února 1878 v rodině bohatého pražského kulturního mecenáše Kittla. Jako malá se učila hře na housle a malovala. Již v osmi letech měla svůj první koncert. Na housle se učila u profesora Ferdinanda Lachnera a brala hodiny zpěvu u profesorky Destinové-Löwelové. Její jméno si pak zvolila za svůj umělecký pseudonym.
Ema studovala také herectví v dramatické škole při Národním divadle v Praze. Tady se jí tehdy ujala slavná herečka Otylie Sklenářová- Malá. Byla opravdu všestranně umělecky nadaná. Svůj nádherný hlas "zdědila" po své matce, která také krátce zpěv studovala. Jako osmnáctiletá se představila veřejnosti svými divadelními hrami „Ta první láska“ a „U cíle“ nebo „Rachel“. Hry uváděly mnohá pražská divadla.
Ucházela se také o angažmá zpěvačky v Národním divadle, ale neuspěla. Pro divadlo byla příliš temperamentní. Debutovala v Drážďanech v roce 1897 ve dvorní opeře s rolí Santuzy v opeře Masagniho Sedlák kavalír. Měla obrovský úspěch, který ji vynesl okamžitou spolupráci s drážďanskou operou na dalších pět let. O rok později vystoupila v Berlíně v té samé roli. Na čtvrtý pokus tady získala angažmá. Pak již následovaly velké role jedna za druhou.
10. září roku 1898 ji potvrdil císař Vilém II. prvním dramatickým sopránem berlínské Dvorní opery. Tady za deset sezón nastudovala a odzpívala 43 rolí a vystoupila na 706 úspěšných představeních. Tady byla také světová premiéra Straussovy opery Salomé, kde zpívala Ema hlavní roli. Ema zpívala i v jiných operních domech, zpívala v Bayreuthu, v Mohuči, Frankfurtu, Mnichově, také ve Velké opeře v Paříži a v Národním divadle v Praze. V roce 1905 vystoupila poprvé i v Londýně v hlavní roli opery Pucciniho Madam Butterfly. Ale již předtím, 2. května 1904 debutovala v Londýně v roli Donny Anny v Mozartově Don Giovanni.
V Londýně se setkala také se svým nejslavnějším partnerem Enricem Carusem. Ema Destinnová zpívala také s Šaljapinem, po boku Gillyho a Zenatella, ale Caruso byl její nejslavnější a nejčestější pěvecký kolega. Caruso, spolu s dirigentem Tascaninim a také skladatelem Puccinim, patřil také k jejím nápadníkům. Ale Ema chtěla nalézt partnerské soužití pouze v rodné zemi. V Londýně byla Ema až do roku 1914 a pak později ještě znovu od roku 1919. Jenom Praha ji nějak neuznávala, v pražském Národním divadle odzpívala v roce 1900 tři vystoupení, ale nebyl žádný velký ohlas. Vystupovala i v jiných pražských divadlech, hostovala tady 86x. Až v roce 1908 byla konečně i v Národním divadle nadšeně oslavována. Ema Destinnová byla prohlášena za jeho čestného člena. V roce 1911 se setkala při jedné významné příležitosti také anglickým s panovnickým párem. Zpívala také při korunovaci krále Jiřího V. a královny Mary v Covent Garden hymny národů v šesti jazycích. Korunovný pár a všichni přítomní ji za to odměnili neutuchajícím potleskem. V roce 1914 si Ema Destinnová zakoupila zámeček ve Stráži nad Nežárkou od majitele Petra Jungwirta. Zámeček vlastnila až do roku 1930. Používala ho hlavně k odpočinku a také tady rybařila, to byla její velká záliba.
Vrcholem její kariéry bylo působení na operní scéně v New Yorku, v Metropolitní opeře. K té patřila Ema již od roku 1908 a s velkým úspěchem zde zpívala po boku Enrica Carusa roli Aidy. Také premiéra Pucciniho opery "Dívka ze zlatého západu", kde Ema a Enrico Caruso zpívali hlavní role, měla nevídaný úspěch. Po jeho boku zpívala také role Mařenku v Prodané nevěstě a Miladu v Daliborovi. V Americe potkaly Emu triumfální úspěchy a také pohádkové honoráře.
Pak přišla první světová válka a ta přerušila její pěveckou kariéru. Začátek války zastihl Emu ve Stráži nad Nežárkou a bylo jí zakázáno vystupovat. Ema byla dokonce na zámečku vězněna pro údajnou špionáž. Byla v domácím vězení. Tehdy se naplno věnovala svým zálibám a přírodě.
Až v posledním roce války se opět vrátila na jeviště a všude, kde vystupovala, slavila úspěchy. Zpívala v Čechách a na Moravě skladby domácích skladatelů - Její pastorkyňa, Čertova stěna, Rusalka, Psohlavci a další. Po válce se ale častěji vracela z ciziny domů. V roce 1919 byla opět na dvě divadelní sezony v New Yorku v Metropolitní opeře. Ema těžce onemocněla a jenom včasná operace jí zachránila život.
V roce 1923 se provdala za mechanika Halsbacha, který byl o hodně mladší než Ema Destinnová, tehdy jí bylo 45 let. Ema zůstávala na Stráži a jenom občas vystupovala. Tady ji také v roce 1925 navštívil i T. G. Masaryk. V roce 1925 podnikla jenom krátké turné po Jugoslávii a vystoupila v Bratislavě a o rok později se pomalu již loučí s pěveckou kariérou. Měla poslední koncert v pražské Lucerně a pak podnikla ve dvaceti českých městech koncerty.
Svůj poslední koncert měla v Londýně v Queen´s Hall 16. října v roce 1928 u příležitosti desátého výročí vzniku Československa. Tehdy jí bylo padesát let. Stáhla se do ústraní na svůj zámeček ve Stráži nad Nežárkou a jenom občas při různých příležitostech zpívala na koncertech. Jinak vyučovala zpěvu. Tvrdila, že nejhorší je, když se musí diváci dívat na jevišti na starou ženu. Navíc se náročný život podepsal na jejím zdraví, měla problémy s klouby, vysoký krevní tlak a problémy s očima.
Ema Destinnová byla vynikající interpretkou děl Mozarta, Vágnera a italských oper, ale také zářila v dílech Bedřicha Smetany a Zdeňka Fibicha. Zpívala také, mimo jiných operních scén, v Chicagu, San Franciscu, Los Angeles, v Kodani, Stockholmu, Oslu, Budapešti, Lublani a Bělehradě. Vystupovala v mnoha zemích, ale v Itálii nikdy. Měla velký respekt k italské opeře. Jak jsem již psala, psala také básně, její básnické sbírky jsou Květy sněhu a Galantní abbé, v němčině Der Galante Abbé, tato byla zhudebněna Leo Blechem. Její romány jsou Dr. Casanova, Kněžna Libuše, ten vyšel v Praze v roce 1910 a Ve stínu modré růže, ten vyšel také v Praze v roce 1921. Ema Destinnová také překládala a to dílo Radúz a Mahulena do němčiny a Kovařovicovo libretto Psohlavci.
Napsala také ještě divadelní hru, jmenuje se Nadarmo a ta byla uvedena ve Švandově divadle v Praze. V Československu byla nakonec oslavována jako národní hrdinka. 28. ledna 1930 opustila jeviště života po oční operaci v Českých Budějovicích. Byla pohřbena na Slavíně na Vyšehradě, přišlo se s ní rozloučit velké množství lidí.
Připravila Olga Kotačka, Německo
Podobné články:
Ema Destinová/Tomáš Vodička