Ouchylou proti své vůli
To, že se lidé mohou přetrhnout jen aby nás mohli navštívit na chatě, která se nalézá v překrásném prostředí v bezprostřední blízkosti nedozírných zlatých pláží Pacifiku, kde v modrých vlnách majestátně putují do chladnějších vod mámy velryby s nově narozenými dětičkami velrybkami, kde subtropické počasí se šmolkově modrou oblohou a ročními teplotami na krátké kalhoty vyhovuje takřka každému, a kde se mnou návštěvy mohou při vlahých večerech na verandě popíjet vychlazenou plzničku, pozorovat noční oblohu, které vévodí Jižní kříž a klábosit o životě, to pochopit dovedu.
Co však lidským rozumem pochopit nedovedu ať dělám co dělám je to, že plánovaná dovolená na slunci se pro naše milé návštěvy obyčejně zvrhne v nějakou nepříjemnou katastrofu, na kterou budou vzpomínat jako na zlý sen. Přátelé se přece za námi netrmácí stovky kilometrů jen proto, aby po cestě narazili na klokana a odepsali nový auťák nebo aby doplatili na týdenní příval tropického lijáku tím, že budou na tuto dobu odříznutí od světa a místo modré oblohy a z moře vyskakujících velryb uvidí tak nanejvýš starou belu.
Naši přátelé jsou z valné většiny chytří lidé a tak nás samozřejmě z různých nehod, které se jim u nás přihodily neviní. Spíše naopak. Někteří hrozné historky později náležitě opepří a do zblbnutí je s očima navrch při každé příležitosti lidem vyprávějí. Časem se vždycky něco přidá a příhoda nabude neuvěřitelných rozměrů.
Na přehánění je skutečným mistrem kamarád Jenda, který si myslel jak nás překvapí a zároveň obveselí tím, že k nám zavítá s osmdesátiletou babičkou ze Zlína. Tato chrabrá stařenka, která viděla hodně vody jenom na pohledu z Balatonu, se bláhově vrhla do vln. V nich sice chvilku vesele dováděla, ale vzápětí jí zrádné proudy odnesly ječící na širé moře odkud jí poloutopenou v poslední chvíli zachránili plavčíci. Jenda však plavčíkům jejich dobrý skutek upře a s vážnou tváří vykládá jak s nasazením vlastního života, byť neplavec, babku zachránil sám. U posluchačů má úspěch. Zrovna tak jako Jiřinka, která se s přáteli pokaždé ráda podělí o historku jak si u nás vyrazila na pláž svlažit kypré tělo do tiché tůňky, ze které se s řevem podobným raněnému zvířeti a zakousnutým obrovským krabem na palci u nohy přibelhala domů. Venoušek zase s hlasem třesoucím se zlostí vypráví jak si po cestě k nám nevšimnul dvou kamer na rychlost a jak tím pádem chytil $ 500 pokutu a navíc na měsíc ztratil řidičák, takže se domů za hříšný peníz musel vrátit letadlem. Dodnes za rychlou jízdu nedává vinu ani nám, ani sobě, ale hajzlům policajtům!
A tak to jde s našimi návštěvami pořád-jedna nepříjemná nehoda za druhou. A to se raději sáhodlouze nezmiňuji o tom jak nadšený cyklista Standa píchnul o ježuru, který se mu nachomýtnul na silnici a jak ještě ke vší smůle mu při zpáteční cestě k nám udělala díru v hlavě agresivní kavka! Zrovna tak nemluvím o Bohoušovi, kterého jsem přemluvil, aby si se mnou šel zahrát golf a kterého na hřišti u páté jamky bacil do palice míček takovým způsobem, že se kamarád složil jako pytel cementu. Ne, za tyto drobné nehody doopravdy nemohu. Jsou prostě lidé, kterým se smůla lepí na paty.
Největší smůla se však na paty přilepila naší nedávné návštěvě. Musím se přiznat, že tentokráte jsem na tom měl však z velké části vinu já. Ne, nešlo o uštknutí hadem, klofnutí papouškem, ani o zápas na život s krokodýlem. Šlo o věc, která s přírodou a zvěřenou totiž nemá naprosto nic společného. Nepříjemnou situaci totiž nezpůsobilo nic jiného než moje chatrné znalosti ohledně čehokoliv co se týká technologie…
Můj dlouholetý kamarád Peťka oznámil, že nás hodlá s manželkou navštívit. Telefonát mně způsobil radost, protože si s Petříkem dobře rozumíme, dědek má smysl pro humor, hodně toho ví, brnká krásně na kytaru a strašně rád pije. Navíc umí dělat vynikající rybí salát, takže jsem byl rád, že přijede návštěva jak se sluší a patří. Trochu jsem se sice bál, že se cestou k nám někde ztratí, protože Petřík je navigátor na baterky a dovede tak ještě zajet bez nehody a bez toho aniž by ho hledaly záchranné služby do místní hospody. Obával jsem se, že cesta z Melbourne k nám, dlouhá bratru 1500 kilometrů bude zřejmě nad jeho síly. Určitě skončí na druhém konci Austrálie a pak už ho k nám nikdo nikdy nedostane.
Mýlil jsem se neboť Petr, který si byl až příliš dobře vědom své orientační neschopnosti na věc vyzrál a před odjezdem si koupil nejnovější novinku na trhu-GPS (navigační přístroj do auta), který ho bez problémů zavedl až před náš práh. Na něm se společně s bednou plzničky a doposud krásnou ženou Magdou objevil, padnuli jsme si do náruče a netrvalo dlouho a začali jsme plánovat dovolenou v teploučku.
“Koukej kam šlapeš, protože je jaro a vylejzaj hadi. Na hlavu si dej mojí cyklistickou helmu, protože nalítavaj kavky. Do moře nelez, protože neumíš plavat a vůbec, dávej na sebe pozor, protože jsi starý nemehlo a nechceme, aby se ti tady ještě něco stalo,” zněly mé pokyny Petříkovi, který jim bedlivě naslouchal a posléze oznámil, že mu nejde o nic jiného, než o pití piva, chytání bronzu a natáčení video kazet. Na to si přivezl digitální video kameru, se kterou zachytí všechny potvory, které nám zde sužují život zrovna tak jako nevšední krásy kolem. A večer se mnou promrhal dlouhým vysvětlováním co všechno jeho úžasná kamera dovede. Samozřejmě, že jsem neměl šajna o čem Petřík mluví. Mně spíše padl do oka jeho zázračný navigační přístroj, který kamarád vychvaloval do nebe a o kterém prohlásil, že by už bez něj nemohl existovat. Magda souhlasila a já si vzpomněl, že se o této pomůcce pochvalně vyjádřilo již mnoho lidí včetně naší dcerky.
Chvíli trvalo, než jsem přemluvil ženu Máňu, aby mně dovolila GPS koupit. Jako postarší osoba technickým věcem totiž nedůvěřuje a zrovna jako já je nedovede operovat, takže ty co vlastníme nepoužíváme a většina je v naší domácnosti spíše na okrasu. Teprve když jsem pohrozil, že se bez GPS cestou domů v Sydney nadobro ztratíme a poukázal jsem na zázračný příjezd jinak navigace zcela neschopného Petra s Magdou, prskajíc svolila.
A začaly nákupy! Musím se přiznat, že jedna z mých předností je schopnost usmlouvat, někdy přímo vyžebrat dobrou cenu. To jsem také činil během nákupních návštěv nejméně pěti obchodů s elektronikou. Z několika nás celkem bez obalu vyhodili s nářkem, že jsme se zbláznili a že kdyby měli takových zákazníků jako jsme my víc, mohli by kšeft nakrásně zabalit. Nakonec jsem však přece jenom uspěl díky příslibu, že dám prodavači a jeho rodině úžasnou slevu na kola, až budou mít potřebu je zakoupit. To, že o víkendech pracuji v obchodě na bicykly až v Melbourne jsem samozřejmě neřekl. Jinak bych asi nepořídil.
“No to jsi zaválel,” pochvalně utrousil Petřík. “To bude Máňa ráda, že jsi nakonec usmlouval stovku,” dodal.
“Ne ať tě napadne jí něco vykecat. Ušetřenou stovku můžeme utratit za něco užitečnýho jako na příklad za plzničku, která ti u nás zpříjemní pobyt.”
Petr ochotně souhlasil. Načež navrhnul, že by mně rád ukázal jak se s novou hračičkou zachází. Návrhem mi udělal velikou radost, protože jsem po zběžném mrknutí na 235 stránek manuálu propadl panice.
“No tak to jsem zase jednou naběhl na vidle, protože s tímhle se tedy nikdy nenaučím pracovat. A budu bloudit navzdory krabičce, za kterou jsem právě vyhodil 530 doláčů. Víš co by za to bylo piv? A víš kolik pitomejch kol musím prodat, abych si vydělal takový prachy? A to nemluvím o tom jak to schytám od Máni až zjistí, že tuhle pitomost neovládám. To si ani neškrtnu. Už nikdy v životě,” hořekoval jsem.
“Neblbni, jen klídek.” utěšoval mě Petřík, který navrhnul, abychom zastavili někde ve stínku, kde mi dá praktickou lekci v používání ďábelského přístroje.
Stínek byl vskutku zapotřebí. Jednak bylo nehorázné vedro a pak na slunci nelze na obrazovce GPS vidět naprosto nic. Auto jsem nakonec zaparkoval pod košatým stromem naproti nějaké budově odkud se ozýval tlumený dětský smích. A v tom příjemném stínku jsme se do toho s plnou vervou pustili. Petřík mi trpělivě vysvětloval co všechno přístroj dokáže, ukazoval mi všechny možné varianty a vymoženosti, které se mohou použít a které vás za každých okolností dovedou na správné místo. Já nadšeně všechny informace vstřebával, všechno zkoušel jako poslušný žáček a bouřlivě tleskal, když se mi něco podařilo, za což mě Petřík jako správný učitel pochválil.
A tak jsme tam my dva dědci ve stínku v autě před nějakou budovou, ze které se ozývaly tenounké hlásky seděli nejméně půl hodiny a oba jsme se radovali jak nám to šlo. Ne však dlouho! Radost z našeho konání byla přerušena řevem policejních sirén. Ty byly slyšet nejprve v dálce, ale s úžasnou rychlostí se přibližovaly až byly těsně u nás.
“Hergot, co se děje?” zeptal se Petr. Než jsem měl čas zareagovat, tři policejní auta zablokovala auto naše, bleskově z nich vyskočili poldové, kteří se zbraněmi v rukou se na nás hrubě vrhli. V příštích vteřinách jsme měli ruce v želízkách!
“Kurva, co se děje?” zašeptal pobledlý Petřík.
“Ty vole, nevím, ale buď teď slušnej, vono se to jistě vysvětlí,” řekl jsem a obrátil se na zatýkajícího oficíra.
“Můžete nám laskavě vysvětlit, co se děje?” otázal jsem se slušně. “Jistě se jedná o nějaký omyl,” dodal jsem.
“Vysvětlovat budete mít možnost na policejní stanici,” odvětil stroze policejní úředník a dodal, že z takovými perverty jako jsme my dva si už lehce poradí. S gustem si odplivnul a pak nás bez dalších řečí nacpal do policejního auta a dovezl nás na okrsek.
Tam se nás ujal vyšetřující seržant. Táta s pupkem přetékajícím přes opasek se na nás smutně podíval přes půlměsíčkové brýle a suše řekl: “Byli jste podle zákona zadrženi na základě stížnosti ředitelky mateřské školky pro podezření z pedofilie a šmírování. Video kamera, která byla nalezena na zadním sedadle vašeho auta podezření plně podporuje. Záznam na videu je plný hrajících si malých děvčat,” řekl seržant a zeptal se, jestli chceme říci něco na svoji obhajobu. Přitom nám podal telefon, abychom si zařídili právníka.
My jsme se s Petříkem na sebe podívali a i přesto, že jsme se nalézali v pěkné bryndě, jsme se neudrželi smíchy. Pak následovalo naše podrobné vysvětlování ohledně nově zakoupeného navigačního přístroje a lekce ve stínku pod korunou stromu. To, že jsme parkovali přímo před mateřskou školkou jsme si vůbec neuvědomili. A teprve teď nám došlo, co znamenal dětský smích. Že paní ředitelka pojala podezření, když před její školkou viděla dva podivné chlápky, kteří dlouhou dobu drželi v ruce něco co se podobalo kameře, a že nás udala, jí nemáme za zlé. Dobře udělala, protože člověk v dnešní době nikdy neví. Ouchylů je mnoho a člověk musí být ostražitý. Petřík poldům rovněž vysvětlil obsah filmu na jeho video kameře. Zachytil na něm jeho milovanou vnučku jak si hraje s kamarády!
Seržant a jeho kolegové zdvořile naslouchali našemu vysvětlování, nakonec se mohutný seržant podrbal na pleši, odkašlal si a s pohledem do země se nám za policejní akci omluvil. Přitom dodal, že doufá, že pochopíme, že je lépe někdy udělat chybu než později litovat. Teprve potom jsem se seržantovi zmínil o mé dvacetileté práci u policie a k jeho veliké úlevě jsem mu řekl, jak mi z profesionálního hlediska hbitý policejní zásah imponoval. Bodrý seržant si oddechl, že z ničeho nebudeme vyvozovat důsledky a nabídl nám čajíček a suchary. Petřík, kterému očividně otrnulo, čaj odmítl a poťouchle se zeptal jestli by pánové za to co si před chvílí prožil, nemohli nabídnout něco ostřejšího. Policajti se křečovitě zasmáli a na rozloučenou nám popřáli pěknou dovolenou na sluníčku…
Můj dobrý kamarád Petřík s vyvinutou manželkou Magdou bez dalších nehod prožili dovolenou u nás na chatě. Jenom po cestě do Melbourne se jim polámal jejich slavný navigační přístroj a v Sydney se na pár dnů ztratili…
Petřík dnes rád vypráví komukoli, kdo je ochoten poslouchat neuvěřitelnou historku o policejní akci, brutalitě a nocích strávených o hladu v chladné policejní cele.
Avšak ruku na srdce. Není jediný, kdo ve svých vyprávěních krapátko přehání…
