Ženy v kalhotách – aneb začalo to v Paříži
Něco takového ten mladý muž ještě nezažil. Žena v kalhotách a ve vestě, s vlněnou šálou kolem krku a s měkkým klopeným kloboukem na hlavě a navíc zahalená v oblacích dýmu z doutníku. Frederic Chopin byl zděšen: „Jak je ta Sandová nesympatická! Je to vůbec žena? Skoro bych o tom pochyboval.“
Francouzská spisovatelka George Sandová však šestadvacetiletého muzikanta rychle přesvědčila, že mužský je na ní pouze její oblek. Frederic Chopin se stal na téměř deset let jejím milencem.
Chopinův úlek a šok byl naprosto pochopitelný. Když se v roce 1836 oba umělci seznámili, panoval ještě v oblékání západního světa naprosto jasný řád. Podle kalhot se poznal muž a podle šatů nebo sukní žena. Žena, která se objevila v mužském oblečení, byla považována na nenormální osobu nebo mužatku.
Ve Francii, v zemi, která udávala v módě tón, bděl dokonce nad zachováním řádu v odívání jakýsi vrchní úřad. Jestliže chtěla nějaká žena nosit mužský oděv, měla mít v kapse kalhot policejní svolení.
Dostat takovou licenci nebylo nijak snadné. To už ta žena musela být známá umělkyně jako George Sandová nebo jako malířka Rosa Bonheurová. Anebo císařova milenka. Tak například favoritce Napoleona III. Margueritě Bellangerové stát oficiálně povoloval převlékat se za muže proto, aby její návštěvy u milence nebyly tak nápadné.
U George Sandové tomu bylo jinak. Její vychovatel ji už jako malé děvčátko navlékl do chlapeckých šatů. Ve svých vzpomínkách slavná spisovatelka napsala: „Nové oblečení mi bylo při hrách mnohem příjemnější než vyšívané sukně, které většinou zůstávaly v cárech viset na všech okolních keřích. Kalhotám zůstala George Sandová věrná i později. „Mohla jsem tak chodit ven za každého počasí, v kteroukoliv denní dobu. A v divadlech jsem mohla chodit do parteru.“ Bylo to lacinější než lóže, kde seděly dámy ve večerních gala toaletách.
K této opovážlivé proměně oděvu se odvážila i rakouská císařovna Sisi, když prodlévala na jednom maďarském statku daleko od přísného vídeňského dvora. Její neteř baronka Marie Wallerseeová o tom píše: „Samozřejmě, že jsem musela následovat jejího příkladu. A dodnes si vzpomínám na stud, který mě trýznil, když jsem se poprvé uviděla v kalhotách.“
Naprosto beze studu přistupovaly však ke kalhotám bojovnice za emancipaci žen z dvacátých let tohoto století. Objevovaly se ve smokingovém saku, kravatě, monoklu, se špičkou na cigarety a s ostříhanými vlasy.
Co se nepodařilo umělkyním a sufražetkám, dokázaly sportovně založené ženy v době, kdy se sport vymanil z okruhu společenské smetánky a dostal se mezi nejširší vrstvy. Jelikož se dlouhé cípy sukní zamotávaly do výpletů jízdních kol a plavky bohatě zdobené volánky a krejzlíčky byly vhodné spíš k utonutí než k plavání, začal se kousek po kousku uplatňovat mnohem pohodlnější oblek mužský. Kalhoty a jezdecká saka, trikotové přiléhavé plavky, svetry, pumpky a větrovky.
Módní tvůrkyně Coco Chanelová nacházela mnoho nápadů v šatnách svých milenců. Nechala si střihnou jezdecké kalhoty a „ukradla“ košile a kravaty. Jelikož měla Coco obzvláštní zalíbení v džentlmenech anglických, volila pro své módní kreace žerzej a tvíd, čímž se také proslavila. O dlouhých kalhotách však tvrdila, že si je může dovolit elegantní dáma jenom ve volném čase.
Pak, ale přišla božská Marlene a pomohla rovnoprávnosti v oblékání na nohy. Marlene Dietrichová opustila Berlín hned po premiéře Modrého anděla v roce 1930 a odjela do Hollywoodu. Když přijela zpět do vlasti, byla od hlavy až k patě oblečena jako muž. Měla na sobě na míru střižený pánský oblek, košili, kravatu, na hlavě baskickou čepici a na nohou nízké šněrovací boty.
To mělo pochopitelně následky. Adolf Zukor, producent Paramountu, později vzpomínal, že když se Marlene Dietrichová nechala pro reklamu vyfotografovat ve svém mužském obleku se sloganem „Žena, kterou mohou zbožňovat dokonce i ženy“, vtrhly v USA tisíce žen do obchodních domů, aby nakoupily kalhoty. Vypukl hotový mor.
V Evropě se ale Dietrichové podařilo svést k pánským oblekům jen málo žen. Předsudek o mužatkách tu byl velmi silně zakořeněn. K nošení kalhot však mnohé ženy donutila druhá světová válka.
A když pak začátkem padesátých let přišla do Evropy „nedbalá“ americká móda v podobě džínsů a triček, byl evropský řád v oblékání s konečnou platností ten tam . Životní styl i oblečení obou pohlaví se začal vyrovnávat. Ženy se dokonce zmocnily i uniforem a kovbojům uloupily všechno – od bot až po přesky u opasku.
Do kalhot se samozřejmě pustili i módní tvůrci. Prvním byl Yves Saint-Laurent.
Navrhl přísný pánský oblek pro ženy a dokonce vyčlenil smokinky z obchodních jednání a nabídl je ženám jako gala oblek. Jeho milánský kolega Giorgio Armani střihl pro dívky pánská saka se širokými vycpanými rameny, jak je nosila herečka Diana Keatonová ve filmu Annie Hallová. Armani říká:“To je opravdová móda. Je pohodlná a to se dneska cení.“
Chuť po pomstě se zatím u silného pohlaví neukazuje. Muži dosud nechali ženské sukně netknuté. Jak v této souvislosti dotvrzuje Yves Saint-Lauent, z módních tvůrců nemusíme mít strach: “Bílé chlupaté nohy, které by koukaly zpod sukní? To je děsivá představa.“
Lenka Látalová
