RONOVEC
Dvojitým příkopem rozvalin hradu Ronovec protékal potůček, hadí ocásek. Pamatoval lepší časy té zříceniny. Mohutné hradby nepravidelného půdorysu, věžovitou stavbu s klenutými stropy a nad vysoké smrky vyčnívající, ne právě štíhlou, do nebe se zdvíhající věž. Pamatoval i rod Lichtemburků, než postoupili Ronovec králi, než hrad přišel do rukou pánů z Lipé. Tehdy náležel k hradu Ronovci i Rozsochatec.
Potůček tudy protékající pamatoval i doby, kdy Lojzík byl chlapec za groš kudla, kdy brouzdal tímto potůčkem. Kdy znal každý jeho kamínek, každou mělčinu, tůňku ba i ve spleti kořenů se vyznal.
Voda jím neprotékala líně, ale skákala přes kameny, jiskřila, mlela se a stříkala, jako by do ní práskal bičem. Uháněla zběsile, průhlednější skla a když do ní Lojzík ponořil nohu, zamrazilo ho, až sykl. Raččí ráj. Lojzík je znal odmalička. Jejich slabě trnitý krunýř tmavě hnědého zbarvení. Jejich široká a velká klepeta, ze spodní strany červená až oranžová, bránící se vždy, když je vytáhl z vody.
Tentokrát měl Lojzík obzvlášť pádný důvod ke sbírání raků. Jedno děvče, pro jejíž úsměv by se odvážil nemožného, mu nadhodila, že raci jsou lahůdka.
Lojzík se chytil na vějičku jejího úsměvu: „Stačí říct a budeš jich mít kolik chceš.“
„Tak říkám,“ zalaškovala.
„A čím zaplatíš?“
„Čím budeš chtít.“
„To znám. Sliby, chyby.“
„Pročpak?“
„Beru tě tedy za slovo. Zítra máš raky k večeři. A co ty?“
„Do zítřka je ještě daleko.“ Vtom se zamyslela. „Zítra? Říkáš zítra?“
„Jo. Říkám zítra.“
„A víš, že je svatojánská noc?“
„Já mám pro strach uděláno.“
„Jen se nekasej. Je to noc hejkalů a strašidel. Samých nadpozemských bytostí. Babička říkala, že dovedou lidi až do hrobu.“
Do zítra bylo, co by kamenem dohodil.
Lojzík s večerem vzal vrš a vydal se po proudu od Rozsochatce směrem k Ronovci. Brodil se kopretinami a tu a tam zavadil o hedvábíčka a luční zvonečky. Rdesno hadí kořen mávalo svými bělostnými doutníky. Vysoká tráva se skláněla nad vodu. Byla neobyčejně jasná noc. Měsíc, jediná lampa nad krajem, utápěla své stříbro v drobných vlnkách.
Lojzík vstoupil do vody a ponořil ruce ke dnu a šátral pod kořeny. Nemusel hledat dlouho. Vytáhl prvního. Na první pohled poznal, že chytil samičku. Má menší klepeta a větší zadeček. Samečci jsou větší. Na břišních nožkách pod ohnutým zadečkem samice neviděl žádné maličké. Věděl, že raci se rozmnožují na podzim. Larvy se klubou touto dobou, to přece ví každý malý kluk. A asi dva týdny po vylíhnutí se drží matky.
Na tohle ale Lojzík tolik nemyslel. Měl před sebou štíhlé boky, sotva tušená ňadra a černé oči. Viděl je, když poslepu tápal kořáním, viděl je, až se mu točila hlava. Když poznal, že došel až k Ronovci, podíval se do vrše a spokojeně si promnul ruce. Hodil si vrš na záda a pustil se podél potoka nazpět k Rozsochatci.
Jak tak se brodil vysokou trávou, připadalo mu, že světlo jako ve dne není samo sebou. Snad to není tou Svatojánskou nocí, napadlo ho a pocítil úzkost. Posadila se mu za krk a po chvíli ho začala nahlodávat. Našeptávala mu, ať se rozhlíží po každém stínu, praskotu, po sebemenším zaševelení. Vzpomněl si i na to, co slýchal doma. O tajné chodbě vedoucí z Rozsochatecké tvrze na Ronovec. Tam se ukrývá poklad. Poklad nesmírné hodnoty. Věřili na něj všichni a spojovali ho se zlými duchy. Najednou se mu zdálo, že slyší kroky, za chvíli zase houkání za zády, tu a tam brknul o krtinu, až se zapotácel a úzkost nahradil strach. Strach, který dosud neznal. Přidal do kroku.
A tu se od Ronovce do ticha zcela zřetelně ozvalo úpěnlivé volání: „Frantíků… Frantíku, pojď domů.“
A než se Lojza mohl vzpamatovat, někdo za něj odpověděl:
„Nemůžu, jsem zavázaný v pytlíku.“
V jakém pytlíku, snad v košíku, chtěl namítnout, kdyby mu právě nevypadla řeč. Ani slovo ze sebe nevydal, ani hlásku. Nohy mu podklesly, vypověděly službu. Tak oni lidé s tou svatojánskou nocí mají pravdu, roztřásl se.
„Bože, zachraň mě! Nesu na zádech nějakou vodnickou potvoru!“
Zděsil se a vyjekl. Klesl na kolena. Otevřel vrš a láska neláska, všechny raky vysypal do vody.
RONOVEC