POVÍDAČKY (17) Sněhuláková louka
Poblíž trati Posázavského Pacifiku leží slunná louka. V chladném jaru rozkvétá tu bílá hradba trnek, později se celá louka žlutí pampeliškami. Vede tudy úzká cestička, vyšlapaná pejskaři a chalupáři.
Když pampelišky odkvetou, louka je naráz bíle nadýchaná chmýřím milionů semínek, která jako paraplíčka krouží ve vzduchu a letí, aby se usadila v pěstěných trávnících zahrádek. A to už se do výše zvedají traviny, modré zvonečky, heřmánek a kopretiny, kakosty a kozí brada, všechny byliny, co jen můžou růst na správné louce.
Tady si hloubí teplé pelíšky kočky tulačky a čenichají psi při ranních vycházkách. Chodí tudy denně už jedenáct let můj pejsek Robin, vyzná se tu i teď, slepý. Na louce si hrávají i děti a v zimě tu stavějí své sněhuláky.
Už léta je to důvěrně známý prostor, odkud člověk může vidět slibný východ slunce mezi hradbou vysokého lesa i barevný západ nad vzdáleným obzorem.
Nedávno šli jsme s pejskem svou pokojnou cestičkou; byla zahrazena orvanými větvemi trnek. Odklidila jsem je překvapeně. Druhý den zas a k tomu ostré větve nastražené ve výši lidských očí. A později dráty, do kterých se slepý pejsek snadno zamotá a nepozorný chodec jistě upadne.
Souboj s neznámým zlotvorem vyvrcholil tím, že se na dvou místech objevily vyhloubené hluboké díry. Dočkali jsme se i toho, že se z děr vztyčily dvě plechové cedule, opatřené fialovým nápisem :
Nevstupovat ! Soukromý pozemek!
Chodíme tam dál, ale s jistou hořkostí. Zalekli se jen sněhuláci, letos (2006) nepřišel ani jeden, ačkoli napadlo mnoho sněhu.
Dnes už té louky není, pohltily ji oplocené domky.
***
Dávno jsem nešla kaštanovou alejí
Chodívali jsme tudy s pejskem. Kousek za domem jsme přešli koleje Posázavského Pacifiku a odbočili vpravo na Blažkovu louku. Odtud je krásný pohled na západní panorama kopců, nikde živáčka, jen u Blažků stával za plotem malý chlupatý pejsek, neštěkal, na nic nereagoval, nezavrtěl ani ocáskem. Jen koukal.
Když se došlo na konec té louky, tak tam, pod prvním kaštanem staré aleje, mívalo slunný pelíšek srnčí. Srna se rychle zvedla, jakmile nás spatřila, ale příště tam byla zas. Alej dávala stín a na podzim plno blýskavých kaštánků mezi schnoucím listím na zemi. Odtud, obloukem kolem hřmotící pily jsme došli na Maškovu louku a vyšlapanou cestičkou podél hustých keřů trnek jsme se vracívali domů.
Všechno je jinak. Obě louky, Blažkova i Maškova, oznamují, že jsou soukromým majetkem, na který nevstupovat. U Blažků místo tichého pejska běsní za plotem dva velicí psi, jsou plaví jako lvi a řvou. Kde by se tu vzaly srny! V aleji pusto a prázdno – neštěkají tu dva bývalí jezevčíci ani dalmatinka naproti.
Pila je tichá. My s pejskem taky.
*** Nemocnice na Homolce (rok 2003) Bezprostřední záznam.
Na Velký Pátek odpoledne se přihodilo, že jsem na celém třílůžkovém pokoji zůstala sama. Špitál ztichl a za prosklenou stěnou okna jen občas tiše přeletělo vzdálené letadlo či pták.
Od neděle jsem nejedla, život do mne tenounce plynul z mnoha hadiček. Občas se objevila sestra, koukla na budíky, vyměnila tu či onu láhev.
Ticho a ticho a nehybnost kolem mne vplouvala do mne a konejšila můj děs z náhlé samoty. Pomalu se setmělo a v levém okraji okna se objevil obrovský úplňkový měsíc.
Nespala jsem celou noc, velkopáteční úplňkovou noc, ani jsem snad usnout nechtěla, tak nový, nepoznaný prožitek mi byl dopřán a já ho postupně zvědavě i smířeně přijímala. Až k ránu, kdy jsem se propadla téměř do abstraktního štěstí, jsem usnula. Oba další dva sváteční dny i noci ten šťastný klid trval a já jsem si v tom přemýšlela. Nedovedu říct o čem. Bez otázek a odpovědí jsem si přemýšlela, po ničem netoužila a ničeho nelitovala.
Takové svaté velikonoce mi nadělil sám Pán Bůh, takový prožitek je asi důkaz o něm, to nemůže být jen lidské počínání.
.jpg)
