Na Štìdrý veèer hvìzdièky, ponesou vajíèka slepièky
Pøípravy na Vánoce jsou poznamenány spìchem a spoustou shánìní. Èasto ¾ehráme, ¾e naši pøedkové trávili svátky v poklidu a míru, co¾ my dnes neumíme. ®e to není úplnì pravda, se mù¾eme doèíst v jedné staré koledì: “Pøed Vánoci tejden, nebyl klid snad jeden den, hrozná spousta shánìní a do mìsta bìhání. Všechno jsme u¾ nakoupili, jabka, hrušky, perník, slívy, a co sejra, tvarohu, povìdìt vám nemohu. Na kvasnice zapomnìli, v celým kraji je nemìli, pøibìhla k nám nevìsta, abych skoèil do mìsta. Mošnu jsem do ruky popad, venku sem na ledì upad, co já ubohej zkusil, ¾e pro kvasnice sem jít musil." Èas ale bì¾í, a tak Štìdrý den v¾dycky nakonec 24. prosince pøijde.
![](portal/cz/seniortip/article/8310/Image/image001.jpg)
Pøi pøípravì štìdroveèerního stolu je tøeba dát pozor, aby nebyl poèet strávníkù lichý, to se pak musí nìkdo ještì narychlo pøizvat. Stùl se pokrývá bílou plachetkou, na ka¾dém rohu pak polo¾en je koláè. Podle tradice se má na stole objevit „devatero jídel”. Nesmìl chybìt pecen chleba, èesnek, cibule, sùl, na hromádce všechny druhy obilných zrn. Pod ka¾dým talíøem má le¾et mince, jinde rybí šupina, aby se dr¾ely peníze v chalupì. Nohy stolu se leckde obtáèely øetìzem, nebo» jedinì tak zùstane rodina pohromadì.
Nezbytným doplòkem na stole byl bochník chleba a vánoèka, i kdy¾ se nekrájela. Podle vzpomínek pana Františka Vance (nar. 1915) kladli ve Slovèi pod stromeèek bochník chleba a vánoèku a pøidávali k tomu i vaøené brambory, ovoce, oøechy a sklenici pitné vody.
Ke stolu je mo¾né usednout a¾ po východu první hvìzdy. Veèeøi pøináší hospodynì najednou, aby nemusela vstávat, nebo» pak by „drùbe¾ špatnì sedìla”. Pøed jídlem se patøí pomodlit, podìkovat za vše dobré, co rok pøinesl, poprosit o po¾ehnání do roku pøíštího a popøát, aby se všichni stolovníci za rok opìt ve zdraví sešli.
Štìdroveèerní veèeøe zaèínala oplatkou s medem. Polévka bývala hrachová nebo èoèková, teprve pozdìji rybí. Jako hlavní chod se podával èerný kuba, jinak také zvaný hubník - nákyp z trhaných krupek s houbami. Prastarým jídlem, dnes u¾ témìø neznámým, byla puèálka - naklíèený, opra¾ený hrách, osolený, nebo oslazený medem. Ryby se v èeském vánoèním jídelníèku objevily a¾ v devatenáctém a dvacátém století, nebo» døíve platily za postní jídlo. Podávaly se v úpravì „na modro” (v rosolu) nebo „na èerno” (v omáèce ze zeleniny, zavaøeniny, s oøechy, mandlemi a rozinkami). Sma¾ený kapr se rozmohl a¾ po první svìtové válce. V hostinì nesmìly chybìt oøechy a ovoce, syrové, sušené i vaøené, pøípadnì peèená jablka. Rozvaøenému sušenému ovoci ochucenému koøením (skoøice, badyán, høebíèek, vanilka) se øíkalo muzika. Nejoblíbenìjším tradièním mouèníkem byla vánoèka, jinak zvaná štìdrovka, pak také štrùdl nebo koláè. Rovnì¾ spaøené buchtièky - peciválky nebo také kutelky, nìkdy plnìné mákem, omaštìné máslem a posypané strouhaným perníkem, jindy oslazené medem, v chudších domácnostech øepným sirobem, nesmìly, jak víme napøíklad z vyprávìní pana Josefa Nezbedy z Dymokur (nar. 1892), na stole chybìt. Oblíbeným pamlskem byl cukrkandl.
V èasopisu Èeský lid popsal v roce 1901 Jan Tykaè štìdroveèerní jídelníèek chudší rodiny z Èelákovic v polovinì devatenáctého století: „Hrachová polévka se zasma¾enými kostkami housky (vánoèky), „kuba mastná huba”, t. j. ¾itné krupky s houbami na pekáèi peèené a silnì maštìné, vdolky s povidly, tvarohem a smetanou, ovoce (jablka, oøechy), nebo: Houbová polévka s krupkami, knedlíky se švestkovou omáèkou (t. j. s rozvaøenými a dobøe rozmíchanými sušenými švestkami), kus vánoèky nebo dušièka z tìsta vánoèkového, ovoce. Nìkde té¾ hrách, koèièí svatba (t.j. hrách s kroupami) aj."
Vìtšina obøadních jídel mìla svùj význam a pojila se k nim øada povìr: polévka se podávala jako základ ¾ivota, houby znamenaly štìstí v rodinì po celý rok, zelí slou¾ilo k ochranì pøed zimnicí, knedlík mìl zajistit, aby rodina nikdy nehladovìla, štrùdl byl zárukou dobrého bydla. Øepa chránila pøed úplavicí, jalovcové kulièky pøed morem.
Mnoho zvykù a obyèejù provádìných o Štìdrém veèeru souviselo s pøedstavou o dobrém poèátku a prùbìhu pøíštího hospodáøského roku. Na stùl se kladlo ode všech plodù, aby se hojnì urodilo. Také se vìštilo podle nejrùznìjších úkazù, jaké bude v pøíštím roce poèasí, úroda nebo u¾itek z dobytka. Po štìdroveèerní veèeøi se musely všechny drobeèky smést a zakopat pod ovocné stromy, rybí kosti patøily do ohnì, aby neškodil.
Dodnes se provádìjí pro zábavu rùzné lidové praktiky a vìštby: krájení jablek - kdo má èistou hvìzdièku jader, bude zdráv, uká¾e-li se køí¾ek, vìští do roka smrt, lití olova - podle ve vodì vzniklých tvarù se hádá, co èlovìka èeká a nemine, házení støevícù pøes hlavu - ukazuje-li špièka ke dveøím, dìvèe se urèitì vdá, poslouchání štìkotu psa za humny - odkud pes zaštìká, odtamtud pøijde ¾enich, tahání polínek poslepu z hromady - jaký má polínko tvar, takový bude ¾enich (rovný štíhlý, tlustý, sukovatý, pokøivený, dlouhý, nebo malinký), pouštìní oøechových skoøápek se svíèkami na míse s vodou - komu dopluje nejdál, ten odejde do svìta. V minulosti se braly vá¾nì zejména vìštby pøedpovídající smrt, svatbu a odchod z domova. Pìkná je dívèí øíkanka ze Staroboleslavska: „Já, kleèe tu, nevstanu, a¾ znamení dostanu, z které strany vítr fouká, odtud se mùj milý kouká.”
Vánoce jsou svátky obdarovávání. Ten nejvìtší první dar dal lidstvu Bùh - svého syna Je¾íše Krista. Jemu pak, jako chudému betlémskému dítìti, pøinášeli dary králové i ti nejchudší pastýøi. To jsou biblické koøeny vánoèní nadílky. Ji¾ Jan z Holešova koncem 14. století uvádìl, ¾e „...staøí nejen lidem, ale i dobytku v tento den projevovali štìdrost”.
Pravdìpodobnì prvním u nás historicky dolo¾eným vánoèním dárkem je modlitební kní¾ka, kterou na Štìdrý den roku 1466 vìnovala pro chvíle soukromé zbo¾nosti králi Jiøímu z Podìbrad jeho druhá man¾elka Johana z Ro¾mitálu. Jde o kodex s èesky psanými modlitbami k Pannì Marii, bohatì zdobený iniciálami a celostránkovými iluminacemi. Mezi nimi je i obrázek „Zvìstování” s postavou adorujícího (zbo¾nì uctívajícího) krále Jiøího.
Johana nechala na pøídeští knihy vepsat vìnování: „... prvnímu v Èechách Jiøímu králi tyto kní¾ky darovány byly, od druhé v Èechách královny Johany jsou Jeho Milosti poslány, které zhotovit nechala a na Štìdrý veèer darovala Jeho Milosti, prosíc za to ne støíbro ani zlato, ale aby ji ráèil v své pamìti míti, a¾ bude tyto modlitby pìti, aby zde ve zdraví a štìstí ¾ili, své poddané k Bo¾í cti a chvále vedli a tak se k Bohu dostali.”
Jan Øehounek