Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.
Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Eva Marie
Některé ty příběhy vytanou nečekaně, impulsem je často drobná zmínka v rozhlase, novinová práva, vzpomínka v televizi.
Snad s nimi nezarmoutím a snad čtenáři poznají, že jsou spíš laskavé a bez nenávisti. Jméno téhle paní režisérky celé neuvedu, ač jsem si jí velmi vážil. Pamětníci jistě poznají.
Eva Marie byla postava velmi charakteristická. Drobnější spíš, co si tak vzpomínám, okolo krku na provázku tužku a gumu na poznámky do režijního scénáře. S každým pořadem žila, teoreticky připravená, špatně snášela pauzy, které způsobovala nedokonalá technika. Jednou, při generálce na inscenaci (tenkrát ještě živě vysílanou), došlo opět k provoznímu kolapsu a režisérka všem dost zle vyčinila a vyhlásila pauzu. Sedělo nás pár v kroužku ve studiu a já měl dost neomalenou promluvu o hysterické krávě, která nám nadává ze něco, za co nemůžeme. Na konci projevu jsem registroval tuhnoucí tváře ostatních. Otočil jsem se, Eva Marie stála za mnou. Neřekla ani slovo. Po chvíli zahájila zkoušku, na povelový mikrofon se celému studiu omluvila za neoprávněnou kritiku a pokračovala. Ale tím vše nekončilo. Kdykoliv napříště Eva Marie něco režírovala, u požadavku na rekvizity od produkce byl i vzkaz, že paní režisérka si přeje pana Hejnu. Kolegové mi nezáviděli, spíš naopak, trochu ironických poznámek jsem vyslechl, a já si nestěžoval. Postupně se zaměřila hlavně na hudební a vzdělávací pořady a natáčení s jejím štábem bývala velmi příjemná.
Ovšem jedna historka stojí za zaznamenání. Tenkrát se vysílal živě cyklus, který se jmenoval snad Úsměvy mistrů. Takový zábavně osvětový předchůdce dnešních seriálů. Připravovala se dramatizace jednoho z apokryfů Karla Čapka. Toho o Sáře a Izákovi. A v požadavcích na rekvizity byla Bible. To bylo za komunistů skoro sprosté slovo. Vypůjčil jsem někde výtisk kralické, ale nějak se mi to nezdálo a sehnal jsem si kontakt na Židovské muzeum. Laskavý pan doktor tam pochopil co hledám a přinesl mi krásný foliant, v kůži vázaný, psaný hebrejsky. Určitě to nebyl nějaký mimořádně drahý exponát, ale dýchala z něj staletí, moudrost.
Eva Marie byla zvyklá se mnou důležité rekvizity pravidelně konzultovat, snad druhý den jsem za ní přišel na zkušebnu a nabídl jí obě varianty knihy knih. Paní Šejbalová a pan Nedbal, kteří zkoušeli židovkou dvojici dostali pauzu, a já nabídl paní režisérce volbu. Po chvíli ticha začala křičet: Milostivá paní, pane profesore, pojďte sem. Všem zatrnulo, ale když přišli, Eva Marie takřka v slzách křičela: Podívejte se na tu krásu, pan Hejna na to přišel. Podívejte se na tu krásu. I pro tyhle hezké chvilky to byla práce někdy smyslupná.
A paní Eva Marie pro mne zůstala dokladem toho, jak i křehké a kultivované ženství dokáže „chlapsky“ přijmout pravdivou kritiku, ač přisprostlou, ale dobře míněnou.
Pamětníci, vzpomínejte!