Vlkù se nebojím
Je velká ironie, ¾e právì já, která se všeho bojí, jsem napsala knihu s názvem Vlkù se nebojím. Moje hlavní hrdinka to tak ale cítí. Bojí se spíš lidí ne¾ zvíøat, které bez rozdílu miluje. Je doslova pobláznìná ochranou pøírody a logicky pracuje v oboru, jako veterinární asistentka. V knize ale nahlí¾íme i do její minulosti, s ní¾ se poøád vyrovnává. Vyrùstala v dìtském domovì a své rodièe by u¾ ani nepoznala, ani po nich nepátrá. Pøesto neodolá pokušení zjistit víc, jakmile se jí naskytne pøíle¾itost. Mezilidské vztahy jsou pro ni ovšem velice nároèné, není pro ni snadné milovat. Pøesto cítí silnou lásku ke svému adoptivnímu otci i zemøelé adoptivní matce a líbí se jí jeden mu¾, její nadøízený.
U knihy jsem se velice prala s volbou zpùsobu vyprávìní. Tak dlouho jsem se nedokázala rozhodnout, zda bude pro pøíbìh lepší ich nebo er-forma, a¾ jsem nakonec pro jeho elektronickou verzi zvolila oba zpùsoby. V tištìné knize jsem ponechala osobu tøetí, tedy er-formu, a to na základì mírnì pøeva¾ujícího hlasování mých skalních fanouškù. Dìj jsem zasadila do svých oblíbených Krušných hor, a proto také ti vlci, kteøí se sem opìt vracejí. Hlavní hrdinka Berenika k nim má zvláštní, a¾ osobní vztah.
Ukázka z kapitoly líèící Berenièiny zkušenosti z dìtského domova:
„Bacha, akromantule!“ vyskoèila znièehonic Adélka na svou postel.
„Kde?“ vyštìkla Rita a popadla do ruky èesko-anglický slovník, se kterým napøáhla na neviditelného vetøelce. Ritina vìrná nohsledka Klára se jí bì¾ela schovat za záda.
Berenika vzhlédla od nedokresleného obrázku. „Holky, nechte ho! Nic vám neudìlá, zase si nìkam zaleze!“
„Jo! A poèká, a¾ usneme, pak vyleze a zamotá se nám do vlasù!“ pøedvídala Rita. Tì¾ko øíct, zda jen zámìrnì šíøila paniku nebo se opravdu také sama bála.
Adélka s Klárkou v duetu zapištìly.
Nika odlo¾ila pastelky a nabubøele se postavila proti Ritì. Jako zápasník proti zápasníkovi. „Øíkám ti, nech ho být! Nic ti neudìlá!“
„I kdyby neudìlal! No a co? Beztak bude legrace, a¾ kvùli nìmu budeš zase breèet!“ Rita provokativnì napøáhla ruku se slovníkem, naznaèila švih.
Berenika v duchu zajeèela. „Pøed tebou? Nikdy!“ vyprskla opovr¾livì a pak udìlala, co nikdo neèekal. Rázovala z pokoje pryè.
Ve skuteènosti se jí chtìlo plakat u¾ teï. Ne tiše a pokoutnì, jak to obvykle dìlala, ale poøádnì nahlas a dìsivì, jako kdy¾ zaøve lev a všem široko daleko z toho tuhne krev v ¾ilách.
V obýváku narazila na tetu Lidku. „Copak? Potøebuješ nìco?“ vzhlédla k ní od poèítaèe.
„Jdu se jenom napít,“ vymluvila se, zamíøila do kuchynì.
Bojovala sama se sebou. Vyèítala si, ¾e z místnosti utekla. Mo¾ná ¾e Rita ztratila jeden dùvod pavoukovi ublí¾it, ale stejnì si nebyla jistá, zda se zachovala chytøe, nebo spíš jen zbabìle. V duchu se osminohému pidi¾víkovi omlouvala. Ale byl opravdu ošklivý a ona se pavoukù také trochu štítila! Nebála se, ¾e ji kousnou. Nemìla ráda, kdy¾ po ní mašírovala jakákoliv havì».
Nepøíjemnì to lechtalo a èlovìk mìl pocit, ¾e nemá zvíøe pod kontrolou.
„Berèo? Kam jsi odešla?“ zaslechla náhle za sebou Ritin hlas. „Pojï za námi do pokoje,“ lákala ji – pøed tetou Lidkou samozøejmì hlasem plným pøátelské vstøícnosti. „Pojï, chci ti nìco ukázat.“
Ïábelská krutost obleèená do líbeznosti. Co má asi ukrutnice za lubem? Dala jí pavoukovou mrtvolu do postele? Nebo se chystá nebo¾áka muèit trháním nohou a po Nice chce, aby tomu pøihlí¾ela? Nic takového by nesnesla! Cítila, jak jí do tváøí stoupá horkost.
Teta Lidka se zvedla od poèítaèe. „Co se tady dìje? To máte najednou všichni ¾ízeò?“
„Šla jsem pro Berèu, aby si šla s námi hrát,“ vysvìtlila roztomilým tónem Rita.
„Jen bì¾,“ nabádala ji teta. Vyplòovala zrovna nìjaké výkazy a chtìla mít na to klid. Strèila ji blí¾ k trýznitelce. „Máte ještì pár minut, ne¾ si vás svolám na domácí úkoly.“
Berenika courem následovala vesele poskakující postavu. Teï ji napadlo, ¾e ji tøeba bude ta potvora nutit, aby pavouka snìdla, a udìlalo se jí mdlo. Radìji umøe ne¾ tohle!
Hned za dveømi se plán dozvìdìla. „Mám pro tebe návrh,“ ¾hnuly Ritiny oèi posedlostí. „Nezabijeme ho. Ale jen kdy¾ ho chytíš do ruky a sama ho vyneseš hlavním vchodem ven. To je jeho jediná šance!“
Zdánlivé vyjednávání bylo jen vydíráním, druhem šikany. Nika nechtìla brát ¾ádného pavouka do ruky! ®ivého ani mrtvého! Navíc hlavní vchod se nacházel o celá dvì patra ní¾, to není stejné jako vyhodit rychle nezbedníka z okna! Nebyla si jistá, jestli ho udr¾í v rukou tak dlouho. A jak má asi vysvìtlit tetì, ¾e znièehonic musí jít dolù? Kdy¾ odejde z bytu bez svolení, dostane vyhubováno!
„Tak co je, ufòukánku?“ uhodila Rita. „Udìláš to, nebo ho mám zabít?“ Slovník v jejích rukou se opìt zvedl k chystané popravì.
„Zabij ho, zabij ho!“ ponoukala kamarádku Klárka, zatímco Adélka schovala oblièej do dlaní.
Nika se rozhodla. „Udìlám to!“
„Tak uka¾,“ ušklíbla se Rita. „Nemù¾u se doèkat, a¾ ti ukousne všechny prsty.“
„®ádný pavouk prsty nekouše!“ oponovala, ale prvotní odvaha ji pozvolna opouštìla.
„Kouše!“ sykla Rita. „A tenhle je navíc jedovatej! Vypadají ti vlasy a pod nehtama ti zaènou rùst èervi!“
„To není pravda!“
Nika vìdìla, ¾e si Rita vymýšlí, pøesto èím víc se ke klepítkatci pøibli¾ovala, tím víc se ho bála. Teï u¾ si ho vlastnì ani zachránit nepøála, zase tolik jí na nìm nezále¾elo, musela to ale udìlat kvùli Ritì. Kvùli sobì. Dokázat, ¾e je dost silná.
Vybièovala se k akci. Hbitì po osmino¾ci chòapla. Z dlaní vytvoøila mistièku, ve které pocítila známé šimrání. Potlaèila v sobì instinktivní zajeèení. Nesmìla myslet na to, co dìlá, jenom to musela udìlat. Pustila se k zavøeným dveøím. Aha. „Tak otevøe mi nìkdo?“ uhodila na své spolubydlící.
Adélka s Klárkou pobíhaly s jekotem po pokoji. „Fuj! Ona má pavouka! Ona má pavouka!“ pištìla jedna pøes druhou.
Dveøe se rozletìly, v nich teta Lidka. „Co tady tak køièíte?“
Klárka do ní vrazila. „Berèa má v ruce pavouka!“
„Ona nás s ním straší!“ nezapomnìla si Rita pøisadit.
„Co¾e? No, Berèo, to jsem si o tobì nemyslela,“ podivila se teta a ustoupila o krok zpátky. „Bì¾ ho okam¾itì vyhodit!“
Vlkù se nebojím
