Dotýkaní Ostravou - Luděk Eliáš
V našem miniseriálu se seznamujete s osobnostmi, kterých se dotklo město Ostrava. Tentokrát poznáte člověka, který měl život hodně pohnutý. Zažil slávu, úspěchy i pády. V mládí prošel peklem, které přežil. Nenarodil se v Ostravě, ale žije zde padesát let. Herec, režisér, divadelní principál, spisovatel, moderátor i redaktor LUDĚK ELIÁŠ.
Začněme tím peklem…
Ještě mi nebylo devatenáct let když jsem se dostal do Terezína, odtud do Osvětimi, Sachsenhausenu i jinam. Přežil jsem i pochod smrti a v květnu 1945 jsem se po více než třech letech šťastně vrátil, sešel se s bratrem, ale bohužel už ne se svými rodiči a ostatní rodinou. Všichni zahynuli v koncentráku.
V Osvětimi jsem byl od té doby několikrát, naposledy při připomínce šedesátého výročí osvobození tábora. Opět jsem tam zažil zimu jako tenkrát.
Dovolte autorce poznámku, kterou Luděk nezmínil. I v té terezínské hrůze lidé hráli divadlo, pořádali koncerty, malovali a také nacházeli životní lásky. Ta jeho byla posléze také poslána do Osvětimi. Luděk měl ještě "odklad", ale přesto se hlásil dobrovolně také do transportu. Žijí spolu dodnes.
Ta cesta k divadlu měla opravdu základ v Terezíně?
Ano, byly to sklepy, bramborárny, půdy, tam všude se hrálo divadlo a tam jsem poznal mnohé velké umělce, kteří měli na můj pozdější život velký vliv. Tam jsem také zjistil, že umění všeho druhu pomáhá žít i v takových místech jako byl Terezín. Když skončila válka neměl jsem "díky" koncentrákům dokončené ani gymnázium, ani číšnické učení a zdraví bylo také poznamenané. Neminula mne však vojenská služba, tu jsem prožil v Armádním uměleckém souboru a odtud už vedla má cesta k divadlu, nejprve do Českých Budějovic. K "Bezručům" jsem přišel v roce1956 a věřte, že Ostrava, po čistém, slunném Jihu, byla pro mne pořádný šok. Jenže zajímavé role, práce v rozhlase a v tehdy začínající televizi způsobily, že jsem si rychle zvyknul.
Sluší se zmínit tehdejší repertoár…
Nehrál jsem milovníky ani v mladém věku, už tenkrát jsem na ně nevypadal. Takže 
zbývaly role charakterní, z nichž rád vzpomínám na titulní postavu F. Dürrenmatta Franka V., na Mebiuse v Cizincích A. Camuse či na Azdaka z Brechtova Kavkazského křídového kruhu. Tenkrát se studovalo víc než šest premiér do roka, takže jsem si zahrál víc než dost. Stihl jsem, a to už jako ředitel, i stěhování divadla z centra města do tzv. Blaníku, kde se hraje dodnes, s krátkou přestávkou působení v Domě kultury.
Jenže role ředitele divadla netrvala dlouho…
Nebavilo mne to. V té době to také nebylo o ředitelování kulturního statku, ale o podivné "ideologické" práci. Tak jsem rád využil nabídky televize, kde jsem se uplatňoval, stejně tak v rozhlase, jako autor či externí redaktor, a odešel tam šéfovat zábavné redakci. Ale nadále jsem i hrál a účinkoval, třeba v populárních Lovech beze zbraní, kde jsem četl závěrečnou povídku.
Pak přišly srpnové události roku 1968, co k tomu můžeš říci?
Moderoval jsem od 22. srpna 1968 vysílání ze studia v Hošťálkovicích, později, když nás odhalili, jsem hlásil ze studia od Havránků v Ostravě-Zábřehu. A bylo brzy jasné, že v televizi končím na dlouhou dobu, myslel jsem, že navždy, stejně tak v rozhlase.
Asi také věděli o činnosti tvého bratra Zdeňka…
Ano, byl zprvu redaktorem české pobočky United Press, ale už v roce 1948 emigroval do Německa, kde jej František Peroutka angažoval do Svobodné Evropy. Působil také jako vedoucí pobočky newyorské části FE. Zabýval se zejména zahraniční politikou a slyšeli jste ho pod jménem Zdeněk Černý.
Jenže do New Yorku bylo, stejně jako do důchodového věku, daleko…
Pomohli opět kamarádi od „Bezručů“, (divadlo Petra Bezruče, pozn. Redakce) přesněji, pomohl tehdejší ředitel a dramatik Saša Lichý, který, ač s tím měl spoustu problémů, nebál se a nabídl angažmá. Hrál jsem do roku 1981 opět zajímavé role, ale nesměl jsem být nijak propagován, a to je pro herce hodně zlé. Sametová revoluce znamenala návrat do rozhlasu i do televize. Začala opět autorská práce, třeba na hraném vzpomínkovém pořadu o terezínském divadle "Arény pod komínem", (do dneška je rozhlasová relace používána v USA a Kanadě jako významný výukový dokument o těch časech a dění - pozn.autorky). Napsal jsem a zároveň i hrál v dramatu jednoho herce pro TV "Závěrečné představení". Hodně jsem spolupracoval s rozhlasovou režisérkou V. Pražákovou, jenže jak šel čas, začal jsem se sám sobě nelíbit, hlas byl unavený, a tak jsem se rozhodl skončit a nechat to mladým.
Léta popošla, ale ty jsi stále aktivní…
Dcera Martina se potatila, je herečkou v Hradci Králové. A tak jí píši pohádky, které úspěšně hraje ve školách a školkách.
Když mě něco hodně nazlobí, nejčastěji drsnost v mezilidských vztazích, která se promítá i do politiky, tak se svěřuji novinám, nejen těm odbojářským "Národní osvobození", kde působím pravidelně. Ale jsem senior, hodně času trávíme s manželkou na chalupě, kde sázíme zeleninu a brambory a celý rok se věnujeme turistice. Říkáme tomu "chození s pejskem", jen se nemůžeme shodnout, kdo z nás dvou je zrovna na vodítku, protože ten náš kamarád před časem odešel do věčných lovišť.
S manželkou, dlouholetou zdravotní sestřičkou, máte také syna…
Bůh ví, po kom zdědil obchodnické buňky, protože úspěšně podniká. Děti nás obdařily třemi vnuky a chlubíme se už dokonce dvěma pravnučkami. Mám je všechny na jedné fotografii. Díváme se s ženou na ni jako na pomník našeho vítězství, poněvadž nacistický režim dělal co mohl, aby nás zlikvidoval. Ta fotka mých dětí, vnuků i pravnuků je důkazem, že se mu to nepovedlo.
Povídání s Luďkem bylo delší. Oceňoval, ale také kritizoval dnešek, nakonec, jako my všichni. Vypadá výborně určitě i díky své ženě a celému rodinnému zázemí a to navzdory tomu, co obnášel jeho život. Jen si myslím, že lidé jako on, by měli dále hrát a účinkovat v masových mediích. Mají toho tolik co říci!
Pavla Pešatová
Foto: Z filmu Černý prapor
Ze hry " Cínový vojáček" (rok 1959)
S manželkou na výletě na hrad Bouzov
