Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.
Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste. Maminka Olga Jak se moji rodiče seznámili?
To zaznamenal tatínek vlastnoručně do Památníku, který na maminčinu památku vytvořil v roce 1969. Do tohoto Památníku sebral mnohé z maminčiných veršování, kterými buď podarovávala různé oslavence, nebo jimi vzpomínala, psala dopisy ve verších...
Tatínek k těm veršováním připojil i soupis divadelních her místního spolku Šubert, v nichž maminka hrála a nakonec připojil: "V roce 1926 jsem prvně hrál v aktovce zamilovaného mládence do slečny Underwoodové a při této příležitosti se utužilo naše počínající přátelství s mojí nastávající, milovanou a nenahraditelnou společnicí na celý život, s mojí manželkou. K dalšímu pokusu o moje ochotnické divadelní "úspěchy“ již nedošlo, ale těšil jsem se z úspěchů mojí Olinky.“
Citovaný Památník zachoval i vzácnou vzpomínku maminky na její a tatínkův svatební den. Vzpomínka je věnována tatínkovi dne 10. XII. 1947. Z toho velkého veršování vybírám pár strof:
Dnes již dvacet let je tomu.
Zimní jitro – padá sníh.
Odvádíš mě šťastnou z domu,
na rtech máme oba smích.
Dnes, kdy dvacet let uplynulo
a máme velké děti,
že pro mne ještě trochu lásky zbylo
jistě smím věřiti!
Těch dvacet let je dlouhá doba.
Nám však se zdála krátká -
v ní šťastni jsme bývali oba,
někdy však – vrzla vrátka.
Tak už to v manželství bývá,
svítí slunce, zase mrak se žene,
někdy bouřka, i pršívá,
často se nebe zatáhne celé.
Tak bylo i v manželství našem.
Však oba jsme rozumní byli,
když přišlo něco časem,
mraky jsme rozehnali.
Teď spolu svorně zas,
do nové dvacítky půjdeme.
Nic nesmí přijíti mezi nás,
o to se snažit budeme.
A po dvaceti letech – bůh dá-li,
z tebe děd a ze mne babka bude,
všechno to bude už v dáli,
jen vzpomínat, vzpomínat zbude...
* * *
Náš rodný dům byl pro mne i pro bratra domovem vždy, bez ohledu na náš věk. Ten nezapomenutelný pocit lásky a očekávání, kdykoli jsem otevírala zahradní vrátka – už, už je oba obejmu a všechno jiné ze mne spadne, ta vzácná chvíle životní jistoty odešla s maminkou, když zemřela. Tatínek, bez ní pojednou bezradný, na ni nikdy nezapomněl.
Maminku vyhledávali i četní rodinní přátelé a hlavně všechny naše sestřenice; bratr byl jediný muž v nové generaci rodu. Ona všem dovedla poradit, pomoci jim jak bylo v jejích silách a tím každého potěšit a narovnat i v osobní nouzi. Maminka respektovala našeho tatínka jako hlavu rodiny, ale byla to ona, silná osobnost, kdo držel rodinu v laskavém společenství. Tatínek respektoval její přirozené sebevědomí – byla to vzájemná láska na celý život. Jak prosté.
Pamětníci, vzpomínejte!
