Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.
Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Pačuli
Po pravdě řečeno, před dávnými lety, dvaceti, třiceti nebyl v těch vůních, které dělají naše živobytí příjemnější, žádný výběr. Hlavní značka byla snad Rosana a potom se také něco málo přiváželo z Francie a já stále ještě schovávám lahvičku s názvem Chanel. Snad to ani nebylo tak drahé, když jsem ji jednou našla pod stromečkem.
Dávno, dávno, při nějaké služební cestě do Prahy jsem kousek od Karlova mostu směrem k Malostranskému náměstí našla malinkou, zvláštní drogerii, kde prodávali mimo jiných ingrediencí i kolínskou zvanou Pačuli. Do lahvičky vám načepovali za zcela mírnou cenu tolik, kolik jste si přáli. V tom čase jsem byla přímo zatížená čicháním různých vůní a dokonce jsem si velmi dlouho (i když odborníci říkali, že to není možné), vůně pamatovala. Často mě provázela vůně, kterou používal v tanečních můj kamarád Zdeněk, myslím že v té poválečné době vždycky uzmul několik kapek své starší sestře. Byla to vůně nádherná a možná, že ještě teď, kdyby mi zavanula kolem hlavy, bych si ty krásné časy v tanečních připomněla.
Lahvičku pačuli jsem velmi rychle spotřebovala a do Prahy jsem zase tak často nejezdila. Ani nevím, kde jsem vzala tolik drzosti a žádala o nákup voňavé vodičky hosty, kteří k nám jezdili z Prahy. Bez rozpaků jsem o to požádala oba Bohoušky z Národního divadla Záhorského i Čápa a ti mi s radostí (aspoň se tak tvářili) vyhověli, samozřejmě i nějakou herečku, už ani nevím kterou. Nikomu nebylo zatěžko do oné zvláštní drogerie zajít. Neodmítl ani Miloš Kopecký, jen mi při tom vysvětlil, že ona vůně patřila v minulosti poběhlicím, či lehkým dámám a divil se, že přišla tak příjemná právě mně. Ale i on vyhověl a při další cestě do Ostravy mi plnou lahvičku přinesl.
Dnes přemýšlím, kde jsem brala tu odvahu klást na vzácné hosty takové požadavky, a když se mi někdy stane, že mi nějaká dealerka nabídne celou škálu vzorkových lahviček přerůzných vůní, čichám, čichám a ani jedna nevoní tak hezky jako Pačuli. Ani nevím, zda ji ještě někdo vyrábí. Možná, že nemá důvod, vždyť, kde jsou ty lehké dámy, aby její vůni přivábily muže. A potom, i když se přece jenom někde vyskytují, mohou si dovolit daleko dražší vůně. Pačuli by pro ně byla příliš sprostá.
Bohužel, už všichni ti, kteří mi lahvičky Pačuli vozili, čichají vůni nebeskou a já jsem je v jedné bezesné noci všechny probrala a někam tam nahoru jsem jim poslala omluvu i poděkování, že vyhověli jedné ženě, která se do vůně Pačuli zamilovala. A i kdyby tady byli a donesli mi jenom nějakou voňavku, nebylo, by mi to nic platné. Asi proto, že jsem vůně tolik milovala, ztratila jsem před léty při nějaké chřipce na vůně čich. A tak už teď jenom ráda čichám třeba pečící se maso, protože chuť k jeho požívání, ta mi zůstala.
Pamětníci, vzpomínejte!